"To mi vyser voko," zabručel Kiba a pootevřel jedno oko. "Pán se přišel pochlubit co tu má? Víc do prdele jim snad lízt nemůže."

"Moh by," pokrčil Naruto rameny a promnul si bolavé rameno. Já bych věděl, jak by to šlo.

Kiba se uchechtl. "Řek bych, že tohle asi nebude jeho parketa."

Modroočko se nepříjemně usmál a promasíroval si sval, jenž to dneska od Kiby nejvíc schytal. Dostal od něj slušný počet zásahů, ale všiml si, co dělal on. Nechránil si krk a příliš se zaměřoval na protivníka zepředu namísto zezadu. Nechápal, jak se při takových chybách mohl dostat tak daleko a žít tak dlouho. Asi měl dobrý výběr protivníků.

Nechal to plavat a zaměřil se na kroky příchozí skupinky těch, kteří nad nimi měli plné právo je vlastnit a říkat si jejich pány. Pohnul čelistí, přejel spodními zuby o horní a vydal tak nepříjemný zvuk, jenž se ve slovech hned čtyř mužů téměř neuchytil. Modré oči s naplněnou nenávistí pozvedl vzhůru a hleděl na ně jako na svou kořist. I zbitý, vyčerpaný po náročném tréninku, se pořád dovedl tvářit takhle ošklivě.

Nejsem atrakce. Nejsem atrakce. Nejsem žádná atrakce, opakoval si v duchu a držel se zuby nehty, aby to nevyřkl nahlas. Místo toho zatínal prsty do kůže.

"Některým to trvá déle než jiným," poznamenal muž, kterého Naruto viděl prvně a soudě Kibova výrazu muselo jít o jejich pána.

"Psi se naučí, jak poslouchat," řekl na to další cizí muž, ten se od nich lišil lépe šitým a barevnějším oblečením.

Říman s bičem zůstal potichu a nejnižší muž, ten, jenž měl s Gaarou podobné proporce, zůstal potichu. Narutův obličej se na krátko uvolnil, protože tam, kde byl tenhle chlap, tak musel být i...

"Pojďte dál, ať si to tu stihnete prohlídnout celé."

Skupina starších mužů a jejich ochranka se pohnula a jako poslední se objevil právě rudovlásek.

Tohle už musí být osud.

Z očí mu vyprchala všechna zloba a negativní pocity. Nenávist k věznitelům zadusil a věnoval svou pozornost mladému rudovláskovi. Napnuté svalstvo povolilo a Naruto pomalu vstal, stále se držíc za bolavé rameno. Nebyl jediný, kdo zpozorněl. Kiba přestal předstírat nezájem a místo toho je oba pozorně sledoval.

Gaara věděl, že tohle bylo špatně. Zůstal pozadu a mohl na to taky pěkně doplatit, protože se mu strážní skoro vůbec nevěnovali. Naštěstí nebyli tak daleko, aby ho podezřívali z něčeho nekalého. Pohled mu sjel na místo, kde se blonďák držel. Modřiny se mu naštěstí hojily rychle, avšak z dneška si jich určitě odnese mnohem více. Netroufl si ani hádat kolik jich musel mít pod oblečením, na které neviděl.

"Vyplatilo se to?" zeptal se vyrovnaným hlasem Gaara.

Nechtěl, aby zjistil, jak rychle mu z něj stoupal tep. Svou otázkou narážel na včerejší pokus o útěk.

"Jsem naživu, takže asi ano. A mám víc šancí."

"Když jsem tě dnes viděl, tak o tom nepochybuji." Naruta překvapilo, že se odvážil přiblížit ke mřížím a pohlédnout mu odhodlaně do očí.

"Asi jsi mě sledoval velice pozorně," řekl nenuceně, pustil svoji paži, téže přišel blíže a zapřel se dlaní o mříži, takže to vypadalo jako by se nad nižším mladíkem nakláněl jako hora.

"To... ano," hlesl, už ne tak jistě, "a mrzí mě... co se včera stalo."

Modroočko nadzvedl obočí v překvapení. Jen ho zmlátil chlap, co na tom? V životě zažil horší, ale Gaara se tím doopravdy trápil. V těch zelených smaragdech spatřil podivnou emoci, kterou vidíval u své matky, když jako malý často padal z koně. Starost. Proč by o něj měl starat někdo tak vysoce postavený? Bylo to snad kvůli tomu, že se mu líbil? I kdyby ano, tak to pořád nebyl důvod, aby si s ním takhle povídal.

