Kiba měl jasně daný úkol, jenž se rozhodl splnit co možná nejlépe. Ne kvůli obav ze zbičování, jako spíše kvůli lepší náladě pána. Mohl by pak dostat lepší bonusy, třeba samostatnou celu, ačkoliv ho bavilo do mladého Kelta pořád rýt. Díky tomu si připomněl staré dobré časy s rodinou ze severu. Nechtěl to Narutovi říkat, ale jejich původ nebyl tak úplně odlišný... Minimálně oba byli ze stejné oblasti. Jen Kibův rod neovládal koně.

Ruch na tržišti byl jako balada pro jeho uši. Mezi lidmi byl rád, ač pro některé se stále nacházel na úrovni běžného majetku. Když však přes sebe hodil plášť se širokou kapucí, nikdo o něm neměl ani zdání. Zůstal pro místní jen obyčejným obchodníkem, se strážemi za zadkem. Tyhle vycházky mu dělaly dobře. Užíval si tu krátkou iluzi svobody a představoval si, že po hrách to bude vypadat stejně. Žádné vězení, aréna, ani Římani. Jen on, klid a věrná čtyřnohá stvoření, která byla vděčná za jeho pozornost.

Na celé dopoledne se zdržel v kovárně. Neměl čas myslet na to, jak se asi dařilo Narutovi v aréně. Pokud se odpoledne vrátí a on bude živý, bude to považovat za úspěch. Možná do té jeho tvrdohlavé palice natloukl pár užitečných rad pro přežití. Včerejší událost se mu vůbec nelíbila a on počítal s tím, že to ostatní gladiátoři zkusí znovu. Naruto pro ně byl hrozba. Představoval pro ně v příštích hrách problém a tím, že si získal pozornost od někoho významného zvenku, tomu vůbec nepomohlo. Kvůli té pozornosti si zavařil na problémy.

Dnes měl tak dobrou náladu, že by byl ochotný blonďáka z té kaše, do které se zcela jistě zaboří, vytáhnout a nic by za to nechtěl. Zatím si svůj dluh nevybral a říkal si, jestli by to neměl náhodou udělat. Odhrnul široký okraj látky z výhledu na dva římské pitomce, kteří ho měli hlídat, jenomže ti spíš svazovali pozornost s místními děvčaty a lehko se s nimi dávali do řeči.

Teď bych moh snadno zdrhnout, pomyslel si, ohlédl se k hlavní bráně města, ale v žaludku se mu usadil takový divný pocit. Ukázal se přesně v ten moment, kdy pomyslel na to, jak krásně by se odsud nepozorovaně dostal, protože pro zdejší působil jako obyčejný obchodník... Hm, já přece nejsem Naruto. To je teprve útěkář, dodal si pro sebe, odvrátil pohled a rozhodl se za své těžko vybojované peníze z arény využít ke koupi místní pochoutky. Netušil, čím to bylo, ale tady měli opravdu vynikající ústřice. 

Rozhodnutí bylo jasné... Sebrat se a odejít byl najednou docela špatný, ne-li rovnou pitomý, nápad. Celý život, už od malička, toužil po slávě. Být jako slavný Spartakus, vepsat se do dějin a stát se nesmrtelným. Kam až jeho paměť sahala, tak vždycky bojoval v aréně. Užíval si vřískot lidí, jejich jásání, když vítězil a přijímal dary za proceděnou krev... Ale občas toho bylo opravdu moc a on skutečně doufal, že posledními hrami, tady v Pompeiích, si konečně vydobude svobodu.

Chm, a tihle obsadili půlku světa? ozval se uštěpačný hlásek v pozadí jeho mysli. Spokojeně mlasknul, jak mu měkké kousky masa zajely do krku a z něj do žaludku. Jak je tak pozoroval, tak mu musel jeho pán opravdu bezmezně věřit. Stačilo tak málo, aby je složil...

Náhle vedle sebe zaznamenal pohyb. Mírně nadzvedl hlavu, procházející nakupující mu nevěnovali pražádnou pozornost, jenže pak tu byl jeden člověk, co šel cíleně za ním. Nadzvedl levé obočí a obrátil tvář za podivně bledým mladíkem s jasně rudými vlasy. Nejdřív nechápal, proč by si tak nenápadně žádal jeho pozornost, avšak rychle se rozkoukal a uvědomil si o koho šlo.

