Dnešní ráno bylo na lup ideální. Hustá mlha se táhla z vřesovišť až donekonečna. 
Bude to vlastně tak snadné až mi je těch strážců, co to hlídají, téměř líto. Ale jen téměř.
Je to jejich chyba, že o tom vím.

Jižní les nikdy nebyl zrovna oblíbeným místem na průjezd. Nebylo to jenom tím,že cesta pod hustým porostem zanikala a větve vydávali děsivý šum.
Celá staletí byl nejoblíbenějším místem na přepadání vozů, takže se tudy zkrátka přestalo jezdit.

No, a když tu nebylo co přepadat tak se oblíbeným místem pro tuhle kratochvíli stala zase jiná hlavní cesta.
Ovšem do jižního lesa se vozy nevrátili, až do dneška.

Svým způsobem to byla dobrá volba. Kdyby se jejich trasa nedostala ke špatným uším nikdo by tu vozy s takovým nákladem neočekával. Sotva tudy jednou za rok projede hrnčíř se svým oslem a pár zlatými v měšci. Naopak pověrčivý blázni by se to neodvažovali ani zvažovat. A že takových je v tomhle království většina.

Já ale pověrčivý nejsem. Už dlouho nevěřím na nic a nikomu. Pouze sobě, protože já se nezradím. Což ovšem nemůžu tvrdit o lidech, které jsem si ve svém životě donedávna držel. I ti co mi slibovali, že to neudělají mi s chutí vrazili kudlu do srdce a několikrát s ní zakroutili.

Můj plán na tenhle lup byl jednoduchý. Přichystal jsem si hlubokou díru v cestě jen kousek od padlého stromu. Přesně tak daleko abych byl přesně pod spodní částí vozu. Stačí mi vypáčit pár prken a vytáhnout tolik truhel kolik stihnu než zvládnou odklidit strom.

Jako na zavolanou jsem slyšel kola vozu a klapot koní. Naivní pitomci, jen šest stráží. Zvedl jsem nenápadně pohled. Skutečně. Dva vepředu, dva po stranách a poslední dva vzadu.

Sice to vypadá na první pohled prakticky v případě napadení i utajení ale to jen teoreticky. Ve skutečném konfliktu je lepší víc.
Minimální počet pro tak velký náklad je minimálně osm. Jeden jede úplně vepředu aby kontroloval cestu několik metrů dopředu a poslední je tak daleko aby pro případ pronásledování mohl odvést stopy jinam. Šest je zkrátka počet, který si vyčetli v nějaké příručce a vůbec nad tím nepřemýšleli.

Dostali se nademě a já dýkou vypáčil dvě prkna. Bylo to dostatečné abych mohl protáhnout i velké truhli. Prostrčil jsem dírou hlavu a rozhlédl se. Každá truhla vypadala úplně jinak jako by se sešli ze všech koutů světa. Kdybych už neviděl dost krásných věcí nejspíš by mě uchvátili ale na něco takového už mi nezbýval čas. Vzal jsem dvě velké, jednu orientální a druhou spíše severskou, a jednu malou.

Bylo to dost aby to vévodovy u královny zatopilo ale ne tolik abych to odtamtud nedostal bez komplikací.

Tak jsem si to tedy představoval. Vypáčil jsem zámky na truhlách a obsah vysypal do pytle. Nutno podotknout že mě má kořist ani v nejmenším nezklamala. Zlato, stříbro, kameny velikosti mojí pěsti a vše v nejvyšší kvalitě. Už jen ta jedna malá truhla by měla cenu vesnice.

Místo pokladu jsem tam naházel kamení a nechal truhli jen tak postavat u cesty. Až zjistí, že mají dole díru vrátí se a najdou je. Což mi vyhovuje, jelikož se o mém drobném triku dozví až na hradě.
Stráže totiž nemají klíče aby si žold nevybrali ještě než dorazí.

Nehodlal jsem tu na ně ale čekat, musím být už na druhé straně lesa než ty hromotluky vůbec napadne, že jim něco chybí.

Měl jsem to dokonale vymyšlené a vyšlo by mi to, kdybych se nestal hmatatelným důkazem , že některá přísloví jsou pravdivá.
Jako například: 'kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá'

Jinak si totiž neumím vysvětlit, že jsem při svém taktickém ústupu zapadl do pasti na medvědy.

Tři metry hluboká jáma s uhlazenými stěnami a na dně hned několik půlmetrových bodáků. Pro medvěda je to jasná smrt, protože s jejich rozměry jim bodák projde buď hlavou nebo srdcem.

Já jsem ale o trochu menší než medvěd. Dobře, o dost.
Takže mi ten bodák prošel pouze nohou ale i to pro mě znamená velký problém. I bez zranění by pro jednoho bylo vylézt po těch stěnách nepředstavitelně těžký. Jenže s tou dírou ve stehnu mi už zbývá tu jen v klidu sedět a čekat jestli dřív chcípnu nebo mě najde královská stráž.

Tady by bylo možná vhodnější označení královnina stráž, protože ona na mou hlavu vypsala skutečně tučnou odměnu. Nemluvě tedy o tom, že jako jediné jí bylo jasné kdo je vlastně ten maskovaný mizera.

,,Hraješ si na medvídka, Zeki?"ozval se mi nad hlavou hlas o kterém jsem doufal, že ho už v životě neuslyším a stejně se mi o něm ve slabých chvilkách zdálo.

Dewin de Clart, královský čaroděj a ten nejpřitažlivější muž jakého jsem měl kdy tu čest poznat. Což pro něj nebylo vůbec snadné, protože jsem se celý život potkával s muži jejíž jediným zájmem byla jejich vizáž.
Vévodové, hrabata, princové, císařové...ti všichni měli svůj vzhled na prvním místě a stejně mu nesahaly ani po kotníky. No, a ten parchant to vždycky zatraceně dobře věděl.

,,Naser si!"zavrčel jsem jako jedinou odpověď a zatnul zuby když mi v otevřené raně zacukalo. V tuhle chvíli bych si přál aby mi ten bodec raději prošel srdcem. Stačilo by aby jen rozšířil tu ránu co tak už dva roky byla.

,,To není moc milá odpověď,"poznamenal když si sedal na okraj jámy aby měl na mě lepší výhled.

,,Pravda, se slovíčky sis vždycky uměl nejlépe hrát ty,"řekl jsem nepříjemně ale pohled mi proti mé vůli klouzal po jeho těle.

Za ty dva roky se vůbec nezměnil. Mahagonové vlasy mu v hustých vlnách klouzaly kolem ostře řezané mužné tváře a oči té nejjedinečnější barvy mě propalovaly tak intenzivně až jsem se bál, že se rozpadnu na prach.
Nemluvě o ústech ze kterých vycházela slova co umělá ranit lépe než nejpřesnější ostří ale kterým patřili i rty které každou ránu zvládly ukonejšit.
Tedy většinu ran. Rád jsem je líbal a nechával se líbat ale to už je dávno.
Tak dávno, že už je pozdě pro nás pro oba.
Už není cesty zpět.