Kiba se vrátil odpoledne. Správně měl stihnout ještě pozdní trénink, což byl ten úplně poslední před velkými hrami. Po svém příchodu se na Naruta tak divně uculoval a ten nechápal, proč tomu tak bylo. Blonďák totiž neměl moc dobrou náladu...

Ten Gal byl mrštnější a silnější, než předpokládal a schytal od něj pořádný monokl a nalomené spodní žebro, jež mu bude zítra jistě dělat problémy. Přestávku na osvěžení bral jako požehnaní, protože dnes musel být ten nejteplejší den za celou dobu, co tu byl. A to tu byl jen pár dní. Kromě toho se mu nelíbila nálada nedaleké hory. Pořád do vzduchu chrlila velké množství kouře, jenž sice rychle zmizel s letním větrem, ale nelíbilo se mu čím dál častější dunění a chvění samotné země.

Jedno takové mocné zachvění pohnulo s celou arénou. Mocné vibrace zakývaly se základy, stojan s kopími a meči přepadl do písku a na jednom sloupu se rozutekla jedna obrovská prasklina, hluboká jako čistý zásah mečem do lidského těla.

Naruto k ní opatrně přešel, otřesy mezitím přestaly a on zamračeně přejel celou dlaní po hlubokém šrámu, z nějž spadal jemný prášek.

Děje se to čím dál častěji. Ta hora není spokojená. Něco se jí nelíbí, pomyslel si, poodstoupil a zvedl zrak vzhůru. Viděl, jak z jícnu stoupal mnohem tmavší kouř, avšak po pár minutách zesvětlil a byl zase normální. Divil se, že to nikomu jinému nepřišlo zvláštní a pokračovali ve svých činnostech. Mladí otroci v dětském věku uklízeli nepořádek po minulém zeměchvění a gladiátoři se zase dali do bezstarostné řeči. Muž s bičem rozčileně hovořil s dalším, který byl oděn v drahých šatech a za zády měl několik dobře ozbrojených Římanů. Světlový mladík si všiml, jak muž s gardou rozčileně máchl paží nahoru a následně ji spolu s druhou založil na hrudníku. Asi řešil škody, které způsobovala rozladěná hora. A já už asi vím, co jí vadí... dodal vnitřní hlásek.

Když zaslechl kroky v písku, zpozorněl a natočil se bokem ke Kibovi, který si to k němu mířil se šibalským úsměvem na rtech. A tohle se mi taky vůbec nelíbí...

Jakmile se u něj Kiba zastavil, úsměv vyměnil za úšklebek a naklonil hlavu na stranu. "No tedy, tys teda pěkně dostal na držku. Zapomněls, co jsem ti říkal."

Naruto nespokojeně našpulil rty a řekl: "Ten Gal byl rychlejší, než jsem si myslel."

"A to chceš zítra ty hry vyhrát? S tímhle přístupem zdechneš."

"Co ti je do toho," zavrčel.

"Mně do toho nic není, ale tvojí prdelce by to asi mohlo vadit. Přišel za mnou a trochu jsme si pokecali."

Narutovo obočí vyletělo překvapením vzhůru. Gaara za ním šel? Proč ale? A co ten nepěkný výraz? Takhle mu mohl říkat jen on, když už...

"Jo, ááá... asi jsi ho dostal na jiný chutě, protože velmi touží po..." zbytek věty nestihl Kiba dopovědět, protože ho Naruto chytil a praštil s ním o sloup hned vedle nich, načež ho chytil za krk.

"Koukej vysypat o čem jste se bavili," zavrčel výhružně a v modrých očích se blýskla zlost.

Kiba zvedl ruce na obranu a nevinně se usmál. "Hele, jen klid. Jen si dělám legraci. Měl jsem pravdu, když jsem si myslel, že o tebe bude mít strach."

Naruto rozčileně zafuněl, povolil stisk, než ho pustil úplně a ustoupil od něj o krok. Všiml si pozornosti mužů, kterou na sebe přitáhli a on nechtěl, aby se v tom začali zbytečně rýpat. Tohle byla jen drobná výchylka kvůli jeho žárlivosti.

"Seš šťastnej pitomec... Sakra, jak já ti závidím," zamumlal správce psince s podtónem pobavení.

"Mluv," uhodil na něj modroočko.

Kiba se ušklíbl. Opírat se o ten sloup vlastně nebyl tak špatný nápad. Zkřížil si paže na hrudi, zvedl zrak k obloze a mírně přimhouřil víčka kvůli ostrým slunečním paprskům. Doslova cítil, jak ho ten Kelt propaloval těma svýma modrýma očima.

"Přišel za mnou. Ptal se na tebe a dost ho mrzí, že za tebou včera nepřišel. Řekl mi, že tě chce vidět, tak přestaň dělat kraviny, neprovokuj chlapy, kteří jsou větší než ty a možná se dneska večer uvidíte."

Světlovlasý mladík přivřel oči. V nitru se zatetelil radostí a silně potlačoval obličejové svaly, které chtěly dát průchod radosti, avšak očím poručit nedokázal. Odvrátil je na stranu. A on se bál, že se s ním před hrami už neuvidí.

"Kde?" zeptal se pouze.

"Ve vinným sklepě. Dneska bude mít hlídku ten tlustej pitomec z vedlejšího města, takže tady nebude problém. Podplatit se nechá a za pořádnou sumu bude předstírat, že vy dva jste jen duchové, jenže jestli dostane od někoho jinýho víc, tak se můžeš jít rovnou zahrabat."

"Fajn," hlesl a jen velmi nerad dodal: "Díky."

Kiba se nanovo ušklíbl. "Za nic, příteli."

