Nevím, jak dlouho jsem mohla ležet v posteli, než jsem se dokázala zvednout a nějak fungovat. Stále na mě doléhala ta nepříjemná skutečnost, že můj druh je mrtvý. Na koho by to nedoléhalo?

Problém byl v tom, že jsem truchlila jen já. Tala uvnitř mě sice byla jako na trní, ale nezdálo se, že by oplakávala Oberonovu smrt. Z toho jsem měla smíšené pocity, ale neměla jsem sílu se s ní o čemkoliv hádat.

Když jsem nakonec našla sílu se zvednout z postele a dát se dohromady, odešla jsem dolů do jídelny.

Samozřejmě, po cestě jsem potkala několik vlkodlaků a každý přede mnou uctivě skláněl hlavu nebo se dokonce poklonil úplně a vždy tento pohyb doprovázel jediným slovem.

,,Luno."

Nikdy jsem si nemyslela, že takhle skončím. Tohle byl můj trest za to, že jsem ke Cahirovi našla cestu až po jedenácti letech.

Ale zdálo se, že Tala má na můj smutek jiný názor. Snažila jsem se ji vyvolat, abych se jí zeptala, proč je tak protivná, ale odmítala se mnou mluvit. Možná nakonec každá z nás drží ten smutek trochu jinak.

Vzala jsem si ke snídani pouze bílý jogurt a k tomu jeden pomeranč. A pomerančový džus, abych měla i něco k pití. Seděla jsem tam u jednoho stolu pro dva a zírala na tu prázdnou židli před sebou. Sotva jsem si oloupala pomeranč a dostala nějaká sousta.

Cítila jsem na sobě stále pohledy přítomných vlkodlaků, ale snažila jsem si toho nevšímat. Do doby, než se vedle mě objevilo vlče. Jedno z těch vlčat, které jsme s Cahirem před vším tím chaosem, trénovali. Přesně to vlče, které jsem odváděla k Paulovi kvůli té zlomenině.

,,Luno, něco jsem Vám přinesl," kuňkl s pohledem v zemi a v rukou žmoulal papír.

Opatrně jsem se k Arienovi otočila a pousmála jsem se. ,,Jsi velmi pozorný. Děkuji," poděkuji mu zcela upřímně a on mi předá papír, který držel v ruce.

Překvapeně zamrkám, když rozpoznám motýla, babočku admirála. Arienovi mohlo být tak deset, nebo méně, ale na jeho věk to byla opravdu úžasná práce. ,,Ariene, mockrát ti děkuji. Máš talent. To jsi maloval sám?" Usměju se upřímně a v jeho očích jsem zahlédla jiskřičky nadšení.

,,Ano, luno. Viděl jsem ho venku před domem. Byl moc krásný, doufal jsem, že se Vám bude líbit," usmál se a poskočil na místě. Musela jsem se nad tím tiše uchechtnout.

,,Opravdu se mi líbí. Ještě jednou moc děkuji," pohladím ho po vlasech.

,,Já děkuji Vám, luno. Vy jste mi pomohla při tréninku a odnesla až ke smečkovému lékaři," zarděl se a já překvapeně zamrkala.

,,To je přeci samozřejmé, Ariene," odpovím mu, ,,každý by pomohl, když nemůžeš chodit."

Vlče ale zavrtělo hlavou. ,,Každý ne. Jiní trenéři by mě nutili, abych si tam došel sám. Protože kdybych byl v boji zraněn a nedostal bych se odtamtud, jsem přeci mrtvý. Musíme si umět poradit i při vážných zraněních," odvětil mi Arien a já tam zůstala sedět jako opařená.

Přeci nemohla být pravda, aby se k sobě takhle navzájem vlci chovali. Jsme smečka, měli bychom držet při sobě a navzájem si pomáhat. Ne nechat jeden druhého ve štychu, když je jeden z nás zraněný.

Jestliže takhle smýšlejí všichni válečníci, tak bych se nedivila, kdyby tam Cahir byl zraněný a nikdo mu nepomohl. Začínal se ve mě zvedat vztek. K čemu ty mladé, doháje, vedou?! A jak mohou nechat jeden druhého někde ležet, aby si pro něj přišla smrt.

,,Luno?" Oslovil mě mladý vlk.

,,To by stačilo, Ariene. Nech lunu nasnídat," ozvalo se kousek od nás a já ani nemusela hádat, o koho jde.

Vlče uctivě před betou sklonilo hlavu a už upalovalo zpět ke své matce.

Kenna se naproti mě posadila.

Položila jsem obrázek na stůl a strčila si do pusy měsíček pomeranče.

,,Jak se cítíš?" Optala se mě žena, která mě částečně vychovala a já na ni hodila chladný pohled.

