,,Zeki, vnímáš mě?"vytrhl mě z minulosti vtíravý hlas, který se ozýval až příliš blízko. Otevřel jsem oči, o kterých jsem při tom ani nevěděl, že jsem je zavřel a zkusil najít toho, kvůli komu to celé začalo.

Stál jen pár kroků ode mě s rukou jen pár centimetrů od mého ramena. Tohle vše bych shledal jakž takž normální v případě nás dvou kdybych neviděl ten pohled v jeho očích.

Sledoval mě jako by ještě před chvílí věřil, že mě bude muset opět dát do jámy. Ovšem tentokrát natrvalo.

,,Vnímám tě,"odpověděl jsem když mi došlo na co se ptal. Můj hlas zněl divně, strašně chraplavě.

,,A kde jsi byl do teď?"

,,Jen jsem by trochu mimo,"byla to pravda ale Dewin se na to příliš netvářil. Nelhal jsem mu i když to ani zdaleka nevystihovalo co se to před chvílí stalo.

,,Jasně, a když někomu useknout hlavu tak ho to jen trochu škrábne."řekl kousavě.
Vypadal mou odpovědí doslova pobouřen a mě to z nějakého důvodu pobavilo. Dokonce natolik, že mi cukali koutky.
Vidět ho mít starost o něco jiného než jsou jeho vzácné artefakty nebo přísady.

,,Nedělej ze skřítka obra, zkrátka jsem byl myšlenkami jinde,"protestoval jsem hlavně proto, že ve mě jeho statost vzbuzuje dávno zašlapané naděje. Nechci si už znovu nalhávat, že bych mohl znamenat něco víc než povyražení.

Pak jsem bez většího rozmýšlení vrátil ke svému původnímu rozhodnutí a vkročil do šera průchodu.
Tma na pár okamžiků otupila většinu mých smyslů ale to mi ani v nejmenším nevadí.
Znám to tu.
Znám tu každý centimetr, vždyť je to můj domov.

,,Kam zas jdeš?!"zavrčel za mnou podrážděně. Jako kdyby to neviděl, že opatrně pajdám do temné zlověstné jeskyně.
Nic zvláštního.

,,Domů..."odpověděl jsem mu prostě a ozvěna ve snaze vyplnit prázdnotu to několikrát zopakovala. Mě ale přišlo, že se jen vysmívá mojí samotě. Jediné co mě tu vítá je ozvěna mých vlastních slov.

Na tom ale asi nesejde.
Vždyť jsem se sem stáhl z královského dvoru právě abych unikl tomu všeobecnému humbuku. Chtěl jsem utéct jak lítosti a znechucený nad mým novým zjevem, tak falešným patolízalům co by se přese mě chtěli vetřít královně do přízně. Jako bych snad já měl nějaký vliv na to koho má moje sestra ráda. Jen ta myšlenka je absurdní, při tom že teď vím jak mě nesnáší.

Malé kamínky se mi pletli pod nohy, které jsem měl už tak těžké díky ztrátě krve, takže jsem se občasnému škobrtnutí nevyhl. Podle četnosti jsem dokázal odhadnout, jak se blížím k první pasti.

Chtěl jsem se jí vyhnout ale vyrušili mě spěšné kroky co mě následovali. Tak jsem prostě zastavil a čekal jestli do toho ten mezek spadne nebo mu včas dojde, že je to past.

,,Proč tu nemůžu kouzlit?"zeptal se narovinu. Byl na něj slušný pohled, jako mág totiž není vůbec zvyklý na pohyb. Vlasy měl rozházené do všech stran a ztěžka se mu dýchalo. Vypadal podobně jako když.....

Ne!!

K tomu se vracet nebudu. Je to uzavřená kapitola a kdybych si vzpomněl na všechny ty úžasné věci co se mnou dokázal, možná bych byl v pokušení se k němu vrátit.
To je ale to poslední co chci nebo můžu udělat.
Zahodil bych tím svojí sebeúctu do stoky a nezbylo by mi už opravdu nic.

Jak jsem se tak v myšlenkách přel sám se sebou přestal jsem dávat pozor na to co dělá on.

Při zpětném pohledu si říkám, jestli je smolař nebo dítě štěstěny, protože při vší své šikovnosti šlápl přesně na ten kámen co spouští past. Šest šípů vystřelilo ze zdi a  přišpendlilo ho k té protější.

Většinu lidí by to zasáhlo alespoň do ruky, stehna, hrudi a při nejlepší dokonce do hlavy. Dewin se ale jako obvykle musí od normálního člověka lišit. Všech šest ho sice trefilo ale tak, že mu to zasáhlo pouze plášť.  Žádné zranění ani krev, pouze poničená látka v hodnotě tří koní.

,,Měď,"konstatoval jsem prostě a jednoduše ho obešel tak abych se vyhnul dalším spouštěčům, jejich tu celkem šest.

Každá past plynule navazuje na další, aby nebyla ani nejmenší šance, že někdo nezvaný pronikne až do mého útočiště.

,,Nestál jsem o nevítané návštěvy nějakého čaryfuka, co si běžně nevidí ani na špičku nosu."

,,Tak to jsem si nezasloužil, Zeki. Vždyť ses u mě neměl vůbec špatně,"reagoval téměř okamžitě. Prevít vztahovačný. ,,Nikdy jsem ti neublížil."

,,V tom se právě pleteš, Dewine,"povzdechl jsem si slabě spíš pro sebe a ani se na něj neohlédl.,, Pouze jsi mě nikdy neuhodil ale ublížil jsi mi opakovaně mnohem víc než by to kdy dokázala Kessei. Jen si to přes svou magii neviděl."

Bolelo mě srdce každý jednotlivý den co jsem strávil s ním, i ten co jsem strávil bez něj. Protože bylo jedno co jsem udělal, on ze mě viděl jen tělo. To tělo co je mu k dispozici a vše ostatní zůstalo v pozadí.

K tomu už nic neřekl a já to nevyžadoval. Mám ho upřímně radši když mlčí.
Nadělá to méně problémů.
Mě určitě.

Jak se dostal ze zajetí těch šípů mě ani v nejmenším nezajímalo, víc mě znepokojoval ten pocit mít ho za zády. Následoval mě jako můj vlastní stín jen aby se vyhnul tomu padnout do další mé pasti.

,,On tě někdo pozval na návštěvu?"zeptal jsem se kousavě když jsme dorazili k rozsáhlé strži která byla až po vroubek naplněná vodou co prosakuje z povrchu. Příliš široká na přeskočení, příliš hluboká na přejití a co je nejhlavnější je v ní příliš prudký proud. Pokračuje šachtou a teče až ven, takže by neměla problém strhnout koně, natož chlapa.

,,Ano, já se pozval,"řekl samolibě s úsměvem a zvědavě se rozhlédl. ,,Kudy teď?"

Neodpověděl jsem. Odmítám mu ukázat jak překonat každou mojí past. Ať se taky trochu snaží. Taky mi nikdy nic neulehčoval.

Pokud se sám může pozvat ke mě, tak si může taky sám najít cestu.

Po mojí odmlce brzy ztratil trpělivost a prostě si vybral tu nejočividnější cestu na druhou stranu. Šel k nejužšímu místu a skočil.

Blbec, prokmitlo mi hlavou když jsem sledoval jak uklouzl a zmizel pod hladinou.