Na nebi zavládlo tajuplné ticho. Tmavé mraky tiše pluly vpřed a za sebou nechávaly pobleskující hvězdy vládnoucí obloze. Panovalo bezvětří a ve vzduchu se vznášel poklid narušovaný pouze tichými kroky.

V tlumené záři pouličních lamp kráčela pomalu dívka s pohledem upřeným na nebe. Hledala Měsíc, který se dnešní noc rozhodl skrýt mezi oblaky. Pro tentokrát ani jeho obvyklý svit neprozradil jeho přesnou polohu. Neviděla jej, přesto věděla, že tam někde je.

Čekal ji další den plný skrývání toho, kým je. Nebyla člověkem, což jí důrazně připomněl fakt, že se jí rozzářily oči v moment kdy byla oslněna světly protijedoucího vozidla, přičemž její duhovky vzplanuly zelenou září. Jednotlivé plamínky nespoutaně tančily a prolínaly se mezi sebou. Dříve, než si řidič stačil povšimnout podivného výjevu, dívka sklopila zrak, zarytě upřela pohled do země a doufala, že se ani tentokrát neprozradila.

Sotva ji projíždějící auto minulo, prošla taktéž kolem poslední pouliční lampy. Ujistila se, že nastane chvíle klidu a vzhlédla vzhůru, zpět ke hvězdám.

„Kdosi mi kdysi řekl, že tam nahoře na nás shlížejí ti z minulosti a sledují naše činy," neslyšně zašeptala.

„Už ty dny ani nepočítám. Říkal jsi, že jsi tam nahoře. Ale ty mlčíš, jako kdyby jsi nikde neexistoval," s povzdechem na okamžik odtrhla pohled a zadívala nepřítomně se do dále. V zápětí opět prosebně vzhlédla „Prosím Tě, jako každý den, ukaž mi alespoň nepatrný náznak toho, že tu jsi stále se mnou.," promluví dívka šeptem do prázdna, nechá jednotlivá slova, aby je unášel vítr do neznáma a nechtě odtrhne pohled od magického nebe v momentě, kdy se k ní opět nevyhnutelně přibližují světelné reflektory.

Z nebe se bez sebemenšího varování spustil jemný déšť dopadající na dívčiny rozpuštěné vlasy, s nimiž si pohrával jemný vánek a nechal je poletovat všemi směry.

„Prosím, ani nevíš, jak mi v tomto světě chybíš. Všechno, všecičko na světě mi tě připomíná," pronese do vzduchu hlasem, ze kterého lze vycítit zoufalství.

„Zvlášť ta barva nebe." špitne do nočního ticha, odbočí ze silnice přímo doprostřed neposečené louky zahalené do naprosté tmy.

„Povězte hvězdy, stojí proti mě celý svět, co mám podle vás dělat?" bezradně přeletí očima celou magickou krásu nad ní.