Už mě napadl jeden příběh a je na tuto fotografii, a rozhodla jsem se ho dát i sem. Jinak ho určitě pošlu i do charitativní knížky, tohoto projektu. A určitě jsem přidám i další příběhy pokud mě zase nějaký napadne. A pokud napadne i vás nějaký, tak určitě se můžete přidat.

 Tento příběh se jmenuje smutná holčička a je o holčičce která bude po smrti maminky, moc smutná a nebude se vůbec smát. A z tohoto smutku ji vyléčí, jedno malé nalezené koťátko. 

Smutná holčička:

V jedné vesnici bydlela jedna malá holčička a ta je jmenovala Jaruška. A byla moc smutná. Protože ji před nedávném umřela její maminka která byla moc nemocná a měla rakovinu. Nepomáhali ji pak už ani chemoterapie a její stav se stále zhoršoval. Měla nádor v hlavě a bohužel se stal pro ní smrtelný a po několika měsících co bojovala s touto nemocí tak zamřela.

Jaruška měla svou maminku moc rada a věděla že je nemocná, ale snažila se jí rozveselit. A Jaruščina  maminka taky nechtěla aby byla Jaruška smutná a tak si s ní snažila hrát. Ale i tohle ji den o dedne unavovalo a byla slabší a slabší a po chemoterapiích si vždy potřebovala odpočinout.

A tak s Jaruškou trávila většinu času její babička a nebo její tatínek. A snažily se Jarušku i na to trochu připravit, až tu maminka nebude. Protože její stav byl horší a horší a šance na záchranu byli opravdu minimální.

A tak jednoho dne kdy si šla Jaruščina maminka lehnout aby si odpočinula, protože byla opravdu hodně vyčerpaná. Se stalo to že se už další den neprobudila a usnula navždy. Jarušku i jejího tatínka a všechny z její rodiny to ohromně zasáhlo, protože ten konec byl tak náhlí, a i když se na to snažily připravit. Protože věděli že se to jednou stane, tak i tak byl pro ně tento odchod strašlivý a dlouho se z něho vzpamatovávali.

Jaruščina tatínka držela nad vodou jen malá Jaruška. A tak se snažil kvůli ni tu pro ní zůstat a být tady s ní. I když ho odchod jeho ženy strašně zasáhl a neměl silu na nic. Ale věděl že se nemůže takhle trápit, už kvůli Jarušce ne. Která ho potřebovala a která teď měla už jen jeho a babičku a dědu.

A tak se snažil být s Jaruškou jak jen mohl a snažil se jí rozveselit. Protože Jaruška se po smrti své maminky přestala úplně smát a byla pořád smutná a nechtěla si hrát ani s ostatními dětmi na hřišti. Byla teď spíše uzavřená a veškeré chvíle teď chtěla trávit sama a nechtěla si s nikým hrát.

Když tatínek vyděl jak jeho malou Jarušku vzal strašně odchod maminky tak se jí snažil pomoc jak jen mohl. Hrál si s ní, stavěl s ní hrad na pískovišti a různě s ní v zahradě dováděl a snažil se jí jak mohl vším možným rozesmát. Ale marně Jaruška se ani jednou neusmála. A už to takhle trvalo několik měsíců a začal mít o ní strach, nechtěl přijít ještě o ní. Byla to jediné co mu po jeho milované ženě zbylo a nedokázal si to představit že by o ní jednou přišel.

To nemohl připustit, bál se o ní. A tak jí vzal ke svému známému který byl dětský psycholog a doufal že aspoň ten jí pomůže, a jeho malá holčička se bude zase smát. Jenže marně, ani návštěvy u psychologa moc nezabírali. A kamarád mu poradil, že Jaruška potřebuje nějaký čas aby se s touto ztrátou srovnala a že by jí mohl pořídit nějakého zvířecího kamaráda.

A tak další den když jel Jaruščin tatínek z práce domů, a Jarušku hlídala babička. Uviděl najednou Jaruščin tatínek na cestě u silnice, malé opuštěné a vystrašené kotě. A tak jsi řekl tady to kotě nemůžu přeci nechat, vždyť by ho mohlo ještě přejet nějaké auto. A tak zastavil, otevřel dveře a vystoupil a šel rovnou ke koťátku. Koťátko bylo strašně vystrašené a bálo se aut a tak chodilo přikrčené u kraje silnice. A tak se na něj Jaruščin tatínek podíval, vzal ho do náruče a trochu si ho prohlédl. Kotě bylo celé špinavé, ale jinak bylo v dobrém stavu a mělo krásné velké žluté očí a poznal že bylo asi bílé, i když teď pod náporem špíny bylo spíše šedivé.

A tak ho naložil do auta, a řekl si snad uděláš mojí holčičce radost a konečně se bude opět smát. A tak jel domu a kotě  se mu spokojeně pohybovalo po zadních sedadlech, až spadlo nakonec do kufru, ale zase se vyškrábalo nahoru. A tak spolu jeli celou cestu, až byli konečně doma. Tatínek zaparkoval u domu, vytáhl kotě z auta a schoval si ho pod bundu, že to bude pro Jarušku překvapení a pak vešel do domů.

A když vešel zvolal Jaruško, sluníčko moje už jsem doma a něco pro tebe mám, překvapení. Tak kdepak je moje holčička, řekl znovu a šel se podívat do obyváku, kde si Jaruška hrála se svojí babičkou, ale byla pořád smutná.

A tak řekl Jaruško, jsem doma a něco pro tebe mám, řekl a v tu chvíli vytáhl malé koťátko, které měl pod bundou a dal ho na zem vedle Jarušky. V tu chvíli kdy Jaruška uviděla malé koťátko se jí úplně rozzářili očí a hned se na tatínka usmála.

To je ale roztomilé koťátko, děkuju tatínku, řekla a podívala se na tatínka svými zářícími a smějícími se očičkami. A když  vyděl tatínek, že se jeho malá holčička konečně směje a je radostí bez sebe, tak se na ní taky usmál.

A pak řekl našel jsem ho u silnice a hned jsem si řekl že ti určitě udělá radost. Ale měl by se na před vykoupat je celí špinaví, řekl a v tu chvíli Jaruška malé koťátko vzala a řekla já ho s babičkou vykoupu. 

A když ho vykoupu, může tu zůstat?, zeptala se tatínka.

Ale jistě Jaruško, to víš že muže, vždyť díky němu se mi už zase směješ. A jsi zase moje malá usměvavá holčička.

A tak koťátko už zůstalo navždy s Jaruškou, která si s ním hrála, a měla ho moc ráda a nikdy ho neopustila. A byl to její nejlepší kamarád.