Naruto ho omrzel a hledá něco jiného?

Na druhé straně, Gaara poznal Kibu okamžitě. Poznával jeho tvář a taky si uvědomoval, že s ním nesměl být viděn. No, ono to bylo docela těžké, když se nacházel uprostřed veřejné ulice.

"Můžeme... si promluvit...?" zeptal se opatrně rudovlásek hlubokým hlasem, hlubším, než by vzhledem k jeho zjevu čekal, a dost nervózně se ošíval po Římanech, kteří měli volného gladiátora na starost.

Kiba mlaskl, rozhlédl se kolem a kmitl rameny. "Jak si velectěný pán přeje..."

Všiml si, že za pár metrů za rudovláskovými zády stál ještě jeden mladík, brunet, o dost vyšší a taky s daleko přísnějšími rysy, jež ještě více ztvrdly ve varovné zamračení. Evidentně se mu tato situace nelíbila a Kiba se jen bezstarostně usmál.

"Budu hádat... Naruto," řekl Kiba dřív, než stačil Gaara otevřít ústa.

Mladík se nechápavě zamračil, musel trochu pozvednout bradu, jelikož i tento gladiátor byl o něco vyšší.

To je to tak patrné?

"Ano, je v pořádku. Žádný strach. Zachránil jsem mu prdel a za to akorát tak dostal, takže... co nějaká laskavost pro mě?" naklonil Kiba hlavu na stranu.

Gaara polkl. Jeho postoj už se nezdál tak sebejistý jako předtím. Asi to měl čekat. Lidé jako on nedělali nic zadarmo. De facto na ně jejich páni převedli vlastní zlozvyky.

"Já... mám peníze..." vytlačil ze sebe po chvíli, avšak dostal od mladého gladiátora jen perdu do obličeje ve formě širokého úsměvu, ne tak hezkého, který uměl Naruto.

"O ty mi fakt nejde. Stačí mi jedno odpoledne v aréně a můžu jich mít kolik chci."

"Na někoho, kdo má pána a není pro něj nic, než majetek jsi nezvykle drzý," nenechal se Gaara a zamračil se.

Co tímhle sleduje? Co po mě vlastně chce? Nelíbí se mi to.

"Proto mě lidi milují," pronesl sebejistě.

"Co tedy chceš?"

Přesně v tu chvíli se zalesklo gladiátorovi v očích. Tenhle mladík byl někdo. Nebyl úplně senátor, ale jeho slova měla váhu. Přiblížil se k němu o krok, brunet vzadu znervózněl a taky se přiblížil. Prohlédl si ho, pátral v jeho bledé, pěkné tvářičce a pomalu začínal chápat, proč se Naruto rozhodl pro takovou tvář riskovat. Vážně byl pěkný. I na ty nezvyklé rysy a oči, ve kterých se přelévaly dvě barvy a spojily se v jeden výrazně svítivý odstín. Jestliže na nich ten Kelt zůstal viset, pak se jeho ochotě riskovat vlastní život pro trochu té pozornosti nedivil.

Zamyšleně mlaskl, odtáhl se a zkřížil si paže na hrudi, přičemž ho nepřestával upřeně pozorovat. Periferním viděním zkontroval Římany, od kterých je oddělovala silnice plná procházejících lidí a vrátil pohled zpátky na něj.

"Chci svobodu. Příští hry, ve kterých budu, budou moje poslední. Ze zákona mě Řím musí nechat jít a ty zařídíš, aby se tak stalo a nikdo na mě nezkoušel okliky," odpověděl nakonec po delší chvíli uvažování.

Gaara s tím souhlasil rychleji, než si ta slova stihl opět přehrát v hlavě. Horlivě přikývl a Kiba se spokojeně usmál.

"Skvěle. Tak... co pro tebe mohu udělat? Naruto už snad omrzel?" zakýval pobaveně obočím. "Nemám problém do toho jít, ale já radši dámy... Hmm, i když trojka by vlastně taky šla..."

