,,A jak se teď chceš dostat ven?"zeptal jsem se, když mi přestalo dunět v hlavě od toho jak jsem se praštil o zem.

,,Tak jako vždycky ze všeho, za pomoci magie,"řekl s úšklebkem a začal rabovat můj pytel s kořistí.
Dost si dovoluje, protože já si to poctivě ukradl.

,,Hledáš tam alespoň trochu schopností?"zeptal jsem se kousavě. ,, Jestli chceš zlato měl sis ho ukrást sám."

,,Já jsem chtěl ale předběhl jsi mě. Navíc musím uznat, že tvůj plán měl hloubku, která mě nenapadla."

,,Utahuj si z někoho jiného!"zavrčel jsem a sledoval jak mě vlastně vůbec nevnímá. Vytahoval z pytle velký diamant co byl v té malé truhle. Tedy na první pohled mi to připadalo jako diamant ale víc to byl krystal. Roztříštěný, protkaný rudou a smaragdovou linkou. Mělo to takové nadpozemské kouzlo.
I kdyby to nebylo tak cenné byla by to nádherná práce.

,,Stejně to pro tebe není tak cenné jako pro mě,"poznamenal klidně a podržel klenot proti slunci. ,,Je to nejmocnější magický artefakt na tomto kontinentu."

,,Magie... samozřejmě,"řekl jsem hořce a začal se škrábat na vlastní nohy. Trochu jsem si pomáhal tím bodcem co mi vytáhl z nohy, protože bych to jinak skutečně nezvládl.,,Bylo by absurdní očekávat, že existuje ještě něco co by pro tebe znamenalo tolik jako magie."

Co jsem si vlastně dřív myslel?!
Nikdy jsem v něm sice nebyl vysoko ale naivně jsem doufal, že někde po jeho osobě, penězích a královně budu já. Jenže to nakonec vypadá, že tomu všemu ještě předchází magie. Magie je jedinou věcí, kterou miluje. Nic a nikdo pro něj není cennější.
Ale bolelo to, vědomí že ať se mezi námi stalo cokoliv vždy budu až na úplném konci jeho seznamu důležitosti.
Ovšem můžu si za to sám.
Vždyť mě nikdo nenutil abych za ním ten večer šel. I když mám podezření, že za to částečně může manipulace mé sestry.

Slyšel jsem jak za mnou po té poslední větě vydal nějaký neidentifikovatelný zvuk a to byl taky jediný důvod proč jsem se na něj otočil.
Díval se na mě jako bych byl alchymistický výzkum na jehož výsledek se snaží přijít dřív než to celé vybouchne.
Asi se snažil přijít na to co mi vlastně tak vadí.

,,A co by pro mě mělo znamenat víc?"zeptal se nechápavě a já už nemohl být víc zlomený. Jen jsem získal dojem, že už se nikdy nedám do hromady.

,,Na tom nezáleží."

Nechtěl jsem se o tom už víc bavit. Jen bych si sypal další sůl do ran. Přehodil jsem si pytel před rameno a začal se těžce drápat na povrch. Bodec už mi nesloužil jako hůl ale naopak jsem s ním porušoval hladkou stěnu abych se mohl dostat ještě o kousek výš.

,,Co blbneš?"zeptal se a já malém spadl když mi došlo, že se neozívá zezdola ale zezhora. Bylo úplně vidět jak ho naše situace baví.

,,Do dračí tlamy, co tam děláš?!"zavrčel jsem, protože já se tu jak ten osel škrábu po stěně a on už je tady.

,,Co by,"řekl s pokrčením ramen. ,, Přece se nebudu jako nějaký obyčejný človíček škrábat po zabahněných stěnách, když mi stačí lusknout prsty a držet v ruce ten artefakt."

Zrovna jsem mu k tomu chtěl říct ještě něco kousavého, když už mi to jako na potvoru znovu podjelo.

,,Do hajzlu!"křikl jsem a očekával prudký pád zpátky na dno ale pevné sevření mi to nedovolili. Držel mě za zápěstí tak pevně až to bolelo a nepochyboval jsem, že jeho prsty za sebou zanechají pořádné modřiny.
Nikdy mi to nevadilo a tentokrát ještě míň, protože mě vytáhl k sobě na nahoru.

,, Díky, Dewine.."řekl jsem neochotně když už povolil své sevření a já se mohl složit do trávy.
Cítil jsem se divně. Možná mě už nedržel ale já měl pocit jako bych stále cítil jeho prsty a co hůř, měl jsem z toho husí kůži. Tu dobrou co způsobuje dotyk osoby, která má ve vašem životě to specifické místo.

Doufal jsem, že už to přešlo. Že až se mě příště dotkne na holé kůži nebudu mi srdce uhánět jako splašený kůň. Jenže jsem se mýlil. Nic se nezměnilo. Já na něj stále reagoval jak zamilovaný blázen, i navzdory tomu jak se mnou zacházel.

Možná uměl i číst myšlenky, protože jinak si neumím vysvětlit proč si přede mě klekl. Dívali jsme se jeden druhému do očí a jeho ruka sebou mimoděk cukla. Věděl jsem o co šlo, kdykoliv jsme se dřív dostali do podobné pozice pohladil mě po tváři a věnoval mi jeden ze svých neodolatelných úsměvů. Teď věděl, že se mě dotknout nemůže - nesmí.

,,Je jedno co si myslíš nebo se stane, Zeki. Já ti nedovolím umřít dřív než nadejde tvůj čas."mluvil šeptem ale stejně dobře by mohl i křičet.  Vnímal jsem každé slovo ale stále jsem nedokázal pochopit význam.  Proč by mu mělo záležet kdy umřu? Vždyť mu většinu času ani nezáleží na tom jak žiju.

,,Víš kam si tohle prohlášení můžeš strčit."odtušil jsem podrážděně, protože přesně tyhle slova mě před dvěma lety dostaly do té mizerné situace.  Osmdesát procent všeho času se ke mě choval jako bych nebyl nic než domácí mazlíček, kterého se uvolil vytáhnout ze špíny ulice. Ovšem těch dvacet procent bylo... nezapomenutelných. I když jsme většinou nemluvili tak moje srdce vědělo jak moc je to správné.
Být s ním. Být tam pro něj. Být vším co bude potřebovat.

Jenže dva roky jsou dlouhá doba a jediné co by nyní mohlo reagovat na jeho slova bylo tělo. Ten bodec se ovšem postaral o to aby veškerá moje síla i přebytečná krev sloužili k tomu mě udržet na nohou. Na nějaké zabývání Dewinovými záměry nezbyl čas.

Musím k sobě do doupěte dřív než nějakého jiného zloděje napadne, jak by bylo skvělé mě okrást o můj poctivě ukradený lup.

No a pokud by chtěl Dewin znovu získat co kdysi vlastnil má smůlu. Z mého srdce je zatvrzelý kámen, nejspíš žula nebo mramor, a střípky mojí duše, stejně jako ty ze zrcadla, se v ten osudný den rozlétly úplně všude.