Narutova tvář hořela bolestí. Měl ji opuchlou hned na několika místech, z díry uprostřed obočí mu stékal tenký proužek krve, avšak nos mu léčitel naneštěstí spravil. Jak popotahoval nosem vzduch, cítil ocelový zápach krve. Mohl být rád, že ho nezbil do bezvědomí, protože kdoví, co by mu udělali, zatímco by se nacházel na pomezí totálního zatmění.

Kdybychom byli v aréně, já bych mu ukázal, pomyslel si pro sebe, když zpozoroval přítomnost hlavního hlídače a věnoval mu nenávistný pohled. Jeho potlučeného obličeje si každý všiml a poslouchal, jak si o něm přes stůl vedle tiše špitali. Naruto to nevnímal. Věnoval se jídlu, té břečce, které říkali kaše a žvýkal tvrdý chléb, jenž následně zapil studenou vodou.

Tak... Gaara... huh? přehrál si jméno svého zachránce a s podepřenou bradou, jež naštěstí už tolik nebolela sledoval kaši. Pravačkou si hrál se dřevěnou lžící a přemýšlel, jak by se s ním mohl opět setkat. Od včerejška si na něj dají určitě pozor. Jeho smysly ho varovaly, že bylo něco špatně. Na každém kroku ho následovaly cizí oči.

Bylo moc příjemný se ho dotýkat, zazněl mu hlásek v hlavě a olízl si rty, a taky ho políbit. Dokonce to vypadalo, že si to užíval. Neodstrčil mě a navíc... Přesunul zdravé oko ke své paži a zatnul vypracované svaly, se mu tohle líbilo... Na chvilku si tam představil jeho drobnou, smetanově bledou ručku. Jeho přirozeně bledá kůže na něm vynikala, hřála horkem a poskytovala mu hebký dotek. Co by taky chtěl. Rudovlásek jistě nemusel nikdy pracovat rukama. Narodil se do správné rodiny, na správnou stranu. Utéct bych mohl kdykoliv jindy. Kdyby se mi ho povedlo dostat na mou stranu, uvědomil si.

"Špína jako ty si jeho laskavost nezaslouží." To možná ne, ale jeho pozornost ano. Přitahuji ho.

"Zdar útěkáři," posadil se naproti němu Kiba se svým přídělem jídla a pustil se do něj.

"Co chceš?" zamumlal Naruto nerudně otázku a dál se přehraboval v tom hnusu.

"Prý tě včera našli s tím zrzkem. Snažil ses utýct nebo co?"

"Do toho ti nic není."

Kiba pokrčil rameny a olízl lžíci. "Hmm, možná ne, ale ostatní si už něco špitají. Víš, ten zrzek je syn bývalýho senátora. Měls jediný štěstí, že se tě zastal, i když mi moc neleze na rozum proč."

Naruto by mu tak rád odpověděl, ale držel se. Možná to bylo tím, že se mu líbil a Narutovi svým způsobem taky. Byl odlišný od lidí, které potkával. Svítivě zelené oči mu zářily inteligencí a on si přišel, jako by se při pohledu do nich vrátil do domovského lesa.

"Jen věděl, že to umím se zvířaty, proto si mě k sobě povolal," řekl chladně.

"Jasně," ušklíbl se Kiba, více se k němu přes stůl nahnul a dodal: "že by si tě během tak krátké doby oblíbil?"

"Překračuješ hranice," sdělil mu monotónně Naruto a propíchl ho pohledem.

"Fakt jo?" šklebil se správce psince dál, ale sedl si zpět na zadek.

"Říkals, že si o mně ostatní něco špitají?" nadhodil najednou blonďák.

"Jo. Jsi tu teprve den a už se tě zastává někdo na tak vysoké úrovni? Jistě že budou žárlit. V aréně to nebudeš mít lehký."

"To jsem neměl nikdy," odvětil s povzdechem a dostal do sebe dalších několik soust. Bylo to odporné, ale sílu potřeboval.

"Jen jez. Ta kaše je bohatá na energii. Dneska jí bude zapotřebí."

Chutná to jako bláto, pomyslel si a se znechucením spolkl další sousta, dokud miska nebyla prázdná. Zamyšleně sledoval vlastní odraz v té troše vody, co mu v pohárku zbyla. Ať si říkají, co chtějí. Jsem lepší než kdokoliv tady, a jestli se on bude dívat, udělám na něj dojem...