Pohledem sjel na jeho světlé, pootevřené rty a olízl si spodní ret. Kéž by tu ty mříže nebyly. Pak by se po nich znovu vrhnul a aspoň tímto způsobem si mohl něco přivlastnit. Nepřipadal by si vlastněný a konečně naplnil svoji touhu.

"To je nevídaně hezké," poznamenal s podtónem pobavení chraplavým hlasem.

Gaara se po jeho slovech začervenal a sklopil pohled. Proč tu vlastně jsem? Nemám tu co dělat, ale pro odpovědi si člověk musí chodit na ta nejtemnější místa, pomyslel si. Cítil, jak mu v břiše hrála sonáta motýlích křídel, když v hlavě zformuloval následující otázku.

"Proč jsi mě políbil?"

Kiba, který měl doteď pootevřené jen jedno oko, vyvalil obě oči a nevědomky zalapal po dechu. V jeho obličeji se zračil šok. Naruto po něm po té otázce koukl a probodl ho očima, než vrátil svou pozornost k návštěvě.

No, skvěle. Fakt ses musel zeptat zrovna na tohle?

Naruto se podrbal ve vlasech. Rudovláskovi reakce byly roztomilé. Dělal jako by ještě nikdy nedostal pusu a vlastně počkat... co když byl Naruto první, kdo ho políbil? Ne, nesmysl. S tak pěknou tváří musel mít zástupy milenců. Možná chtěl znát odpověď na všechny otázky. Nedivil se, jestli nad vším moc přemýšlel.

"Protože mi to přišlo jako dobrý nápad. Kdybych totiž pokračoval v cestě a oni mě chytli, na místě bych přišel o hlavu nebo hůř. Takhle by byly moje poslední chvíle aspoň v něčem pěkné," odpověděl prostě a dal záležet, aby ho nebylo moc slyšet, už bohatě stačil Kiba.

"Vážně ti to... přišlo... pěkné?" zajímal se váhavě a troufl si pozvednout zrak nahoru.

"Nah, jistě. A co to je vlastně za otázky? Jestli sis nevšiml, tak jsem otrok a nemůžu si moc vybírat co chci a co ne. To, že jsem tě políbil, jsem si vybral a tobě..." odmlčel se a kdyby mohl, opět by ho pohladil po té bledé tvářičce, jenže mu v tom bránila sebekontrola.

Strážní nebyli daleko a čtveřice mužů taky ne. Jejich rozhovor naštěstí nijak neznamenali, což uvítal. Mohl si tak rudovláska prohlédnout znovu. Bystrýma očima si snadno všiml, že z něj byl celý vedle a za jiných okolností by nad takovým chováním ještě víc zhořkl, ale u něj učinil výjimku. Barva jeho duhovek byla tak krásná, svítivá, plná života, radosti i starosti, tišila hučení a volání zlého hlasu.

"A tobě se to líbilo taky," usmál se jemně, až ho z toho zabolel roztržený koutek úst.

Gaara vydechl a spojil ruce za zády. Pohled mu oplácel, ač o trochu shovívavěji. Na co si to hraji? On už to na mě stejně vidí. Samozřejmě že líbilo. Nevím, jak by se mi mohl nelíbit. Je... jednoduše... krásný. Poslední myšlenku zastřel a dělal, že ho něco takového vůbec nenapadlo. Zachoval si monotónnost, navzdory červenání se.

"Ty už moje jméno znáš, ale já to tvé ne."

Blonďák naklonil hlavu ke straně a v očích mu zajiskřil zájem. "To je pravda. Je velmi zvláštní."

"Nejsem odsud."

"To mi došlo."

"Takže... smím to tvé znát?"

Modroočko se v duchu uchechtl. Jeho zvědavost byla tak rozkošná. Kiba si tohle musel nepochybně užívat a očekával, že po rudovláskově odchodu bude podroben výslechu.

"Naruto," odpověděl.

Naruto, zopakoval po něm Gaara. Jeho původní? Stále si na něj pamatuje? Nedostali to z něj? Gaarův zájem se zvýšil. Vysoký mladík před ním měl mnoho přezdívek, které za tohle odpoledne slyšel, jenže nikdy nezaslechl jeho skutečné jméno. Římani svým otrokům stará jména brali a dávali jim nová, aby je připravili o všechno, co kdy měli.