,,Zemřela má spřízněná duše, jsem těhotná a zjistila jsem, že mi vlčice, která nyní přede mnou sedí, zatajovala spoustu informací a ty jsem se dozvěděla od našeho nepřítele, který mi mimochodem také předal zprávu, že je můj druh mrtvý," pronesu víc než chladně. Odsekávala jsem jako rebelující vlče v pubertě. ,,Jak myslíš, že se asi mohu cítit?"

Kenna si hlasitě povzdechla. ,,Věř mi, že jsem nikdy nechtěla, aby ses to dozvěděla takhle. A ani Cahir by to nechtěl."

,,Tak jste mi to měli říct. Ne to přede mnou tajit. Myslíš, že bych nepochopila, kdyby mi jeden z vás řekl, že Cahir není biologickým synem alfy Zyrana?" Založím si ruce na prsou a odvrátím od Kenny pohled.

,,Tady bychom se o tom bavit neměly, Neo. Nechceš se jít projít?" Zeptala se, ale já se jen zamračila a dala si do pusy lžičku s jogurtem.

Beta smečky si mě chvíli prohlížela, ale když viděla, že se nemám k úklidu snídaně, poraženě si povzdechla. ,,Cahira sem přivedl alfa Zyran, když mi bylo asi deset let a Cahirovi jedenáct. V té době ještě Cahir Rosses z Goldflamské smečky neexistoval. Místo něj ve smečce chodil malý vlk Hardin Eberhard z Hollowdarské smečky."

,,To jsem se dočetla z deníku alfy. Cahir o něm asi nevěděl, protože byl schovaný v tajné zásuvce v alfově pracovním stole," odpovím jí zase trochu odsekavě a zdálo se, že s Kennou to ani nehlo.

,,V tom případě taky víš, že alfa Zyran neměl družku ani nástupce. Takže když objevil Cahira, v té době Hardina, byl pro něj nadějí pro smečku. Ujal se ho a vycvičil ho. Když padlo Hardinovi osmnáct let, nechal si změnit jméno i příjmení, aby všechno jeho z minulosti vymazal," řekla mi také to, co jsem už věděla z deníku. Co však pro mě bylo těžké, přijmout fakt, že o mém druhovi mluvila jako o tom samém muži, jen s jiným jménem. Byl to nezvyk. Pro mě vždycky bude Cahirem Rosses.

,,Ano. To vím taky. Ale zdá se, že se Cahir svému otci nikdy nesvěřil s tím, proč ho jeho rodná smečka vyhnala... A proč je Cahir tak moc nenávidí, aby se od nich odstřihl úplně," zavrtím hlavou a více se opřu do opěrky židle, zatímco si do ruky beru misku s jogurtem a dávám si do pusy další sousto.

To, co mi Kenna řekla, mě donutilo zakuckat. ,,Cahir je nemanželské vlče."

,,Cože?" Vyvalím na ni oči.

,,Alfovi Zyranovi se s tím svěřit nechtěl, zřejmě se bál. A mně to taky řekl až dlouho potom. Zajímalo mě, proč si chce změnit i křestní jméno a vydolovala jsem to z něj. Jeho biologickou matku nikdy nepoznal. Jestli jeho biologická matka zemřela při porodu, na následky nebo přirozeně nebo jí někdo zabil, to nevěděl. Ale jeho otec Forrester společně s družkou Tammany ho nenáviděli. Levobočci jsou živou připomínkou pochybení jednoho z druhů," povzdechla si Kenna a já pociťovala nepříjemný pocit u žaludku. Jogurt jsem odložila. ,,To, že je Cahir levoboček, se dozvěděl přímo od Tammany. Když Forrester zemřel, vše Cahirovi řekla a pokusila se ho zabít. Ale utekl a skončil na ulici."

,,A ten Galen?" Zeptám se opatrně. ,,Tvrdí, že je Cahirův bratr."

,,Nevlastní, starší. Mají společného otce, Forrestera. Galen je už legitimním potomkem Forrestera a Tammany."

,,Vždyť by mohli být dvojčata," namítnu. Opravdu, kdybych Cahira neznala a nevěděla bych, který je který, pravděpodobně bych si je pletla.

,,Oba zdědili rysy po Forresterovi. Proto si jsou tak podobní." Nad touto odpovědí jsem musela uznale kývnout hlavou. Dávalo to smysl.

Hlasitě jsem si povzdechla a vložila jsem si obličej do dlaní. ,,Proč mi to neřekl. Musel vědět, že se to stejně jednou dozvím."

,,Cahir nebyl ten typ, co by se chtěl zaobírat minulostí," zavrtěla Kenna hlavou a já toho měla tak akorát dost.

Zvedla jsem se od stolu a musela jsem jít na vzduch.

,,Neo."

Zavrtěla jsem hlavou a mávla na ni rukou, aby mě nechala být. Potřebovala jsem si pročistit myšlenky.