Život v okovech nebyl nic pro něj. Jako chlapec svobodně lítal v sedle na otevřených pláních, cítil doušky volnosti a nejlepší bylo, že si mohl dělat, co chtěl. Jenže Římani si brali všechno. Zvětšovali svá území, přinášeli do svých řad další a další otroky, mezi nimiž skončil i on. Jeho kmen se setkal s celou ozbrojenou legií a prohrál. Bylo to v den, kdy na vlastní oči spatřil zemřít své rodiče a tato vzpomínka ho pronásledovala dodnes.

Ze začátku být v okovech odmítal. Byl mrštný a rychlý, často unikal, a ještě častěji se pral, takže jeho noví páni usoudili, že by mohl jít do jam. Ve čtrnácti stanul ve svém prvním souboji a nějakým zázrakem se mu podařilo vyhnout smrtící ráně, zneškodnit protivníka a zvítězit. Takhle to pokračovalo dál... Ocital se v různých arénách, proti různým protivníkům a štěstěna mu dopřávala výhru a čím častěji vítězil, tím větší jeho bolest byla. Jako by se ničím nedala utišit. Slyšel volání krve, měl nutkání brát život, avšak bral ho špatným lidem. Dennodenně vzhlížel k vršku arény, na kraje lože a nenávistně pozoroval ty, jež mu uzmuli svobodu, pobili celý jeho kmen a zmasakrovali rodiče. Nenáviděl je za to, jak ho změnili..

A teď se nacházel tady. V Pompeiích, kde měli jednu z největších arén, jaké kdy viděl. Únavu si nenechal pustit k tělu, jako jediný kráčel sebejistě a mnoho mužů za ním se ho snažilo marně napodobit. Očima modrýma jako letní nebe, probodával zlaté orlice, představoval si, jak je hází do ohně a zlato se vlivem silného žáru roztéká, až nezbývá nic než zlatá kaluž.

Zástup otroků mířil po hlavní silnici a lidé kolem ustupovali a pohlíželi na ně s jakýmsi druhem opovržení, což už za tu dobu zvládl ignorovat, avšak praxí a léty vybroušené smysly něco vycítily. Někdo se mu zavrtával přímo do zátylku a on uvolnil zvědavost a přes rameno se podíval. Stál tam mladík s vlasy červenými jako krev, oblečen tak, jakoby patřil do vyšší vrstvy, ale připadal mu příliš bledý a vyzáblý, aby mohl být někým důležitým. Za to ho zaujaly jeho výrazně zelené oči. V obličeji se mu neodráželo nic, možná jen chvilkový záblesk překvapení, že se na něj otrok jako on obrátil a pohled mu plně opětoval. Možná to bylo zvláštní, ale tohle bylo poprvé za šest let, co hladové volání krve utichlo a zanechalo za sebou prázdnotu.

***

Světlovlasý mladík byl strčen do společné cely, kterou už někdo obýval. Zamračeně se ošil po svém žalářníkovi a nechal průchod hněvu, jenž mu křivil snědou tvář. Ten to nevnímal a pokračoval dál.

Blonďák si odfrkl a natočil tvář za sedící postavou. Byl to mladý, hnědovlasý muž, přibližně v jeho věku, takže ho soudil na nějakých devatenáct, možná dvacet let, s úšklebkem ve zjizvené tváři, a už jen to ho nesmírně vytáčelo. Tvářil se jako by měl všechno pod kontrolou.

"Vida, nový maso," uchechtl se hrubším hlasem.

Nováček se k němu natočil celým tělem a začal si mnout zápěstí podrážděná železem. "Chceš na mě něco zkoušet?" zeptal se ho výhružným, chraplavým tónem.

Hnědovlásek se krátce zasmál a k překvapení jeho nového spolubydlícího, si lehnul zpátky na tvrdou desku, jež představovala postel.

"Ani ne. Klid Kelte, ty naděláš," zamával rukou a dal si ji hlavu, úplně stejně jako tu druhou.

"Jaks poznal, kdo jsem?" použil zase výhružný tón.

Nedovolil si povolit v ostražitosti. Netušil, co byl zač a pod těmi hadry byl docela dobře vypracovaný, ale vypadal uvolněný. Líně spustil nohu z desky na zem a jemně s ní pohupoval sem a tam.