***

Čekat až do soumraku bylo přímo nervy drásající a pomyšlení na zítřek taky nedělalo dobře. Zítra měli být všichni otroci, jeden po druhém, vpuštěni do arény ve dvojicích a museli bojovat na život a na smrt s tím druhým. Někteří se stanou legendami, vepíší se do historie Pompeií a zůstanou nesmrtelní a slavní, zatímco ti slabší padnou a zabaví publikum svou nicotnou smrtí. Přesně pro tohle je vybraní muži trénovali a denně dřeli z kůže. 

Naruto během těch několika krátkých dnů pochopil, že tu byl jen a pouze na rozehřátí davu, neboť mnoho občanů toužilo na vlastní oči spatřit barbara z Londinia, Keltský postrach. Ta přezdívka nedávala blonďákovi smysl, ale nechal ty hloupé ovce, aby si mečely, co chtěly. Důležitý názor měl jen jeden člověk.

Netrpělivě mnul v dlani hladký kamínek, bříšky prstů hladil provázek a vzpomínal si, jak tento přívěšek klouzal po jeho hebké, mléčné kůži orosené potem. Chvílemi měl nutkání chytit ho za něj a vytáhnout si tak jeho hlavu ke svým nedočkavým rtům, aby utlumil hlasité výlevy rozkoše, ale nemohl si nechat ujít jeho spokojenost. Užíval si žhavé chvilky s tím nezkušeným mladým tělem, bylo tak vzrušující ho mít pod kontrolou a slastí ho nutit, aby hezky udělal, co chtěl, aby se mu podřídil.

Blonďák nasucho polkl, dlouze zamrkal a rychle se vyšvihl do sedu. Začínal cítit, jak mu krev valila pod kůží jako divoká řeka plná ohně a v podbřišku se ozvalo povědomé šimrání. V hlavě měl naprosto vymeteno, zlé myšlenky mu dopřály oddechu a místo nich se o pozornost přely jiné.

Vážně se jen díky němu cítím dobře. Jenže... jak může zrovna on zahnat několik let cílené nenávisti za tak krátkou dobu? Co je na něm tak zvláštního? 

Zadíval se přes mříže cely do stále hustější tmy a pozoroval pouze osvětlené body, které představovaly louče. Sem tam se ozvalo zakašlání, nebo zaslechl tlumený rozhovor několika mužů. Trpělivost nebyla jeho silná stránka a v duchu sliboval Kibovi, že za každou další minutu, co nepřijde, ho bodne do chodidla. Možná se pak ten ničema naučí, že si z něj neměl pořád utahovat nebo mu dávat plané sliby, protože...

Sakra... vždyť se na Gaaru vlastně těším, uvědomil si a na venek vyšel nevěřícný úsměv. A propadám mu čím dál tím víc, uchechtl se nahlas a stiskl přívěšek ještě pevněji. Tohle je fakt k neuvěření. Ani ho neznám. Nevím nic z jeho života a přesto... spojili jsme se tak rychle...

Najednou zaznamenal kroky. Cukl hlavu, zvedl zrak a ucítil příval nadšení. Kiba se obtěžoval přijít a už z dálky několika desítek kroků poznal jeho pitomý úsměv. Neměl zdání, co si za to později vybere, ani co mu za tohle setkání Gaara slíbil, ale... jistě to bude stát za to.

"Takže?" zvedl se netrpělivě na nohy a všiml si, jak brunet přešel k mřížím a klíčem získaný od líného hlídače je odemkl.

"Máš půl hodiny, pak se tu bude ochomýtat druhá hlídka. Stačí?" otevřel mu celu a sledoval jeho náhlé vystřelení ven.

Hm, to by mohlo stačit, řekl si pro sebe a silou vůle potlačoval perverzní úsměv. Vzpomínky na poslední milování v něm probraly touhu a vzrušení.

"Kudy?"

"Počkej, ne tak nahlas..." sykl Kiba a prstem naznačil směr, ze kterého přišel. "Ten starej idiot se sice nechá uplatit, ale ostatní tak spokojení nebudou, pojď za mnou," dodal a vydal se do tmy, načež ho světlovlásek následoval.

Naruto sledoval jeho záda, snažil se pohybovat stejně potichu jako mladík před ním a úspěšně proklouzli jídelnou a pak rovnou do zúžené chodby, v jejíž prostředku se nacházela dvojitá mříž. Blonďák nerozuměl, proč ho táhl zrovna sem, ale to už správce psince vytahoval další klíč a odemkl i tuto mříž.

Ten se fakt dobře pojistil. Tohle bude zatraceně drahý.

Dostali se do výrazně lepší a daleko osvětlenější místnosti, jež byla rozpůlena dalšími mřížemi. V jejich byla ještě jedna chodba a na stěnách hořely louče, avšak to světlovlasého Kelta nezajímalo. Jeho zrak upoutala osoba na druhé straně mříží, na straně, kde poznal amfory naplněné vínem. Tak tohle byl ten vinný sklep. A zcela bez cizích, dotěrných očí. Překvapilo ho, jak bravurně to Kiba zařídil. Všechno mu zahrálo skvěle do karet.

"Půl hodiny," šeptl k němu Kiba, dlaní ho poklepal na hrudníku a spokojeně se rozešel pryč.

Naruto zakroutil hlavou, nechal na rtech vyjít úsměv a čím víc se přibližoval k mřížím, jež je oddělovala, měl stále větší a větší radost. Naneštěstí byly i tyto pootevřené a jeho rudovlásek se viditelně chvěl nedočkavostí. Věděl, že na sebe neměli tolik času, ale velmi rád to protahoval a jakmile konečně stiskl mříž, táhnutím k sobě ji otevřel a vkročil dovnitř, byl právě první Gaara, kdo přerušil jejich mezeru a sevřel mladého gladiátora v naléhavém objetí, které Narutovi málem vyrazilo dech.