„Kingsley," z jeho úst to znělo opravdu tiše. Nevěděl, jak bystrozor zareaguje na vrácené vzpomínky. Chtěl mluvit dál, ale ztichl.

„Proč?" To jediné slovo... tak plné hořkosti, zklamání. Po bitvě cítil úlevu, že je po všem, že Severus přežil, ale... co měl cítit teď?

Okovy, které Severuse poutaly, mu nijak nebránily. Přitiskl ho ke zdi, vztekle. Obličej měl sotva palec od toho jeho.

„Proč?!" Jeho hlas se rozlehl tichou celou. Byl plný zloby. „Tak mluv! Řekni něco!" Nešetrně s černovlasým zacloumal.

„Musel jsem. Nedali mi na výběr." Měl tolik času, aby si vymyslel lži, polopravdu, ale k čemu by to bylo? Cítil, že Kingsleyho ztrácí a nic, co řekne, to nezmění.

„Bylo tam víc mudlů, jestli si vzpomínáš. Mučili je, užili si a pak je zabili. Potkal by tě stejnej osud, ne-li mnohem horší." Rty mu zkřivil hořký úsměv. „Fenrir Šedohřbet. Skláněl se nad tebou," víc nemusel dodávat. „Řeknu ještě něco. Některým z nich nevadilo šmírovat."

„Udělal jsi ze mě..." máchl volnou rukou do prostoru.

„Nevěděl jsem to. Došlo mi to teprve, když jsi mi tu vzpomínku ukázal. Jak jsem si tě asi měl spojit s tím ukňouraným mudlou?" V jeho černých očích doutnaly plamínky. „Změnil jsi vzezření, ale mnoholičný lektvar to nebyl a... kolikrát se ti samovolně měnila barva očí. Neměl jsem, jak tě poznat a přiznejme si to... tys viděl jen Smrtijeda. Nevěděl jsi, kdo je pod maskou." Měl pravdu.

„Kingsley..."

„Nemluv..." vyslovil žádost. „Budu mít dost času, abych si to srovnal v hlavě. My dva... ten čas nemáme." Věděl, že Severusův soud se blíží. Neodvážil se doufat v nějaký mírný trest. Z toho dávno vyrostl.

Má pravdu. Odsoudí mě a už nikdy se neuvidíme. Měli jsme jen těch pár chvil. Setkávání po nocích, horoucí polibky a úžasná milování. Nikdy jsem neměl chtít víc. Kdy vůbec jsem začal doufat, že bude můj napořád?

Podvolil se polibku a hebkým rtům. Zasténal pod lehkým tlakem, který ho donutil pootevřít ústa. Nesouhlasně zamručel, když se Kingsley vzápětí odtáhl.

„Nemusí nás všichni slyšet," mávl hůlkou, než se začal znovu věnovat Severusovým rtům.

Bylo to naposled. Víckrát už se nebude dotýkat bledého, pevného těla. Nebude plenit jeho rty, poslouchat šeptání svého jména. Neuvidí ten úsměv, který tolik miloval. Víckrát ho nebude mít. Neprobudí se vedle něj. Nikdy víc.

***

Obestíralo ho teplo. Otevřel oči. Upíral je do stropu, který se vyznačoval světle hnědou barvou. Nedíval se na hnusný, oprýskaný strop cely.

Kde to jsem? Poslední, co si pamatoval, byli bystrozorové, kteří mu odemkli celu. Kam mě vzali? Chtěl se posadit, ale čísi ruce ho zlehka zatlačily zpátky do postele.

„Lež. Jsi sotva schopný stát, natož sedět."

V zorném poli spatřil šedé oči. Nemohl být vzhůru. Musel ještě spát. Jak jinak by se s Kingsleym ocitli ve stejné místnosti? Byl to jen další sen. Bude se o něj starat a pak... probudí se v té zatuchlé cele. Sám, čekající na polibek.

Nechal si ke rtům přiložit skleničku s vodou. Upíjel pomalu, v ústech měl sucho. Neodvažoval se tomu uvěřit. Udržel oči otevřené sotva pár minut. Byl tak unavený.

„Prospi se. Zase přijdu."

Bolelo to tak moc. Slyšet Kingsleyho hlas, vidět jeho tvář a vědět, že až příště otevře oči... bude sám. Bez něj. Pohnul rty. „Ne, nepřijdeš. Zdáš se mi. Probudím se v Azkabanu. Polibek od mozkomora nebude jako ty od tebe." Musel to říct. Zavřel oči. Byl to bolestivý sen, který mu ubližoval víc než mučení mozkomorů. Ve skutečnosti byl Kingsley tak hrozně daleko. Přál si ho vidět jako tehdy. Po odsouzení.

***

Nevzpíral se, když ho bystrozorové vedli v okovech po plné chodbě. Nevšímal si těch, kteří tam stáli. Upíral pohled před sebe.

Všichni reportéři si chtěli urvat alespoň fotografie. Přišlo by mu to směšné, kdyby se nejednalo o něj. Na druhou stranu se nedivil. Do jednacího sálu je nevpustili, museli si to nějak vynahradit.

Soustředil se jen na chůzi. Stačilo dojít k výtahům a pak... z hlavního atria se s ním přemístí do Azkabanu. Nechají ho napospas mozkomorům. Dostane polibek, až je omrzí.

„Převezmu si ho, jestli dovolíte."

Zvedl hlavu. Myslel si, že ho šálí smysly. V sále ho nezahlédl, předpokládal, že vzal nějaký úkol, aby byl, co nejdál.

Opíral se o zeď vedle výtahu. Tvářil se neutrálně, ale Severus v něm dokázal číst. Poznal, jak moc se Kingsley do klidného vystupování nutí.

Nechal se vstrčit do výtahu. Bystrozory, kteří ještě prohodili několik slov s Kingsleym, vnímal vzdáleně. Teď pro něj neexistoval nikdo kromě Kingsleyho. Byli jen oni dva a výtah, který je vezl z podzemí vstříc loučení.

„Odvedu tě," nemohl pro Severuse udělat nic jiného. Nezeptal se ani, jaký byl rozsudek.

„Nemusíš..." Věděl, proč to chce udělat. Byla to poslední možnost, jak spolu zůstat pár minut. Chápal, že mu chce být Kingsley oporou až do konce. Občas zapomínal, jak moc je oproti němu bystrozor mladý, ale nic to neměnilo.

Položil hlavu na jeho rameno. Nedokázal si představit nikoho jiného, koho by chtěl mít po boku při vstupu do pekla. To byl Azkaban, živoucí peklo vzpomínek.

Výtah neustal v pohybu. Vezl je k budoucnosti a Severus Snape pronesl slova, která od něj slyšelo naprosté minimum lidí.

„Děkuju, Kingsley. Za všechno."

***