"O tohle opravdu nepůjde," ušklíbl se Gaara.

Nemůže nic ztratit, jen svůj život. Asi opravdu užívá dny, jako kdyby měly být jeho poslední. Ale jeho pán opravdu snese, aby se s ním takhle bavil?

Až doteď si myslel, že nebude mít možnost Naruta spatřit. A bohové mu přihráli do karet eso.

***

Při cestě domů zůstal Kankuro tichý. Ve tváři měl vážný výraz, obočí stažené k sobě, na čele z toho vzniklo plno hlubokých, zamyšlených vrásek a Gaara se obával toho, že nebude souhlasit s tím, co měl v plánu a pokusí se mu jeho možnost vidět se s Narutem zatrhnout. Byl připravený proti jeho nesouhlasu argumentovat a stát si na svém. Kdyby osud nechtěl, aby se s mladým gladiátorem opět shledal, neměl mu do cesty stavět prostředníka. Nepovažoval bratra za donašeče, přece ho tolikrát kryl a zabraňoval katastrofám... Mnohokrát se ho zastával a on doufal, že si na jeho dobročinná gesta vzpomene.

Ani po příchodu do vily se bratrův výraz nezměnil. Gaaru políval divný pocit a připadal si jako na neklidné palubě houpající se lodi. Jeho nervozita stoupala každou vteřinou a zesílila v okamžiku, kdy se ocitli sami. Sice se Kankuro konečně uvolnil, s povzdechem si dlaní otřel zpocené čelo, jelikož sluníčko nepěkně pražilo a podíval se na mladšího sourozence se starostí v očích.

"Kankuro?" oslovil ho opatrně.

"Hm?" zabručel brunet, překvapivě si místo vína dopřál doušek chladné vody a promluvil: "Co bys chtěl slyšet?"

Gaara se nechápavostí zamračil. "Od tržiště jsi tichý. A máš takový divný výraz, který jsem u tebe už dlouho neviděl."

Kankuro se uchechtl. "Já jen přemýšlím, proč to děláš takhle složitě. Proč se musíš plížit jako zloděj, riskovat problémy, když si můžeš jeho společnost klidně zaplatit."

"Takže ještě jednou: takhle to já nechci. Nebyl bych o nic lepší než ti, kteří mu dělali celý život zle. Chci být lepší."

"Takže se za zády všech výše postavených domlouvat s otrokem na tajném plánu ti přijde jako dobrý nápad?" vydechl na jeden nádech Kankuro a v jeho podtónu zaslechl Gaara rozčilení.

"Nic se mu nemůže stát, ani mně ne. V té stáji nás přece nechytli," dodal a tváře mu polilo horko.

Fortuna stála při nás, tak proč ne i tentokrát?

Když Kankuro mlčel a nic neříkal, nadechl se rudovlásek k dalším slovům: "Včera jsem viděl, jak se ho pokusil jeden gladiátor zavraždit. A zítra se konají hry. Chci s ním... strávit ještě nějakou chvíli, přesvědčit se, že je v pořádku... Nechci myslet na nejhorší, jenomže pokud zítřejší hry nepřežije..."

Gaara cítil, jak se mu do hlasu vkradla zoufalost a v krku se usadil knedlík, přes který nešlo polykat. Pro uklidnění se zhluboka nadechl.

Naruto, jestli budeš chtít opravdu utéct, měl bys to udělat co nejdříve, pomyslil si v duchu a sklopil pohled na zem. Byl jsi hloupý... Měl jsi ujet a nevracet se... Ichibi je rychlý, neměli by nejmenší šanci tě chytit... Takhle budeš úplně zbytečně riskovat svůj život.

"Gaaro, já..." zaslechl bratra mluvit a následně k němu udělal několik kroků, aby ho mohl chytit za rameno. Donutil ho tak zvednout oči a Gaara se tak se setkal s jeho mírným úsměvem.

"Pomůžu ti, ale... slib mi, že na sebe dáš pozor... A nebudeš tak riskovat..."

Gaara mu úsměv opětoval. "Toho se nemusíš bát."