"To je očividný. Stačí jeden pohled. Pár Keltů už jsem viděl a všichni vypadáte skoro stejně. Mimochodem, starám se o psinec, hodili tě k tomu nejmíň škodnýmu tady, takže se nemusíš bát."

"Bych neřekl," zamumlal.

"Je mi jedno, co bys do mě asi tak řek," mrknul na něj a dramaticky vydechl: "Kiba, jméno mé. A ty seš?"

Snědý mladík nakrčil nos, neodpověděl a místo toho se ostražitě přemístil ke své desce na spaní, na druhé straně chladné cely. Pomalu se posadil, ramena se napínala a polevovala, jak nervózně nabíral vzduch do plic a sklopil zrak na své ruce v klíně. Opálená pokožka byla zarudlá a svrchní kůže sedřená do krve, zatímco dlaně měl samý mozol.

"Naruto... Jen Naruto," hlesl nakonec a po očku svého spolubydlícího pozoroval.

"Tvoje původní?"

Modrooký sevřel dlaně v pěst a přikývl. "Je jediné, co mi zbylo. Nic už mi vzít nemůžou."

Kiba nepatrně natočil hlavu a přes tvář se mu mihl stín pochopení. Slyšel, jak se římské legie střetávali s keltskými kmeny ze severu a málokdy nechávali zajatce. Vraždili ženy, děti, starce... Každého, kdo si dovolil pozvednout meč proti tomu jejich úžasnému impériu.

"Bojuješ?" zajímal se správce psince.

Naruto spojil dlaně, přestal řešit vážnost zranění po okovech a prohodil: "Delší dobu jsem bojoval v jámách Londinia, ale rozhodli se mě dát sem."

"Tvůj bývalý pán jistě utrpěl ztrátu."

"Nemám žádného pána," zavrčel nevraživě.

"Omyl. Každý tady někomu patří, dokud si nevybojuješ svobodu."

Nejraději by se zvedl, došel k němu a dal mu pěstí. Celou dobu totiž hovořil tónem, který ho vytáčel. Podobal se člověku smířeného s osudem. Chyběla tu ochota s tím něco dělat a Naruto si při prohlídce města stačil povšimnout, že odtud vedlo hodně cest směrem do hor. Nehodlal bojovat v jámách do konce života, chtěl pryč, vrátit se domů na sever a shromáždit ty, kteří zbyli, jestli zbyli.

Ruch cel náhle přehlušil rázný hlas jejich věznitele: "Teď mě poslouchejte, vy parchanti! Vlastní vás nový pán a ten vyžaduje, abyste se ve hrách náležitě snažili! Několik z vás bude vybráno do vily a jestli se pokusíte zdrhnout, tak vás ani bohové neochrání!"

"Cože? Proč by několik z nás mělo být vybráno?" nakrčil Naruto čelo.

"Je čas vinobraní," oznámil Kiba nevzrušeně a kmitl rameny. "Občas je fajn, když si tě vyberou. Ženský jsou z gladiátorů pryč a jejich pozornost je hotový požehnání. Při takových chvílích zapomeneš, že seš otrok."

"Nejsem atrakce," sykl a vyrostl v něm nový pocit odporu, když u jejich cely zastavil vysoký muž, oba si důkladně prohlédl a sám pro sebe pokýval hlavou, aniž měnil vážnou grimasu rýsující se v obličeji.

"Tyhle dva a pak ty další tři."

"No to snad ne," hlesl potichu Naruto a vrhnul zlý pohled na Kibu, který tohle určitě přivolal.

Nejsem atrakce, sakra.

***

Vila byla obrovská a tyčila se nad celým městem jako hrozivý stín, kontrolující své drobné obyvatele. Velká část domu stála nad útesem a kousek od ní stála menší, za to stejně honosná, a právě tam Naruto a devět dalších mířilo. Celou dobu se mračil a probodával vše kolem očima. Kiba na druhou stranu vypadal spokojeně a neustále mlel pantem, což bylo pro snědého tuze zvláštní, protože ani jednou nedostal od jejich věznitele ránu. Už zdálky slyšel slavící obyvatele, možná proto jeho žízeň po krvi zesílila a on ucítil silné nutkání někoho propíchnout mečem. Křivil hezkou tvář zlostnou grimasou, zatínal čelisti pevně k sobě a zarýval nehty do dlaní.

