Zavřel za sebou dveře, přinesl Severusovi jídlo.

„Možná bych si toho měl vážit," v hlase mu zazněla potměšilost. „Stará se o mě ministr osobně. Kdo by tohle mohl říct?"

„Málo lidí," odtušil. Sedl si na kraj postele. Byl rád, že za těch pár dní je Severusovi mnohem líp. Měl zdravější barvu a nabral i na váze. Přestával připomínat trosku, kterou byl, když ho přivedli.

„Dostal jsem milost?" Nenáviděl se za to, že musí tu otázku položit, ale potřeboval to vědět. Snažil se nedoufat v to, že odpovědí bude ano. Srdce mu pokleslo, když Kingsley zavrtěl hlavou. Byla to stejně dobrá odpověď jako kterákoliv jiná.

„Proč tu teda jsem? Ne... Proč jsi mě vytáhl z Azkabanu? Proč jsi mně tam prostě nenechal?! Takhle je to mnohem horší! Co sis sakra myslel!" Nadechl se, ale nedal Kingsleymu šanci promluvit.

„Já ti řeknu, co sis myslel! Vytáhl jsi mně ven a myslel jenom na sebe! Nenapadlo tě, že mi tím ublížíš! Nevíš, jak mě to rve na kusy!"

„Severusi..." natáhl k němu ruce, ačkoliv byl z jeho slov v šoku. „Tak to přece není," chtěl to vysvětlit.

Uhnul před Kingsleyho dotekem. „Nedotýkej se mě," zavrčel. „Ty... mudlátko," řekl to, co mu slina přinesla na jazyk. Poznal, že přestřelil.

„Kingsley... nechtěl jsem..." Viděl, jak Kingsleyho ranil ve výrazu obličeje. Nepokusil se ho zastavit, když se otočil a prostě odešel.

„Ksakru!" Praštil vztekle do okraje postele. Mohl vstát a jít za ním, ale obával se, že by to bylo akorát horší. Musel Kingsleyho nechat, aby vstřebal to, co mu řekl. Teprve pak by mohl vyslechnout jeho omluvu.

*

Zastavil se na chodbě. Musel. V hlavě slyšel vlastní hlas prokládaný tichými vzlyky. Dotkl se suché tváře, mohl by přísahat, že na ní i po letech cítí slzy.

„Prosím... prosím... ne."

„Copak? Víc nevydržíš, mudlátko?"

Hlas, který tlumila maska, mu zazněl v hlavě. Roztřeseně se nadechl. Věděl, že je doma, ale jeho mysl ho chtěla stáhnout do minulosti.

Nádech, výdech. Znovu. Uklidňoval se. Nenapadlo ho pomyslet, jak to Severus bude brát. Celou dobu se pro něj snažil najít výjimku. Bojoval o to, aby ho dostal z Azkabanu a přinejlepším se změnil rozsudek na doživotí v jiném vězení. Byl tak blízko. Ideálně doufal v možnost veřejně prospěšných prací nebo v domácí vězení. Teď mu celá jeho snaha přišla marná, ale ani na okamžik nezapochyboval. Dostat alespoň teď Severuse ven bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Otočil se, trochu poplašeně, když zaslechl kroky.

„Jsem idiot a vím to, Kingsley. Nechtěl jsem tak vybuchnout." Zastavil se tak, aby mezi nimi byla větší vzdálenost.

Kingsley mlčel. Dobře věděl, že nic jiného, žádnou jinou omluvu, od Severuse nikdy neuslyší. „Nenapadlo mě, že tak vylítneš. Já se ti snažím zajistit jinej trest, ty troubo. Věděl bys to, kdybys mně pustil ke slovu. Ale ne, pán si..."

Přešel chodbu, až ke Kingsleymu. V uších mu rezonovala slova jiný trest, ale jeho oči, rty a ruce vnímaly jen muže, který stál před ním. Nezlomil nad ním hůl, věřil mu. Bojoval za něj, za ně oba a on se zachoval jako pitomec.

Prsty mu přejel po bocích. Potěšilo ho, když zaslechl tichý sten.

„Příště mě zastav, než zase plácnu nějakou blbost," přesunul ruce, pevně ho objal.

„Jo, to udělám," odvětil tlumeně.

***

Dvojice mužů se procházela nočním Londýnem. Nijak nevybočovali od jiných chodců, které potkávali. Snad až na to, jak blízko sebe se drželi.

„Lektvary u svatého Munga nejsou tak hrozné, ne?"

„To je spíš částečná odměna než trest," zasmál se, uvolněně. „Dělám to, co mně baví.... a zbytek toho trestu... taky není k zahození. Domácí vězení na pět let... hm... ale asi si nikdo nemyslel, že budu mít spolubydlícího."

V černých očích mu zajiskřilo. Neřekl by to, ale splnilo se mu to, co si přál celé roky. Teď se vedle Kingsleyho mohl probouzet, aniž by museli spěchat z postele. Nemusel se od něj ani vytrácet uprostřed noci.

„Jo, nenapadlo je to," stiskl Severusovu ruku.

„Je fajn konečně žít relativně normálně," zbytek myšlenky nevyslovil.

S tebou, Kingsley. Už napořád.

Bývalý bystrozor se usmál. „Tak už pojď. Jdeme domů."

Přikývl. Slovo domů jeho rty zopakovaly, ale jen tiše. Nechal Kingsleyho vejít do bytu, díval se za ním. Na jeho záda. Nezapomněl, ale k minulosti se nechtěl vracet.

„Co si dáš k večeři?"

„Myslím, že něco lehkýho. Mám chuť na dezert." Zavřel dveře, spokojeně. V životě mu už nic nechybělo. Získal to, co chtěl a šel by přes mrtvoly, kdyby chtěl jeho štěstí někdo zničit.

Bezpečnostní řetízekcvakl stejně jako se otočil klíč v zámku. Zajištěný byt a dva kouzelníci.Měsíc na obloze na kratičkou chvilku ozářil kuchyni, než zmizel za mraky.