Trávit čas s otcem občas mělo své výhody. Gaara se dostal tam, kde by za normálních okolností neměl co dělat a mohl se tak lépe naučit místním zvykům, avšak trénink gladiátorů zrovna nepatřilo mezi to, co by rád uvítal. Na svém místě seděl jako na jehlách. Doufal, že nikdo neupozorní na jeho včerejší setkání, avšak vypadalo to, že tomu nikdo příliš nevěnoval pozornost. Gaara se poprvé lekl, když ho tam spatřil. Jistě, při jeho fyzičce, co jiného by měl taky dělat? Jenže stejně byl jeho přítomností překvapen. Dokonce ho dostalo i to, jak na něj mrkl.

Měl tak dobitý obličej, pomyslel si. Je mi ho líto. Podepřel si bradu a pokoušel se ten trénink sledovat. Vypadalo to, že jejich čepele byly tupé, neboť zatím nedošlo k žádnému krvavému zranění. Možná tak odření pískem nebo pořádná rána do čelisti, avšak povšiml si, že modrooký otrok neměl problém ani s tím. Kroužil kolem svého protivníka s elegancí, do každého úderu vydával jen poloviční sílu a tu skutečnou si nechával skrytou. Taky skvěle vykrýval výpady svého protivníka a sem tam se mu ho povedlo trefit ho do podpaží, když příliš neopatrně zvedal paži. Občas škobrtl, ale rychle se vzpamatoval a nenechal se zasáhnout následným rychlým útokem.

Je tak rychlý. Určitě má mnoho zkušeností a je hodně trénovaný. Páni, on skutečně je...

Myšlenkový pochod se mu zastavil ve chvíli, kdy se jeho protivníkovi konečně zadařil zásah. Zasáhl přilbici a ta odlétla, načež blonďák před dalším útokem unikl zakloněním hlavy. Gaarovi se málem zastavil dech a z unikajících nervů pevně sevřel okraj svého oblečení. Cítil, jak mu po čele utekla kapka potu a v krku se usadil knedlík.

Plavovlasý mladík musel o několik kroků ustoupit, jelikož se zdálo, že jeho soupeř nabral nový dech a útočil na něj s veškerou zuřivostí, kterou dosud nedal najevo. Sám se rozmáchl, s cílem mu zasáhnout nechráněný krk, avšak právě tím se nechal napálit a dostal loktem do žeber. Úder ho přinutil k úhybnému manévru, při kterém mu podjel písek pod nohama a on skončil na zádech. Naštěstí se včas odvalil a unikl dobře mířeným zásahem do srdce.

"Je rychlý," poznamenal senátor sedící po pravici Gaarova otce a nahnul se k vlastníkovi bojovníků. "Říkáte, že vás stál hodně?"

"Víc, než by se mi líbilo, ale jak vidím, při hrách na vaši počest to bude stát za to."

"Slyšel jsem, že je poslední z kmene koňáků."

"Slyšel jste správně. Našli ho jako děcko ve škarpě krátce poté, co naše legie úspěšně rozdrtila keltské povstání. Byl by chcípl hlady, ale už tehdy se dokázal slušně prát."

"Přesto se mi zdá, že mu chybí disciplína a úcta."

"Některé věci se vryjí časem. Každého psa lze vycvičit k poslušnosti."

Gaara jejich rozhovor nenápadně poslouchat se staženým hrdlem. Kousal se zevnitř do tváře a nervózně klepal nohou o zem. Dlaně se mu potily a slyšel vlastní tlukot v uších. Nechápal, proč se tak bál. Jeho tohle přece nic nestálo. Zkrátka se k nim jen musel připojit, protože to otci dělalo radost a potřeboval zodpovědného nástupce. Bohové věděli, že Kankuro byl příliš rozlícený, přestože se jednalo o nejstaršího mužského potomka. Mlčky sledoval divoký souboj, který dávno nevypadal jako obyčejný trénink...

Naruto opravdu netoužil po tom Kibovi ublížit, jenže ten zmetek mu nedával na výběr. Navzdory své postavě byl silný a hbitý a dostával ho do krajních mezí častěji, než mu bylo po chuti. Jeho vybroušené smysly ho varovaly před každým blonďákovým útokem a on si musel připomínat, že tohle byl jen trénink, že tady mu o život nešlo a držel volání krve v pozadí. Postupně odkrýval jeho taktiku a slabiny. O těch svých věděl, a proto se pokoušel držet kamennou tvář, jenomže očím poručit nemohl. Následující Kibův útok byl ten poslední.