Nepřestal se tak škaredě tvářit ani ve chvíli, kdy byli nahnáni jako ovce dovnitř a přivedeni k vysokým podstavcům. Večer byl v plném proudu, takže i přítomní byli docela v náladě a jak padala tma a noc, evidentně dostali chuť na svalnaté muže, kteří se den, co den lopotili v aréně.

"To není tak zlý ne?" nahnul se za ním Kiba a dloubl nečinného a nepříjemně se tvářícího blonďáka do boku. "Hele kamaráde..."

"My nejsme přátelé," zavrčel výhružce a v modrých očích se mu zalesklo varování.

Kiba se nenechal odradit, pouze jeho úsměv opadl a narovnal se na svém podstavci, přičemž spojil ruce za zády. Dovolil cizím očím, aby si ho prohlížely a svým způsobem byl hrdý.

"Budeš je potřebovat a tím, že se tváříš jako pitomec ti moc nepomůže."

Naruto si odfrknul a zatínal pěsti, až mu bělely klouby na rukou. Dělalo se mu špatně ze zápachu, který se tu vznášel a všichni lidé kolem mu byli odporní. Všechno Římani, všichni patřili mezi ty samé bestie, které mu zničili život. Jeho pohled potemněl, hučení v uších nepřestávalo a divoké srdeční tepy rezonovaly skrze tělo jako kámen hozený o klidnou hladinu. Chvíli uvažoval nad tím, jak rychle by ho zvládli zastavit, kdyby se vrhnul do davu a začal si svoji zlost vybíjet na hostech.

"Zvedni hlavu a dívej se tam," sykl k němu dozorce, zvedl ruku s bičem, a právě jeho rukojetí přinutil mladíka natočit tvář požadovaným směrem.

Narutem projel odpor, avšak jakmile se zadíval tam kam měl, uvolnil zlostnou grimasu. Najednou ticho. Hučení v hlavě se stáhlo, přestal stínat pěsti a nutkání mrkat. Vytěsnil procházející se a bavící Římany. Pohledem zůstal viset na rudovláskovi z dnešního odpoledne. Znovu pocítil to samé zaujetí, které měl předtím a jeho tělo nachystané pro boj, získalo klid. Divoce bušící srdce vystřídal klidné pravidelné klepání o hrudník.

Stál tam mladík s hezkými vlasy, duhovky zelené barvy jiskřily a získávaly zvláštní odstín. Poprvé za večer byl rád, že mohl být takhle vysoko, měl na záhadného mladíka pěkný výhled a mohl si snadno povšimnout jeho nevýrazných křivek. V levé ruce držel pohár a na rozdíl od své společnosti, kterou dělal vyšší brunet, si pití nechal ujít. Naklonil hlavu více ke straně a přimhouřil víčka, načež se nestydatě dal do obhlídky jeho pozadí. Když už musel být v okovech, chtěl mít alespoň chvíli hezký výhled. I kdyby jen na chviličku. Nechtěl se moc prozradit zíráním na cizího člověka.

Snaží se chovat jako ostatní, ale už od pohledu není jedním z nich, prolétlo mu hlavou, když se opět zastavil u jeho tváře. Zešikmené oči, tmavé odstíny kolem jako rámy a rysy v tváři odlišné od všech Římanů jaké kdy viděl. Tohle musel být jistě exotický kousek z dalekých končin. Nasucho polkl, vytěsnil ruch kolem sebe a v duchu konečně zajásal, protože se objekt jeho zvědavosti zadíval jeho směrem. Na moment vypadal zmateně, avšak velmi rychle si uvědomil, že dnes to nebylo poprvé, co na sebe tak navzájem hleděli.

***

Sestřin návrat z Říma rodiče uvítali s otevřenou náručí. I otec nic nenamítal proti tomu, že se zdržela a přišla pozdě na večeři. Nechal to plavat a místo toho se radoval z přítomnosti nejstaršího potomka. Zbytek dne tak uplynul v klidném, rodinném duchu, kdy Temari sdělovala novinky z hlavního města říše a odváděla pozornost od Kankura, ze kterého to dost táhlo.

