Rozrazil jsem dveře podniku, jehož pověst docela kazí původní účel. Měla se zde scházet největší spodina království aniž by jí někdo rušil, ale teď si sem chodí každý cucák, jen aby dokázal jak moc je odvážný. Taková hloupost, jako by se odvaha dala dokázat tím, že někam přijdeš.

Hlasité rozhovory utichly, stejně jako vždy když někdo přijde. Nikdy totiž není jisté zda dveře neotevře královská stráž. Ovšem hlídky se tomuto místu obvykle vyhýbají.
Je nás tu přesila.

Přešel jsem k baru, plácl sebou do židle a hodil nohy na stůl. ,, Hoď mi sem fofrem jeden korbel nebo tě to bude mrzet,"vyprskl jsem na muže za pultem a ignorovat jeho znechucený výraz.

Zvykl jsem si.
Nejsem žádný krasavec a už se mi i párkrát stalo, že slabší povahy při pohledu na mě hodili šavli.
Nebylo tomu tak sice vždy ale poslední dva roky mám celou tvář pokrytou jizvami. Chaotické řezy se nevyhnuli žádné oblasti.
Oči, nos, rty. Mám je úplně všude a kdybych tenkrát nezavřel oči určitě bych byl minimálně napůl slepý.

Od té chvíle se všemožnými způsoby snažím tu ohyzdnou tvář maskovat. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a když pracuji nosím masku ze které jsou vidět jen moje oči.

Na stole přistála moje vytoužená odměna a já hodil výčepnímu kus stříbra aby si mě přestal úplně všímat. Nestojím o ničí pozornost.
Lačně jsem se napil a, jen díky vycvičeným smyslům, v tom hluku zaslechl jak se židle vedle té mé posunula.

,,Mám pro tebe snadnou práci,"řekl slizký hlas stejně slizkého majitele, který se neštítí vůbec ničeho.

,,Víš, že sirotčince nedělám,"řekl jsem tvrdě a zabodl do něj pohled. Na pohlédne tváři se rozlil nesouhlasný výraz.

,,Ale notak, vždyť by to byla brnkačka. Jako ukrást dvorní dámě čokoládu, "Řekl ve snaze mě přesvědčit, ale já tak hluboko ještě neklesl.

,,Už jednou jsem ti jasně řekl, že ne!"zavrčel jsem výhružně a spokojeně zaznamenal jak se na židli přikrčil. ,, Kasičky u kostela, pro mě za mě, stejně nejsem věřící ale sirotky nikdy."

,,Tak tu mám ještě něco jiného,"řekl hned aby si udržel mojí pozornost.

,,Ať to ale stojí za to, protože pokud tu jen marníš můj čas budeš toho hořce litovat,"řekl jsem s krvelačným úsměvem. Už je to nějaký pátek co jsem nějaké hezké tvářičce spravil vizáž.

,,Zítra pojede skrz jižní les nový nápadník naší královny, prý nějaký vévoda, a jako svatební dar jí veze truhlice plné zlata, stříbra a drahých kamenů. Někde jsem slyšel, že i smaragd velký jako mužská pěst,"řekl rychle aby mě náhodou nenapadlo si myslet, že zdržuje.

,,Kolik truhlic?"

,,To není jistý,"odpověděl na mojí otázku, čímž si vysloužil další výhružné zavrčení. ,, Každý zdroj tvrdí něco jiného. Podle některých tři, jiní zase myslí, že pět a jeden mi dokonce tvrdil, že je to šest velkých truhlic, dvě malé a k tomu ještě troje nejdražší šaty aby si královna mohla vybrat v čem se bude vdávat."

Hořce jsem se uchechtl. Samozřejmě, že naše žádaná a marnivá královna nemůže přijít zkrátka. Dokonce bych si vsadil, že bude pravda všechno. Vévoda chtěl prvně přijet se třemi a postupem času musel přidávat aby ho královna vůbec pustila za hradby.

Ona byla taková už jako holka, musela mít vždycky všechno a nejlépe hned. Já možná nejsem jako zloděj o moc lepší ale poznám kdy mám dost. Nikdy si nevezmu víc než unesu. Tahle zásada mi už mnohokrát zachránila život. 'Chamtivost totiž dostala zloděje na šibenici' Tak to tedy alespoň vždycky říkal muž co mě naučil otvírat zámky.

,,To vypadá, že bez těch truhlic žádná veselka nebude,"řekl jsem s pokřiveným úsměvem a v hlavě už plánoval jak bych budoucímu ženichovi odlehčil trochu náklad.

,,Velký kapsář už má plán?"zeptal se pobaveně ale já byl už tak soustředěný na budoucí lup, že jsem přeslechl i tu trapnou přezdívku co mi tu dali právě proto, že nikdy nevezmu víc než s čím bych mohl bezpečně zdrhnout. Prý je to stejné jako bych vybíral kapsy obrům. Možná mají pravdu ale mě se můj způsob docela vyplácí, protože narozdíl od většiny mé konkurence nebyla hlídka u mě nikdy tak blízko aby mi alespoň sundala masku.
Natož aby mě chytili.

Jediní kdo vědí jak vypadám jsou lidi v téhle hospodě. No, a tady není nikdo dostatečně pitomý aby jen uvažoval o tom že mě zradí. Nedopadlo by to s ním totiž vůbec dobře.
Toho posledního našli u něj doma na stěně v dost... otevřené pozici a to co nezvládlo vyset leželo pod ním.

Kdyby mi ale někdo před dvěmi lety řekl kým dnes bude nejspíš bych byl vyděšený. Neměl jsem rád násilí, krev, lhaní, vyhrožování a porušování zákona. Jenže ta osoba, kterou jsem tehdy byl je mi teď úplně cizí. Změnil jsem se od úplných základů a jediné co zůstalo stejné jsou mé oči.

,,Půjdeš tedy do toho?"zeptal se po delší době nejistě. ,, Přece jen abych když tak varoval ostatní aby se ti nepletli pod nohy."

,,Jo, jdu do toho,"Řekl jsem s úšklebkem a dopil svůj korbel. Pokud se mám zítra vrhnout na ten vevodův průvod musím se připravit a to pořádně. Nejsem žádný amatér abych se nechal jen tak nachytat kvůli penězům. Pokud to nezvládla, kašlu na to. Raději bez lupu než se nechat popravit za takovou zbytečnost jako jsou peníze.

Vydal jsem se do svého doupěte.
Ano, možná by se to mohlo zdát,že se držím tradice kterou nastolili už ti předemnou. Ať už bychom tu mluvili o lapcích, loupežnících, zbojnících či jiné podřadné verbeži, všichni mají svá doupata a já nejsem výjimkou.

Když jsem opustil královské město a prchl do lesů našel jsem opuštěnou jeskyni, která se mi stala útočištěm až do dnešních dnů. Za ty dva roky jsem si jí už stačil upravit podle svých představ. Takže tam mám ty nejzákeřnější pasti jaké člověk kdy zvládl vymyslet plus pár vlastních. Šance, že by někdo nezvaný přežil vstup je mizivá, protože ani ty nejlepší nemůžou čekat vše. Jen já vím kde co je a bezpečná cesta je jedním ze dvou mých nejstřeženějších tajemství.
No, a o tom druhém se nemluví.