Zásah byl proveden čistě a se vší silou, aby Kelta dostal a taky se mu povedlo. Kiba vykoupal svého protivníka jak v písku, tak hanebné porážce. Tyčil se nad ním, se špičkou těsně u jeho ohryzku a hleděl mu do rozzuřených duhovek. Sundal si přilbici, odhodil ji a odhalil tak svůj zadýchaný, rudý obličej. Pot mu lepil hnědé vlasy na čelo a leskl se na holé pokožce prudce se zdvihajících a klesajících ramenou.

"Přestaň se šklebit, když přecházíš do útoku," poradil mu udýchaně Kiba, stáhl meč a chytil ho za jílec, načež k němu natáhl druhou ruku, aby mu nabídl pomoc vstát. "A nenech se ovládat hněvem. Sílu a rychlost máš, ale způsob, jakým to dáváš najevo... není dobrý."

"Co seš kurva zač," procedil skrze zaťaté zuby Naruto a mezi prsty svíral horký písek.

Kiba se narovnal, paži nechal nataženou směrem k poraženému a jeho výraz přestal postrádat jakoukoliv emoci. Periferním viděním si všiml, že na ně ostatní bojovníci hleděli v očekávání, co se bude dít dál.

"Někdo, kdo chce z týhle zatracený díry vypadnout. Příští hry vyhraju a pak už mi nic nezabrání v tom, abych odtud odešel."

Naruto se po jeho větě zamračil a podezřívavě sledoval jeho nabízenou dlaň. Nejvíc ho vytáčelo, že Kibu podcenil. Byl zatraceně dobrý a mohl být o něco málo lepší než on, ukázal, jak dobře trénovaný byl. S hrůzou si uvědomil, že jeho hnala úplně stejná touha. Jeho dlaň přijal a vmžiku se ocitl zpět na nohou. Oprášil ze sebe dotěrný písek, jenž mu lezl i pod oblečení a zvedl zrak k loži.

Rudovláskův výraz ho potěšil. Líbilo se mu, jak na něj obdivně koukal a nepomohl si pomoct, ale koutky mu zacukaly v malý úsměv. Viděl, jak mu správce psince nakopal prdel, a přesto na něj hleděl jako na vítěze. Gaarova pozornost patřila jen jemu, nikomu jinému.

Jako mrtvýmu ti to stejně bude prd platný, ozval se škodolibý hlásek vzadu jeho mysli a úsměv povadl. Měl pravdu. Dnes se nechal porazit a pokud si příště nedá pozor a nebude se hlídat, dopadne to při ostrém zápase velice špatně. Sklopil pohled, shýbl se pro meč a pozvedl ho.

"Asi máš obdivovatele," řekl Kiba polohlasem a rychle se stáhl, když na něj blonďák upřel temný pohled. "Jen klid, klid. Tohle potřebuješ: klid. Jestli nechceš umřít hned v prvním kole, všechny emoce zahoď."

"Abych se nakonec střetl s tebou a ty mě porazil?" nakrčil plavovlasý nos a pozorně sledoval jeho pohyby.

Kiba zase nahodil svůj typický bezstarostný výraz, nebyla tu ani známka po tom vážném mladíkovi, jenž tu před chvíli stál a vševědoucně řekl: "Já s nováčky nezápasím. Ty budeš v jiný kategorii než já, ale slyšel jsem, že proti tobě budu možná stát. V tom případě si nenechám ujít příležitost přijít na tvoje slabiny, abych měl svobodu jistou."

"Pfrr, ty věříš, že tě Řím nechá jít?" odfrkl si znechuceně.

"Takový je zákon," pokrčil rameny, přikrčil se a přehodil meč do druhé ruky, čímž Naruta zmátl.

Já myslel, že je pravák. Proč ta levá, když celou dobu bojoval tak dobře?

"Správný bojovník to musí umět s oběma," ušklíbl se nad jeho výrazem.

"Říkal jsi, že jsi ten nejmíň škodnej, ke kterýmu mě mohli dát," připomněl mu nesměle jeho dřívější výrok a Kiba se nahlas uchechtl.

"V podzemí je to jiný, ale když jsme v aréně, tak se nehodlám držet zpátky."

Je to šílenec. Dostal jsem se mezi šílence... Stiskl čelist a očekával jeho nový útok, jenž přišel z levé strany. Tentokrát se nehodlal ztrapnit a chtěl ukázat, co v sobě měl.

