Byl jsem rozhodně rozpolcený, když zmizel pod hladinou.
Jedné mojí části se ulevilo při myšlence, že teď se utopí a já už ho nikdy nemusím vidět. Už nejmíň stokrát jsem si představoval jeho smrt a v několika případech jsem to byl právě já kdo ukončil jeho mizernou existenci. Jenž je rozdíl mezi tím někoho propíchnout mečem a jen sledoval jak se topí, když by stačilo se natáhnout a zachránit ho.

Dewin nebyl svatý, bohové chraň, ale kdyby to bylo naopak nejspíš by ani neváhal. Viděl jsem to u té jámy. Mohl mě nechat spadnou, ale neudělal to.
A když se za jeho záchranu přimluví i moje druhá část, která toho kreténa nikdy nepřestane milovat, bylo rozhodnuto.

Přešel jsem na druhou stranu po bezpečném skleněném mostě než jsem odhodil lup ke stěně a bez nejmenší elegance se složil k okraji. Na to abych si klekl jsem dnes trošku moc děravý.

Ponořil jsem pravou rukou tak hluboko do vody až mi sahala nad rameno, a váhavě pátral po čemkoliv co bych mohl zachytit, abych ho vytáhl nad hladinu. Dlouho to bylo bez úspěchu až jsem si říkal, že je příliš pozdě a marně hledám tělo co už kleslo na dno. Pak mi ale kolem prstů zavlnil plášť a já ho pevně sevřel zkřehlými prsty.

Tahal jsem, a i když se druhé tělo vzpíralo, svaly trénované roky šermu měli navrch. Prvně vykoukla látka a až za ní hlava. Přitáhl jsem ho ke břehu a nějakým záhadným způsobem vytáhl na pevnou zem.

Voda z něj tekla proudem a na nekonečný okamžik se nic nedělo, než se ozvalo ostré zalapání po dechu.  To následoval kašel jak se snažil dostat vodu z plic.

,,Ty tvrdohlavý zmetku,"zavrčel jsem a nešetrně ho praštil do hrudi. ,,Sebestředný, povýšený bastarde! To by tě zabilo, alespoň na chvíli odhodit tu pokryteckou hrdost a požádat o pomoct?
Magie ti tu nepomůže a ty raději zkoušíš jestli přežiješ než abys..."

Měl jsem na něj neskutečný vztek. Teď když jsem měl jistotu, že přežije mě štval ještě víc než předtím. Kdyby přemýšlel došlo by mu, že jediná šance jak se může živý dostat až na konec je ta, že mu sám ukážu cestu. Jiná tu není.
Raději bude zjišťovat jak hluboko v mém srdci je zakořeněná náklonnost vůči němu.

,,Zeki..."oslovil mě stále trochu chraplavě a vzal mě za ruku, bez ohledu na to jak blízko je okraji. To bylo důležité hlavně, kvůli pokušení ho tam opět shodit, když se mě dotkl. Očividně potřeboval, pořádně, vychladnout.,,Nemám v úmyslu dnes umírat."

,,Mě je srdečně jedno co ty máš a nemáš v úmyslu,"zavrčel jsem a jako tolikrát mu ruku vytrhl ze sevření. I když tentokrát to nemělo tolik potřebnou razanci. Naopak to vypadalo až příliš neochotně. ,,Příliš věříš v to, že bych tě nenechal umřít a to se mi nelíbí."

,,Ale.."zkusil to marně.

,,Žádné ale, Dewine. Nemáš ani tušení v jakém pokušení, nechat tě utopit, jsem byl,"upozornil jsem ho temně a upřel pohled na vodu.

,,Tak proč jsi to neudělal? Proč jsi mě vlastně zachraňoval, když ti očividně tak moc ničím život?"zeptal se kousavě. ,,Vždyť já v něm ani nemusím být, a stejně můžu za každý šrám na té tvé čisté dušičce."

Byl naštvaný a já taky. Myslel si, že stačí se objevit aby se vše vrátilo do starých kolejí ale to nelze. Nic takového jako návrat neexistuje.
Ne pro nás.

,,Víš co, naser si!"rozkřikl jsem se na něj a roztřeseně vstal. Tekla ze mě voda, podobně jako z něj, a ještě se do mě kvůli vyčerpání pustila zima. Neměl jsem náladu na filozofické diskuze o tom kdo za to všechno může a proč to dopadlo tak jak to dopadlo.
,,Vrať si hlavu do té díry, ze které sis jí uráčil vytáhnout, a táhni odkud jsi přišel. Mě je totiž už jedno co znamenáš pro království, královskou rodinu nebo pro celý svět, pro mě už neznamenáš nic a pokud budeš pokračovat už tě nezachráním. Nejsi tu totiž vítaný."

,,Co ti tak vadí, že mám pravdu? Že není jen moje chyba jak to dopadlo ale ty si to nechceš připustit?"

Jeho otázky byly jako bič. Drásaly moje myšlenky, protože jsem si je sám už párkrát položil. Chtěl jsem se od něj odpoutat ale něco mi v tom bránilo. Nemůžu si připustit, že za to můžu i já. V takovém případě bych se totiž musel vrátit na úplný začátek, do dne kdy jsem ho takhle viděl poprvé. Do dne kdy jsem se zamiloval.
Tehdy jsem totiž hned věděl, že v jeho životě není místo pro dalšího člověka.
Jen on a jeho magie.

Už na začátku jsem věděl jak to dopadne a jak mě to bude bolet, ovšem já si nedokázal poručit.
Nejde si vybrat do koho se zamilujeme, i když bychom si to přáli víc než cokoliv jiného.

Já kdybych mohl tak bych si vybral zamilovat se do nějaké odvážné princezny ze severu, která by měla nastoupit na trůn. Tak bych se dostal nejenom z vlivu mé sestry ale i co nejdál od muže co mě fascinoval už v době kdy to vše bylo ještě nevinnější než nevinné.

Díky, Dewinovy, jsem začal uvažovat o vlastních preferencích. Dívky jsem bral vždy jako očekávaného partnera pro život a teprve po čase mi došlo, že semnou nic nedělají.

První polibek na tvář od dívky jsem dostal ve dvanácti a bylo to takové nijaké. Necítil jsem ty pověstné motýlky a pokud z toho měl nějaký pocit, tak mu bylo trapně. Nevěděl jsem co bych s ní měl dělat a moje sestra to očekávala.

Myslel jsem si tenkrát, že všechny intimnosti jsou stejně nevýrazné až do chvíle, kdy mě jeden rytíř zachránil, abych si na schodech nerozbil hubu. V jeho sevření se mi srdce rozeběhlo tak rychle až jsem nestačil dýchat, a i to byl čajíček proti tomu co jsem cítil, s tím magií posedlým magorem.

A ani dva roky tu přitažlivost neotupily, což jsem měl příležitost zjistit na vlastní kůži, když mě z ničeho nic opět uchopili ty známé paže a vtáhli mě do toho obětí, které mi chybělo i když jsem si to nikdy nehodlal připustit.