,,Stále tě to žere?"zeptal se pobaveně a naklonil se aby na mě viděl ještě líp.,,Tak ses měl vrátit, královně Kessei se po tobě už stýská."

,,Slyšel jsem, prý mi už postavila vlastní šibenici,"odsekl jsem a při zaznění toho jména se otřásl.

Je jedno jak jsem se změnil. Když o ní slyším, zase si přijdu jako to mladé pískle co se muselo podvolit každému jejímu rozmaru.

,,Stejně tě nechápu,"poznamenal tak lítostivě jako když dítě udělá úplně banální chybu za kterou přijde tvrdý trest.

,,Vážně?! A ty jsi mě někdy chápal?"zeptal jsem se hořce a objal si pažemi trup, přišel jsem si až příliš odhalený. Tohle totiž nebylo o tom co jsem ukradl. Můj lup stále ležel u mojí zdravé nohy. Bylo to ještě horší, tohle bylo totiž o nás.

,,Nedělej se, Zeki. Byly doby kdy ses u mě choulil jako bych byl jediné útočiště co ti zbylo před krutým světem."

,,To už je dávno,"posteskl jsem si nad svou naivitou. V té době jsem tomu totiž skutečně věřil. Věřil jsem jemu ale to už neplatí.

,,Jsou to jen dva roky,"poznamenal trefně a ušklíbl se. Pro něj dva roky neznamenají nic. Lidé jako on žijí dvojnásobně, mocnější i čtyřnásobně, déle než my ostatní.

,,A všechno co se mezi námi stalo byla jen hra,"řekl jsem s špatně skrývanou zlobou. Kéž bych ovšem věděl proti komu byla mířená. Jestli proti němu, mně, nebo královně která měla ve všem prsty.

,,Když si to chceš vykládat takhle."řekl ledabyle a ještě u toho pokrčil rameny jako by o nic nešlo. Copak mají moje city tak malou cenu? Nebo mají malou hodnotu jen pro něj?

Zkusil jsem se zvednout abych zkrátil čas než vykrvácím a už se na něj ani nepodíval. Vždyť co bych z toho měl kdybych umíral s pohledem upřeným na toho zmetka? Jen bych tím přiživil emoci, kterou se snažím zadupat do země od chvíle co vím jak se mezi námi věci mají.

,,Ty jsi to tak řekl,"oponoval jsem dotčeně.

,,Ne, to byla tvoje slova,"upozornil mě a konečně se začal tvářit alespoň trochu zúčastněně. ,,Zeptal ses mě, jestli bylo to všechno mezi námi jen hra."

,,A ty jsi souhlasil."

,,Co jsem ti měl říct, Zeki?!"zeptal se a rozhodil ruce v gestu marnosti. ,,Že jsem tě dostal od královny na hraní aby si udržela mou loajalitu?"

,,Jako by mi to potom nevmetla do tváře sama!"odsekl jsem a zavřel oči.

Už zase jsem to viděl. Měl jsem pocit jako bych znovu, dokola, prožíval ten okamžik co mě zlomil. Nejenom uvnitř, ale i na povrchu.

Stejně jako teď jsem si i tehdy přál už jen umřít. Přestat cítit. Přestat vnímat. Nebýt už nic víc než mrtvá schránka, co kdysi měla duši.
Bez duše jsem tak jako tak, ale v tomhle podání to stále bolí. Tím neurčitým způsobem, jako by mě kus chyběl a já ho nemohl za nic na světě najít.

,,Tak proč ses nevrátil, když už jsi znal pravdu?"zeptal se a seskočil ke mně. Ani jsem se nad tím nepozastavoval, protože on je vždycky divný.

Kdyby se alespoň jednou zachoval tak jak bych čekal nebyl by to on. Jsem ale docela zvědavý jak má v plánu se odtud dostat.

,,Proč bych to dělal?!"zeptal jsem se kousavě. Udělal krok mým směrem a já sebou dost nevhodně cukl. Rána se rozšířila a začali krvácet i místa, která byla do teď pokrytá strupem.

Klekl si k mé noze a bez varování mi ten bodec vytáhl. Vykřikl jsem takovým způsobem, že ještě měsíc v té jámě bude znít má ozvěna.
Díky kónickému tvaru jsem měl teď v noze díru velikosti kopyta dospělého koně. Pokud nemáte představu, buď tě rádi. Bolelo to víc než bych si kdy představoval vzhledem k tomu, že jsem do teď měl tu nohu skrz na skrz a nebylo to tak strašný.

Jakmile to bylo venku víc jsem se na to zaměřil a zvedl se mi žaludek. Obyčejné železo v těchto podmínkách rezne až příliš snadno a celý tvar byl moc tupý než aby nenadělal škody. Zranění spíš způsobí váha těla společně s hloubkou jámy, protože bez toho by se na tu špičku nenabodl ani komár. O to je to horší, protože to neudělá čistý řez ale trhá to vše co se tomu dostane do cesty.

Ten kdo tuhle past vymyslel nepřál rychlou a bezbolestnou smrt ani mě, ani medvědovi.
Nejspíš dotyčný sadista naopak doufal, že prvotní zranění nenadělá příliš škody a budeme umírat pomalu v nesnesitelných bolestech.

,,Protože ti můžu pomoct,"řekl prostě a já si uvědomil, že jsem na něj kvůli bolesti úplně zapomněl. Náležitě toho taky využil. Dostal se ke mně blíž než bych mu za normálních okolností dovolil.

Držel moje ramena, abych se ani nehnul, když do mě procházela jeho magie. Tedy myslím, že to původně chtěl ale já tomu bránil vší silou co mi ještě zbyla. Už nikdy v sobě nechci nic, co s ním má cokoliv společného, navzdory tomu, že by to nejspíš zahojilo vše dřív než bych napočítal do deseti.

,,Nehrab na mě!"zasyčel jsem jako popuzená kočka a pokusil se mu vytrhnout. Nejsem žádná třasořitka, ale v jeho prospěch tu je mé zranění a jeho magie. Takže to celé skutečně skončilo pouze u pokusu.

,,Předtím ti to nikdy nevadilo,"řekl s rošťáckým úsměvem a nezapomněl na dramatickou odmlku než se sklonil k mému uchu aby pokračoval.,, Naopak si živě pamatuju jak jsi to vyžadoval, téměř jsi škemral i o ten nejprostší dotyk."

Nevím co mě naštvalo víc, jestli to s jakou jistotu mluvil nebo to, že měl pravdu.
Když jsme se viděli naposledy, tak jsem neváhal ho prosit o nejmenší pohlazení a on si tu moc co nademnou měl náležitě užíval.

,,Co bylo už dávno není,"sykl jsem a odhodlaně se mu podíval do očí.,,Ani já nejsem ten muž kterého jsi dříve znal. Takže už přestaň dělat fóry a sundej ze mě ty svoje pracky!"

,, Když si to přeješ,"zašeptal ten parchant potměšile a odtáhl se dostatečně rychle, abych se kvůli tomu převážil na záda.