***

Trénink se nakonec protáhl. Slunce nemilosrdně pražilo, dokonce se krajinou roznesl slabý záchvěv nabručené hory. Nebylo to nic, nad čím by se měl člověk pozastavovat a život plynul dál.

Senátor byl s výběrem bojovníků do her velice spokojen. Vděčnost též obracel na Gaarova otce, který mu tuto podívanou zařídil, a ještě měl tu možnost spatřit legendu z Londinia. Gaara se tak dozvěděl mnoho dalších užitečných informací a nestačil se divit, co všechno se během jediného setkání dozvěděl. Kromě toho mu hlavou vířily vzpomínky na zápasícího blonďáka. Dostal pár ran a schytal několik pokárání, ale to, jak se pohyboval, bojoval, to bylo neuvěřitelné. On byl neuvěřitelný. Ještě nikdy neviděl takový zápas, ale díky snědému mladíkovi si ho užíval.

"Bylo by možné je navštívit? Chtěl bych se na ně podívat zblízka," nadhodil najednou senátor a obrátil se na majitele.

"Jistě, pokud s tím Raso nemá problém."

"Ani v nejmenším. To my jsme hosty."

"Musím vás ale varovat, že spousta z nich jsou jen zvířata."

"Jen sem s nimi."

Gaara se zhluboka nadechl a nemohl uvěřit, že se jeho tajná touha vyplní. Zase ho uvidí tváří v tvář, i když třeba jen přes mříže. I to by mu stačilo. Netrpělivě kráčel vedle otce a za nimi mnoho dalších ozbrojených vojáků, kteří měli dole v podzemních celách zajišťovat jejich bezpečnost.

Před nimi se otevřela velká železná vrata, jež měla případné pokusy o útěk zadržet a na vyzvání vlastníka otroků dole, se s hlasitým skřípotem a úpěním železa otevřela dokořán. Přivítal je studený poryv větru, jenž nahnal husí kůži a následný chlad je nenechával na pochybách, jak to dole muselo vypadat.

Je to pitomec, když si zvolil tohle namísto útěku, řekl si pro sebe Gaara a po každém dalším kroku v něm zima probouzela větší a větší mrazivé chvění. Oblečení, které měl bylo spíš odlehčené a tenké, přizpůsobeno hodně vysokým teplotám. Sledoval otcův napnutý výraz a z něj usoudil, že tu nebyl moc rád. Koneckonců neměl otroctví a obchody lidí v lásce. V tomhle směru byl Gaara po něm.

Jakmile dorazili dolů, všichni otroci už se choulili ve svých celách. V každé z nich bylo místo pro dva a cely se oddělovaly tlustou kamennou stěnou, načež kousek u nich hořely divoce plápolající pochodně. Nacházelo se tu i pár ohnišť zajišťující teplo, dokonce tu byla zvlášť oddělená jídelna, kde otroci dostávali svůj přiděl a mohli se v klidu najíst na ne moc pohodlných lavicích. Stále to ale bylo lepší než v některých vězeních. Navzdory chladně nepříjemným schodům, bylo tady u cel tepleji.

Gaaru nezajímalo, jak to tu bylo vystavěno, kolik prostoru tu celkově bylo a jaké náklady vynaložili. Jeho zajímalo, kde se nacházel ten, kterého obdivoval. Po očku prohlížel cely, avšak nacházel jen cizí tváře, zkřivené záští, hněvem a nenávistí. Věděl, že tak hleděli i na něj. Dělalo se mu z toho zle, ale nechtěl vypadat jako slaboch. Senátor byl dost houževnatý a rázný muž, a majitel tolika bojovníků se mu chtěl za každou cenu zavděčit. Proto zvolil krátkou prohlídkou mezi těmi nejlepšími.

Gaara si všiml, že se k nim připojil i ten muž s bičem ze včerejška, a který modrookého mladíka zbil vlastním kolenem. Vzedmula se v něm zvláštní vlna odporu a nenávisti, přestože někde v hloubi své duše věděl, že jen dělal svou práci. Chápal ho a zároveň kypěl zlostí, že musel snášet jeho přítomnost.

"Tady máme ty nejlepší zmetky," prořízl jeho výrazný, otravný tón mladíkovi myšlenky. "Parchanty, kteří za vás budou bojovat."

Rudovlásek zpozorněl a natočil tvář po své pravé straně. Každou chvíli ho uvidí. Byl si tím jistý a upřímně se na to těšil.