Bůh tmy brzy zahalil město pod roušku noci. Hora spokojeně dřímala, vypouštěla ven pouze tenký pásek spálených hornin a nechala obyvatele žít v pomíjivém bezpečí. Několikadenní vinobraní se tedy slavilo s nečekanou grácií a radostí všech tvrdě pracujících obyvatel. Ti na vyšší pozici samozřejmě uspořádali večírek ve svých velkých vilách a snažili se k sobě přitáhnout co nejvíc pozornosti.

Gaara na večírek šel kvůli rodině, ne protože by se jemu osobně chtělo. Věděl, co bude otec požadovat a jaké vztahy musel navázat, jestliže chtěl s bratrem udržovat jejich nynější obchod. Hned při příchodu dostal od bratra pohár vína pro uvolnění a lepší navazování konverzací. Srknul si dvakrát, a i to na něj bylo moc. Kankuro se s tím na druhou stranu nekrotil.

"Vypadá to, že se Temi dobře baví," poznamenal se širokým úsměvem Kankuro a hlavou kývl směrem sestře, která byla v obložení dalších dívek a vedly spolu rozesmáté konverzace.

"Asi ano, ale já na tohle opravdu nebudu," přiznal Gaara neochotně a sklopil zrak na červenou tekutinu uvnitř.

"Ale di. Dej tomu čas. Za chvíli se ti tohle všechno," roztáhl paže jako by jej chtěl obejmout, "bude zdát skvělé."

Gaara se přistihl, že zkroutil rty v nepatrný, malý úsměv. Dal mu za pravdu. Lidé tu nebyli špatní, a když se na to tak díval z jiné perspektivy, byli to spoluobčané. Všichni měli něco společného. Proto pozorně naslouchal tomu, co mu Kankuro říkal.

Vypadalo to, že bratr nezahálel. Spřátelil se s několika důležitými kontakty a uzavřel s nimi několik obchodů, včetně jedné uzavřené sázky s velitelem hlídek. Gaara staršího sourozence obdivoval a doufal, že v budoucnu se mu podaří obrnit a stát se tím, čím byl on.

Hosté se bavili, popíjeli, začínali ztrácet zábrany, rozhovory se tak stávaly intimnější a zajímavější pro některé zvědavé uši, avšak v tom všem veselí kolem, Gaara cítil poměrně nepříjemný pohled, který mu už delší dobu způsoboval mráz v zádech. Naskočila mu husí kůže a nenápadně natočil hlavu do strany, aby odhalil původce jeho znepokojení, zatímco Kankuro dál vesele mluvil a pil. Jeho zrak sice nebyl nejostřejší, ale pořád dost dobře poznal vlastníka snědé tváře s těmi zvláštními rýhami a jasně modrýma očima.

Svět kolem pro něj přestal existovat. Zvládl jen stát a sledovat ty modré oči, které ani jednou nemrkly a skrývaly v sobě druh zaujetí. Svým způsobem to bylo děsivě krásné a Gaarovi se to líbilo. Vlastně celé tělo toho bojovníka z jam bylo pro mnohé jistě přitažlivé a zdálo se, že mu schválně vybrali takové oblečení, aby odhalovalo co nejvíc z jeho vypracovaných paží. Opodál stál další takový a nepochybně šlo o takové menší zpestření zhýralých zbohatlíků.

"Hej, Gaaro... jsi tu?" zamával mu Kankuro před očima a tím přerušil několikaminutový oční kontakt mezi jím a tím snědým otrokem.

"Ehm," odkašlal si, promnul tvář a znovu se zadíval na bratra. "Promiň, co jsi říkal?"

Kankuro se ušklíbl. "Že je největší čas tě s někým seznámit."

"Kankuro," povzdechl si mučednicky.

"No tak, jen pojď," dotkl se dlaní jeho zad a nasměroval ho dopředu. "Slibuji, že nebudeš litovat."

Gaara šel neochotně, neboť v jeho nejmenším zájmu nebylo seznámení s někým novým a pravděpodobně důležitým. S lítostivým výrazem se přes rameno ohlédl na modrookého otroka a věnoval mu snad poslední vlídný pohled, protože očekával, že už jej nikdy neuvidí. Kdoví, kde nakonec skončí, jestli ho bude chtít někdo odkoupit.

Škoda, uvědomil si a ta myšlenka ho učinila smutným. Kdyby byli na stejné straně, dali by se do řeči? Seznámili se? Měl by odvahu k němu vzhlédnout?