***

Gaara celou noc přemýšlel. Nemohl zamhouřit oka a jakmile se mu to konečně povedlo, pod zavřenými víčky mu vyskočila ta snědá tvář s rýhami na každé straně se zářně modrýma očima. Dokonce se mu zdálo, jak ho políbil a horko cizích rtů měl vtisknuté na svých. Jeho silná dlaň, jež ho držela za bok a donutila ho se mu podřídit. Nic takového neznal a bylo to něco úplně nového a vzrušujícího. Něco, z čeho mu pod břichem vznikalo zvláštní šimrání a v tvářích ho polívalo horko. Nejsem divný, že se mi líbí? Vždyť mnoha ženám i mužům přijdou otroci jako on zajímaví a přitažliví, zamyslel se nad tím a přetočil se na druhý bok. Povšiml si, že slunce již barvilo oblohu do růžova a kouř z hory zasahoval do bělostně nadýchaných mráčků. Navíc s některými otroky... uléhají... Nechápu, jak tohle mohou udělat. I když oni nechtějí, jejich páni je do toho nutí. To bych si nedokázal představit. Nedokázal bych jeho přinutit, aby se mnou – Ne! Nad čím to zase...

Hlasitě zaúpěl, zakryl si oči a cítil, že mu celý obličej hořel studem. Co se týkalo jeho... nikdy o nikom takhle nesmýšlel. Nedokázal si ani představit, že by měl s někým navázat intimní vztah, i kdyby jen pro chvilkové povyražení a to měl devatenáct. Proto si z něj Temari utahovala, že ona v jeho věku měla zkušenosti dlouho dopředu. Styděl se za sebe, to jistě, ale zkrátka to tak cítil. Do určité chvíle... Ten modrooký otrok se snědou kůží mu způsobil v hlavě nepořádek. A hlavně... proč mě políbil? Přesně tato otázka mu také nedala spát. Udělal to, aby měl jistotu, že Gaara hned nepoběží pro vojáky? Nebo ho tím chtěl umlčet? Každopádně to zabralo...

Mladík vstával ospalý, s hlavou plnou zvláštních myšlenek a skoro nevnímal, co se kolem něj dělo. Bratrovi se sestrou se úspěšně vyhnul, avšak rodičům už ne. Raso měl dnes jednání s důležitým mužem. Zjevně šlo o někoho důležitého z Říma, protože při vstupu do jejich vily, měl za svými zády zhruba desítek vojáků s vyzdobenou, zlatou zbrojí a hnědou, až červenou chocholkou na přilbicích. A protože se Kankuro pro dnešek záhadně vypařil, musel ho Gaara zastoupit. Co by pro bratra neudělal...

"Slyšel jsem, že máte rád hry. Mohl bych pro vás nějaké připravit," pokusil se senátorovi Gaarův otec zalichotit, avšak vzhledem k jeho přirozeně tvrdé tváři to nemělo takový efekt, jak by očekával.

"Ano, ale pochybuji, že je toho muž vaší úrovně schopný. Ti gladiátoři vám koneckonců nepatří, že ne?" odvětil na to znuděným hlasem druhý muž a bylo vidět, jak velmi se mu tato návštěva příčila.

Raso zvládl zachovat chladnou hlavu, jenže Gaara viděl, jak mu z očí sršely hromy blesky. Ach, proč to pořád zkouší? Jeho názory jen tak nezapomenou. Vždycky pro ně bude jen cizinec z východu.

"Ale nějaký trénink budoucích gladiátorů bych ocenil," prohodil přeci jen senátor. "Snad mě tam zvládnete dostat."

"Určitě," ujišťoval ho Raso.

"Tak tedy, očekávám vás odpoledne. Dnes je krásný den."

Gaara se po odchodu druhého muže uvolnil. Zhluboka vydechl a podíval se na svého otce, z nějž doslova sršela zlost. Přemýšlel, zda bylo moudré na něj vůbec promluvit. Mohl si zadělat na problémy, nebo mu mohl připomenout onen nešťastný včerejšek. Stejně na to dřív nebo později přijde řeč. Možná ještě dříve, než mladík očekával.

"Cos včera v noci vyváděl?"

Rudovlásek se napnul a nejistě se zamračil. "O čem přesně mluvíš?"

"Tu věc s tím otrokem. Proč sis k sobě nechal pustit někoho takového? Víš, že tohle neschvaluji a navíc, co jsem slyšel, se nejedná o žádného beránka. Je to vyhlášený barbar z Londinia a kdyby chtěl, zlomil by ti vaz jako suchou větev."

To skutečně mohl, ale místo toho udělal něco jiného, pomyslel si.

"Nic se mi nestalo. Lehčí žádat o odpuštění, než o svolení."

"Žádáš o odpuštění za svou nezodpovědnost? Něco takového bych čekal od tvého bratra, ale od tebe ne."

"Omlouvám se, dobrá? Už to nikdy neudělám," promluvil rozhodným hlasem a odvrátil od rozčileného otce pohled. "Nebyl to dobrý nápad, uznávám."

Raso se ostře nadechl, avšak dál to nekomentoval. Lehkomyslnost. Přitom Gaara byl nejrozumnější z jeho tří dětí, a to byl nejmladší. Nechal to plavat a rozešel se zpátky do vily, přičemž ho jeho syn následoval.

