Jedna... dva... sedm ... deset...

V duchu jsem počítal, i když trochu zrychleně a když jsem se dostal na desítku odstrčil jsem ho od sebe.

,,Co to má jako bejt?!"zavrčel jsem když jsem se alespoň trochu vzpamatoval. Byla to zkouška mého sebeovládání a já uspěl. Mezera mezi námi se zvětšila a já mohl vstát.,,Ne, zaznamená ne, Dewine. Je to tak už od počátku věků."

Vzal jsem si svoje věci a raději pokračoval v cestě, není to daleko. Poslední past naše cesty nakonec důkladně rozdělí.

Troje dveře.
Jedny jsou úplně obyčejný a vypadají i nejbezpečnější, ty vedou do slepé chodby.
Druhé jsou zdobené a honosné jako dveře na zámku, ty vedou dlouhou strmou skluzavkou do čtyř stěn, které se k sobě přibližují a cokoliv uvnitř rozdrtí.
Vše je tu tématicky, podle toho jak vnímám život jako takový.
Bezpečí je nudné a nikam nevede, takže slepá ulička.
Přepych je pouze zlatá klec, která nakonec každého zadusí.

Takže až třetí dveře jsou správné i když tak vůbec nevypadají. Jsou staré, místy se rozpadají, postříkané červenou barvou, že to vypadá jako krev a ještě vrzají.
Tak vypadají dveře co vedou přímo do mé skrýše. Jsou jako já, nic moc na první pohled a ještě hrozí, že se každou chvíli rozpadnou.

Teď by se mohlo zdát, co je tak vypočítavého na třech dveřích...
Vždyť pokud se poprvé netrefí může zkusit další, jenže v tom je ten háček. Pokaždé se mohou otevřít jen jedny dveře a na kamenné podlaze nejsou vidět moje stopy. Na to jsem obzvlášť opatrný.

Tentokrát jsem ale za sebou nějaké označení cesty nechával, i když jsem si to neuvědomil.
Mimo vody co mi kapala z rukávu, jsem za sebou ještě zanechával kapičky krve co prosakovala z rány na stehně.

Vedl jsem ho ke správným dveřím a i skrz bludiště. Bylo to jako naschvál, doufal jsem že se ho zbavím, aniž bych ho musel zabít a on dojde tak daleko.

Stál jsem uprostřed své první síně když jsem za sebou uslyšel zalapání po dechu.
Uznávám, že bývalý důl asi není takový přepych, na který je zvyklý ze zámku, přesto vsadím půl svého lupu,že to není ta věc co ho šokovala.

Mimo hrubého opracování zdí, je tu totiž několik kupiček, i když možná by bylo vhodnější označení kupek, zlata a drahých pokladů co je zakrývají. Možná příliš sebevědomé nechávat takové bohatství jen tak ležet ale kdybych to kradl i s truhlicemi neměl bych toho nikdy tolik.
Zbytečná váha by mě zdržovala a navíc by zabírala místo, co může obsadit další poklad.

,,Tohle všechno jsi ukradl za ty dva roky?"zeptal se nevěřícně, a v uctivé vzdálenost, obcházel jednotlivé hromádky, aby si mohl důkladněji prohlédnout co všechno tam mám.,,V království se ví tak maximálně o polovině, a ani to možná ne."

,,Rád kradu lidem, co to nemůžou ohlásit, protože by se přišlo na to, že většinu získali nezákonně,"řekl jsem klidně.,, Různí politici, hodnostáři, překupníci i generálové, kteří si plní kapsy zlatem z daní nebo obírají přímo královskou pokladnu. Ovšem neorientuju se pouze na naše království, čas od času si zaskočím i za hranicemi kde jsou stejní zmetci jako u nás."

Byla to jen půlka pravdy ale na tom nesejde. Záleží už jen na množství zlatého nádobí, zbraní, šperků a jiného cenného majetku co se mi tu válí jen jako zbytečný odpad, protože pro ně nemám žádné využití.

Možná to celé začalo jako snaha přežít, když jsem už neměl přístup k bohatství mojí rodiny ale časem se z toho stalo něco docela jiného. Byl to způsob jak naštvat mojí sestru, dokázat jí,že už nemá žádnou moc nad mým životem.
Během těch dvou let jsem důkladně vytočil každého parchanta, který si kdy dovolil strčit nos za naše hranice. Ovšem pocit uspokojení co jsem měl při prvních několika krádežích se časem stal stereotypní a zevšedněl.

Nuda mě nutila posouvat hranice, toho co dokážu až se to vystupňovalo na takovou úroveň, že jsem se vloupal i do zámku. To bylo zhruba před rokem, a hned mi došlo jaká to byla chyba.

Na nikoho z těch co jsem znal, jsem sice nenarazil ale být tak blízko mágovi, jednou jsem byl jen pár kroků od něj. Jeho přítomnost, i když vzdálena, na mě měla vliv. Připomněla mi všechno, to dobré ale hlavě to zlé. Důkladně mě to profackovalo, abych si uvědomil, že to nesmím znovu udělat. V zámku už pro mě není bezpečno a kdyby mě chytili tak bude smrt můj nejmenší problém.

,,Takže bohatým bereš, a sobě dáváš,"řekl posměšně a připomněl mi jak jsem k němu dřív býval otevřený. Ležel jsem mu v náručí a vyprávěl o svých oblíbených knížkách a hrdinech, kterým jsem se chtěl podobat.

Měl jsem tehdy ještě rád rytířské cnosti, ale když se na sebe dívám zpětně chce se mi smát.
Byl jsem nevinný, nezkažený a celkově jsem nevěděl vůbec nic o životě co vedou normální lidé za hradbami zámku.
Sestra mi udržovala růžové brýle nasazené tak dlouho až jsem nedokázal uvěřit, že má svět i jiné barvy. Přesto jsem to nakonec zjistil, když moje krev poskytla vskutku zajímavý odstín červené a bolest dodala i černou.

Nebylo to příjemné procitnutí ale bylo mi ho třeba, abych mohl vidět jak moje sladká dokonalá sestřička vykořisťuje rolníky a se svými rytíři zachází jako s žoldnéři za pár zlatých. Nic nebylo správně a já si to do té doby nedovolil vidět.

,,Bohatý berou dost aby jim to nechybělo," Odpověděl jsem s pokrčením ramen než jsem si konečně vzpomněl na tu ránu. Ztráta krve byla už tak rozsáhlá, že jsem bolest už moc nevnímal.

Vzadu za tím vším byla ještě jedna místnost. Malá, útulná jen s postelí stolem a skříní na nějaké oblečení navíc. Ovšem taky tu mám základní potřeby na ošetření, většiny, zranění.
Šoural jsem se jak noha nohu mine a snažil se nějak udržet vědomí, které semnou už nedokázalo vydržet.

,,Ezekieli!"slyšel jsem jeho výkřik ale to bylo vše. Jeskyně se zatočila proti směru hodinových ručiček a pak vše zčernalo.

Možná by mě měli děsit myšlenky, že je konec nebo že jsem mu teď vydán na milost. Mou zakalenou mysl ovšem jen napadlo, jak je to dlouho kdy mě naposledy oslovil celým jménem.