"Děkuji, já..." zmlkl, odpojil ruce a sáhl pod látku v úrovni pasu, odkud vytáhl malý kožený váček, "tu něco mám. Na ty modřiny. Nosím to u sebe kvůli bratrovi. Hodně pije a pak buď zakopává, nebo se pere." Natáhl obezřetně ruku směrem k mříži a nezbývalo mu, než doufal, že na něj mladík za mřížemi něco nezkusí.

Naruto si všiml jeho váhavosti. Bylo lákavé ho drapnout, přitáhnout k mřížím a použít jako trumf k tomu, aby ho pustili, přičemž by z něj udělal dobré rukojmí. Lákalo ho to alespoň vyzkoušet, protože Římani už ho stejně měli za barbara, tak proč jim nedát za pravdu? Vytřepal ten podlý nápad z hlavy, sám natáhl dlaň přes mříže a odvážně se dotkl jeho hebké ruky. Jen ji rychle pohladil a poté sjel k váčku, jenž si vzal.

Gaara stáhl ruku k sobě, přitiskl k hrudi a překryl tou druhou, zatímco se plavovlasý zajímal o obsah uvnitř. Měl to u sebe náhodou kdyby se mu povedlo dostat dostatečně blízko. V duchu měl radost z úspěchu a ústa se mu roztáhla v nepatrný úsměv.

Naruto si přičichl k té směsi a pocítil jemnou vůni konopí. Nejlepší hojivá směs, jakou kdy měl. Chystal se otevřít ústa a poděkovat, jenomže je musel vyrušit ostrý otcovský tón.

"Gaaro!"

Oslovený sebou polekaně trhnul a podíval se za hlasem. Jeho otec se na něj mračil a očima jej volal k sobě. Nebyl dobrý nápad ho dráždit, takže věnoval Narutovi omluvný úsměv.

"Hodně štěstí," špitl k němu a rychle se připojil ke skupině.

Naruto přikročil přímo k mřížím, chytil je a pokusil se skrze ně nahlédnout do strany. Chtěl ho vidět, než mu zmizí, jenomže spatřil pouze jeho stín a pak mu zmizel. Zklamaně nafoukl tváře, pustil se, a ještě jednou zkontroloval obsah ve své dlani.

"Ale, ale, ale," protáhl Kiba, vytáhl se do sedu a na rtech se mu objevil lišácký úsměv. "Nezapomněls mi něco říct?"

Snědý mladík stáhl obočí, až se mu mezi očima utvořila vráska a šel si poslušně sednout na svoji lavici. Na prst nanesl trochu té směsi a opatrně si s ní pomazal drobnou ranku v obočí.

"Ani ne."

"Ale no tak. Co tohle mělo být?" mávl rukou ke mřížím brunet. "Tys fakt utek a vrátil se? Pak jsi hloupější, než vypadáš."

"Neřeš to, jo?"

"V žádným případě. Navíc sis ho dovolil políbit? Kdyby se na to přišlo, víš, co by ti provedli?"

"Vím," zamumlal, nespokojeně našpulil rty a přemýšlel, že asi vstane a dá té jeho nevymáchané hubě pěkně za vyučenou.

"Pročs to udělal?" vyptával se Kiba dál a zvědavě k němu natahoval krk. "Jako jo, je hezkej, ale na někoho takovýho prostě nemáš. Pořád seš jen otrok."

"Díky za připomenutí," zavrčel modroočko nerudně.

"Skoro to vypadalo jako bys zapomněl."

Naruto po něm rozčileně koukl, zatímco si mazal roztržený ret. Jak tu jeho pusu přinutit mlčet? A dalo se to? Kiba si z jeho smrtících výrazů nic nedělal, pokaždé jen buď bezstarostně pokrčil rameny, anebo mu věnoval podlý úšklebek.

"Kdybych si získal jeho přízeň, k čemuž nemám moc daleko," rozhodl se Naruto sdělit svůj nápad, "tak bych se odsud mohl snadno dostat. Nemusel bych utíkat. Jak jsi předtím říkal: je to někdo. Někdo, kdo mě může dostat ven."

Kiba se krotil, aby neřekl něco nevhodného, no, nakonec se stejně neudržel a řekl tohle: "Takže se chceš dostat ven skrz jeho zadek. Jasně, chápu."

Narutova horká krev se rozproudila tělem. A i kdyby, tak co? Byl to jeho plán, jeho rozhodnutí! Hodlal se mu za to vysmívat? Dobře, bude si to do zítřka pamatovat.

"Zabiju tě. Já tě vážně zabiju."

Brunet beze strachu mávl rukou. "Až ve hrách, kamaráde. Až ve hrách."