***

"Takže parchanti! Dnes tady budeme mít hosty! Takže se budete při dnešním tréninku snažit! Upozorňuju vás, že ten, kdo to zkazí, si odnese následky!"

"Ten sráč mě začíná pěkně vytáčet," zavrčel Naruto, když si nasazoval poměrně starý chránič předloktí a uvazoval koženou tkaninu na jejím konci. "Plná huba keců."

Kiba se uchechtl a zároveň prudce švihl cvičným mečem do volného prostoru. Tupá čepel určená k trénování, tupě prořízla vzduch s doprovodným svištěním. Meč sice nezabije, ale za to způsobí velké škody. Těžká čepel dovedla lámat kosti v těle a způsobovat vážné podlitiny. To si pak každý hned rozmyslel, jestli se chtěl nechat zasáhnout.

"Ty seš taky dost ukecanej," připomněl mu Kiba a ušklíbl se.

"Já ale neshazuju ostatní," procedil skrze rty a nasadil si přilbici.

Jedna velká modřina mu zdobila levé oko a on na ni nehodlal zbytečně upozorňovat. Viditelné slabiny v aréně se stávaly nevýhodou. Proto si vždy dával pozor na to, aby protivník neuhodl jeho zranění.

"Takže... dneska tě uvidím poprvé bojovat. Jsem zvědavý, co Keltský postrach dovede," řekl brunet, schoval meč do pochvy a natáhl se pro přilbu ležící opodál.

"Keltský postrach?" zamumlal po něm blonďák.

"Jo, tak ti říkají. Tos nevěděl?"

Naruto se zamračil, což přes hledí nebylo moc vidět, ale zavrtěl hlavou a vydechl: "Ne, nevěděl."

"Pak bys měl být rád, že máš na svojí straně mě," zazubil se jako ten největší optimista správce psince a pobídl ho: "Tak pojď na nástup, ať nemusíš zase dostat po hubě."

Ts, jako bych někoho potřeboval. Vždycky jsem si vystačil sám, i když kolikrát šlo o můj život. A nejen o to...

***

Naruto se podivil, jak veliká ta aréna byla. Svojí velikostí a výškou tribun překonávala všechny, které za svůj krátký život viděl. Písek, jenž se k němu dostal přes sandále, byl hebký a horký. Úplně jako jeho dotek, prolétlo mu hlavou. Kiba do něj šťouchl, aby si pospíšil, protože tak nějak zůstal pozadu. Opět se začínalo ozývat zlověstné šeptání vzrůstajícího hladu toužícího po krveprolití. Musel si připomínat, že šlo jen o trénink, a zatímco ostatní provolávali slávu svému pánu, příchozím hostům a dost neochotně i slávu Říma, on mlčel, pohled odvrácený, víčka pevně přimknutá v sobě a pokoušel se překonat nutkání někoho zabít. Nenáviděl, co z něj udělali. Udělali z něj mašinu bažící po krvi. Monstrum, které nezastavilo nic, až na dva zelené smaragdy.

Otevřel oči a vzhlédl vzhůru k loži, ve kterém se usadili hosté, včetně muže, který je vlastnil. S přimhouřenými víčky pátral po známé tváři, než ji nakonec našel. Tak se na mě přišel přeci jen podívat, huh?

Seděl tam, vedle staršího rudovláska, a i na tu dálku poznal, že oba měli společné rysy v tváři. Nepochybně jeho otec a zároveň bývalý senátor. Na moment sundal přilbici a odhalil se. Ihned k němu zamířilo pár pohledů a uvnitř ho nesmírně těšilo, že zaujal ten, po kterém nejvíc toužil. Rudovlásek byl jako na jehlách a neustále se ošíval po svém otci. Evidentně mu bylo proti srsti tady být, ale Naruto si řekl, že mu ukáže, co dovede.

Hlavně nezavírej oči, mířil myšlenkou směrem k němu, a když se nikdo kromě něj nedíval, spiklenecky na něj mrknul. Po dalším rozkazu si poslušně nasadil přilbu a postavil se proti svému protivníkovi.

"To jako vážně?" ucedil a vytáhl z pochvy cvičný meč, až tupá čepel zaúpěla.

"Jo jo, máš smůlu. Chci vidět, co tahle legenda dovede," usmál se sebejistě Kiba a už jeho postoj značil o tom, že nepatřil k začátečníkům.

"Správce psince by se měl spíš držet u svých, no ne?" promluvil a pomalými kroky ho začal obcházet v nepravidelném půlkruhu.

"To je jen koníček. Nikdo jiný se o psi starat nechce."

"Já bych taky nechtěl."

"Tak dost řečí!" křikl na ně podrážděný hlas a následný švih bičem je přinutil se připravit. "Do sebe! Chci vidět, co umíte! Nováčci, předveďte se!"

"Nebudu tě šetřit," varoval Naruto.

"Prosím tě o to," odvětil Kiba a jeho výraz se zatvrdil, "protože já tebe taky ne, legendo."