Cestu k mojí jeskyni jsem vnímal tak napůl, protože většina mé pozornosti se držela mého stínu, který se uvolil cestovat jako člověk jen proto aby zjistil kam vlastně jdu.
Bylo by to od něj docela mazané, kdybych se sledováním nepočítal už při stavbě svých pastí.
Možná je to královský čaroděj ale to nic nemění.

O jeho přítomnost u sebe nestojím. Nikdy jsem nestál, takže jsou ty pasti odolné vůči čarodějům. Vlastně i z toho důvodu jsem se usadil ve starém dolu na měď. Ten kov úplně potlačuje veškeré magické nadání i artefakty.

Proto jsem se zastavil před velkou dírou co mi sloužila jako vstup. Celkem ironické, že mám v životě pokaždé nějakou důležitou černou díru.

,,Dál by jsi jít neměl, protože tam uvnitř ti ani magie nepomůže. Tam budeš muset spoléhat jen sám na sebe jako každý obyčejný člověk,"varoval jsem ho aniž bych se jen ohlédl. Je to zbytečné, když cítím jeho pohled v zádech....i trochu jižněji.
Je stále stejný.

,,Myslíš, že se jen tak nechám zastrašit?"zeptal se a já jinou reakci ani nečekal. Ten by nepoznal nebezpečí ani kdyby ho kouslo do, toho pěkného, zadku. Čáry máry ho totiž vždy ze všeho vysekají, ale dnes se to nestane. Pokud překročí můj práh, ne že by jeskyně nějaký měli, tak na vlastní kůži okusí jaká je smrtelnost.
Hnusný pocit.

Sám si pamatuju jaké to bylo když jsem věřil, že umřu. A i kdybych na to chtěl snad zapomenout, nemůžu. Pravidelně se mi to totiž připomíná skrze noční můry, kterých mám teď naštěstí méně než tomu bylo před rokem.

Byla to největší hádka s mou sestrou jakou pamatuju, a že jsme se hádali docela často.

Doslova jsem utíkal chodbou co vedla k mým komnatám. V očích mě štípaly slzy a každé zrcadlo na stěně se mi vysmívalo. Tehdy jsem ještě neměl své jizvy a stejně jsem ten odraz nedokázal snést. Viděl bych tam totiž to co ve mě vidí všichni ostatní. Slabé nezkušené, snadno manipulovatelné, kuře se kterým si každý může dělat co chce.

Rozrazil jsem dveře a ztuhl na místě. Na židli u stěny totiž seděla královna. Zlaté vlasy jí v kudrlinkách lemovaly jemnou tvář a ledové oči sledovali každý můj pohyb. Jediný sval ve tváři se jí nepohl, a ta kamená maska bez emocí mě v tu chvíli děsila víc než jsem si byl ochotný připustit.

,,Mág de Clart mě informoval, že s ním dnešní ani žádnou další noc trávit nechceš."řekla mrazivě což s jejím něžným hlasem bylo ještě děsivější. Odmlčela se jako by mi chtěla dát příležitost jí to vyvrátit nebo změnit názor. Ovšem já tam to varování neslyšel, a pokud ano ignoroval jsem ho.

,,Kessei, samozřejmě, že nemám v úmyslu s ním trávit další noci. Nejsem kurtizána abych spal s chlapem, pro kterého jsem pouze povyražení když se tu začíná nudit. Pro něj to byla pouze hra s královskou hračkou,"snažil jsem se jí to vysvětlit. Chtěl jsem aby pochopila jak se cítím. Vždyť já ho tehdy miloval, i když semnou jednal jak s tělem bez emocí.

,,A co jiného jsi čekal? Že se do tebe zamiluje a zahodí možnost na společensky přijatelný život?"posmívala se mi a pobaveně kroutila hlavou. ,,Zeki, ty jsi jeho kurtizána. Proč myslíš, že jsem ti ho vychválila natolik, aby ses zachoval jako štěně a šel si před něj lehnout na záda?"

Ztuhnul jsem a jen na ní nevěřícně zíral. Vždycky chtěl věřit tomu, že ho jeho sestřička má ráda ale teď prozřel. Stal se pro ní pouze nástrojem aby mohla dosáhnout svých cílů. Nejspíš by ho bez zaváhání prodala i do harému nějakému starému plesnivému sultánovy nad hrobem, jen kdyby z toho něco měla.
Tolik k jejich sourozenecké lásce.

,,Netvař se tak,"řekla pohrdlivě a vstala.,,Jeho loajalita má pro mě větší cenu než tvé křehké srdíčko."

,,To pro tebe rodina nic neznamená?"zeptal jsem se rozklepaně a už zase mu tekli slzy.

,,Zeki, Zeki, Zeki.."kroutila nad ním hlavou a pomalu se začínala tvářit naštvaně. ,,My ale nejsme rodina. Já jsem dcera krále a královny, ty jsi kukačka, kterou po smrti mé čistokrevně matky, splodil s nějakou druhořadou poběhlicí. Navíc si pro jistotu umřela při porodu, aby se o tebe nemusela starat."

,,Kessei,"vzlykl jsem a všechny moje dosavadní jistoty se začali drolit. Kousek po kousku se mi rozpadal svět ve kterém jsem myslel, že žiju.,,To nemyslíš vážně..."

Úpěnlivě jsem jí těmi slovy prosil ať to vezme zpátky, i kdyby to měla být jen milosrdná lež. Nechtěl jsem vědět, že moje starší sestřička ke které jsem vzhlížel, pro kterou bych udělal téměř cokoliv a chránil jí vlastním tělem... Chtěl jsem si dal myslet, že pro ní něco znamenám. Něco víc než jen bahno na jejím královském střevíčku. Skvrnu na jinak bezchybné tváři její života.

,,Nebuď patetický, Ezekieli."

,,A jaký tedy mám být?!"vyjel jsem na ní frustrovaně, protože už mi nezbylo nic co by mi ještě mohla vzít. To jsem si alespoň myslel.

,,Máš být poslušný chlapec a vrátit se do postele, kterou máš právě teď zahřívat, "řekla jako by se nechumelilo.,, Nebo mu mám doporučit nějaké poutací kouzlo aby jsi přestal dělat problémy?"

V tu chvíli jsem neuvažoval, prostě jsem chtěl aby to všechno už skončilo. Doufal jsem, že za pokus o to jí ublížit mě nějaký strážce zabije a ona se jen zasmála. Zvedla ruku na které měla pečetní královský prsten. Bral jsem ho jen jako další věc, která dokazuje její postavení.
Zase chyba.

Očividně v něm proudila magie, protože mě zastavil na místě a ona mě pak lehkým mávnutím ruky poslala přímo proti velkému zrcadlo na stěně. Poslední co mi zbylo po mámě, dostala ho od krále jako zásnubní dar. Výjimečné bylo nejenom svou velikost a tloušťkou ale i počtem vrstev. Mělo ukazovat všechny aspekty člověka a já to mohl pocítit na vlastní kůži, když se miliarda střepů snažila dostat k mé podstatě.

Jediné co jsem mohl udělat bylo před nárazem zavřít oči a pak se nechat malém oslepit bolestí jak se mi jednotlivé sklo zaryvalo do těla. Cítil jsem krev, která ve stružkách stéká po mém těle a na zemi se míchá se střepy.

Přišel jsem si stejně rozbitý a jediné mé přání bylo vykrvácet.