Díky...

Nepatrný úsměv z jeho tváře nezmizel.

Litoval toho, že dal Albusovi slib, že ukončí jeho život. Mohl teď být jinde, kdyby to neudělal. Odsoudili ho bez milosti do Azkabanu, ačkoliv byl dvojitý špeh. Nikdo se ho nezastal. Proč taky? Na co by plýtvali energií, když bylo potřeba zařídit tolik věcí?

Zasmál se. Byl to smích šílence, blázna. Začínal chápat, co je to za vzpomínky, sny, které považoval za výmysly. Byly to vzpomínky, které uchovával mimo svoji hlavu. Vrátil si je teprve, když padl rozsudek. Jeho mysl je i tak potlačila a teď... vyplouvaly na povrch.

Nabízela se otázka. Byl šílený? Odpověď na ni znal. Zněla ano.

***

Připravil Kingsleymu lektvar, jak řekl. Teď se díval po lahvičce na stole. Mohl mu ji předat osobně, ale zdráhal se. Nechtěl mu přijít na oči. Poprvé v životě se opravdu bál toho, že někdo, koho má rád, ho bude nenávidět.

Vztekal se sám na sebe. Ujel, zachoval se jako pitomec, a přitom Kingsleymu opravdu hnusně ublížil. Ve výsledku selhalo i paměťové kouzlo, které na „mudlu" použil.

Pochopil to, když mu Kingsley dovolil, aby se na tu vzpomínku podíval. Bral to jako projev důvěry. Nejradši by si pak vzteky vytrhal vlasy, ale dal najevo jenom znechucení. Nemohl říct pravdu.

Zvedl lahvičku, než vyrazil ze sklepení. Přemístil se za hranicí pozemku, kde končila bariéra. Jeho přemístění nesměřovalo na Grimauldovo náměstí. Objevil se v prázdné chodbě s několika dveřmi. Nepotřeboval se rozhlížet. Zaklepal na jedny z nich. Měly jako jediné kukátko. Slyšel zevnitř pohyb bezpečnostního řetízku. Vzápětí se dveře otevřely.

V očích se mu zalesklo pobavení. Nezvykl si na to, že Kingsley ve svém bytě nenosí hábit natož, že bydlí mezi mudly.

Teď se na něj snědý čaroděj usmál, alespoň trochu. „Ahoj, půjdeš dál?"

Byl v Kingsleyho bytě mnohokrát, ale pořád nechápal, proč žije tak skromně. Mohl si dovolit větší byt i luxusnější vybavení, i když chtěl zapadnout mezi mudly.

„Přinesl jsem ti lektvar." Položil lahvičku na stůl. „Navařím postupně další, aby ses... neocitl tam." Věděl, že se to Kingsleymu vrací po nocích, ve snech.

Bystrozor se nedohadoval. Pozoroval Severuse odevzdaně. Jeho pohled neměl jiskru, na kterou si Severus tak moc zvykl.

„Půjdu. Mám ještě práci." Nechtěl se nějak podřeknout, stejně jako se nemohl vyptávat, co Kingsley k proměně použil. Měl teorii. Mnoholičný lektvar to nebyl. Vyprchal by po nějaké době.

„Zůstaň tu. Vím, že jsem hostitel na baterky." Došel pro pití a skleničky.

Vkradl se za Kingsleym do kuchyně. Nedotkl se ho, jen ho pozoroval. „Jak jsou na tom tvoje záda?"

„Hojí se," odpověď byla opravdu úsečná. Otočil se, aby viděl Severusovi do obličeje. „Ani nevíš, jak to bolí. Hnusím se sám sobě. Připadám si... pošpiněný, zranitelný. Nemůžu o tom, s nikým, ani pořádně mluvit." Zradil ho hlas, který se mu chvěl.

Přistoupil blíž. Pomalu natáhl ruce, přitáhl si Kingsleyho k sobě. Objal ho, i když vnímal, jak se chce odtáhnout, vykroutit. „Můžeš mluvit se mnou. Jsem tady pro tebe. Vždycky budu, Kingsley." Opatrně se dotkl jeho zad. Začal ho po nich hladit. „Mezi námi to nic nemění." Nejradši by se propadl za to, co udělal.

Nikdy to nesmí vědět.

Nepustil ho ani, když Kingsleymu začaly téct z očí slzy. Napadlo ho jedno řešení, ale nevěděl, jestli bude souhlasit. Odebrat tu vzpomínku z jeho mysli.

***

Jsem tady pro tebe... Mezi námi to nic nemění...

Byly to lži. Po Brumbálově smrti se změnilo všechno. Ze člena Fénixova řádu, a špeha v řadách Smrtijedů, se stal nejhledanějším čarodějem. Lidé, kteří mu věřili, ho toužili zlikvidovat. Pomstít Albusovu smrt.

Tehdy nevěděl, na jakou stranu se postaví Kingsley. Udělal to, co po něm Albus chtěl. Zvážil jen část následků. Neuvažoval o tom, že by mohl Kingsleyho ztratit.

Zrádce! Jak jsi mohl, Severusi?!

Začínal ty vzpomínky vnímat jako staré přátele. Připomínaly se, přicházely a odcházely, jak se jim zachtělo. Nevzdoroval jim, naopak. Vítal je. Jedině v nich mohl vidět tvář, kterou miloval. Ponořil se do další z nich. Nesla s sebou hořkosladkou příchuť.

***

Vklouzl do potemnělého bytu. Se zámkem si poradil snadno. Mohl jít kamkoliv, nebo se, ještě lépe, neobjevovat vůbec. Právě teď riskoval všechno a ze všeho nejvíc svůj život. Na to vůbec nepomyslel.

Rozhlédl se po obývacím pokoji. Všechno vypadalo stejně jako při jeho poslední návštěvě.

V době před Albusovou smrtí. Od té doby uplynul sotva měsíc, ale jemu se to zdálo delší. Během té doby se neodvážil sem zavítat. Snažil se tomu nutkání odolat, ale už v tom nemohl pokračovat. Musel Kingsleyho vidět. Říct mu... co vlastně?

Kuchyň taky zela prázdnotou. Zaváhal, ruku na klice od dveří ložnice. Chtěl ji stisknout. Nestihl to.

Díval se Kingsleymu do očí. Viděl v nich šok, překvapení, zmatek. Mlčel. Byla to sotva vteřina ticha. Vzápětí ji přerušila rána.

Zasykl bolestí. Čekal spíš nějakou kletbu, ne Kingsleyho pravý hák. Z koutku úst mu tekl stroužek krve. Otřel krev do hábitu, když se ujistil, že další rána nepřijde.

„Co, ksakru..." Kingsley to nedořekl, nedal mu šanci.

„Klidně mi vraž další, je mi to jedno. Musel jsem tě vidět." Na ničem jiném mu nezáleželo. Věděl, že tu ránu si zasloužil. Celý zpropadený měsíc doufal, že je Kingsley v pořádku.

„Severusi..." Nevěděl, co jiného říct. Na prahu jeho ložnice stál hledaný Smrtijed, Brumbálův vrah, a on... cítil jenom úlevu.

Je naživu, v pořádku, a tady, proběhlo jeho hlavou.

Postoupil o krok blíž. Nezaváhal, když se kolem jeho zad ocitly teplé ruce a přitáhly si ho k sobě.

„Bál jsem se, že..." Severus se odmlčel, opravil se. „Chyběl jsi mi," zašeptal Kingsleymu do vlasů. Nepotřeboval slyšet žádnou odpověď.

Rty, které se přitiskly na jeho, byly dostatečnou odezvou. Oplácel, překvapeně. Nevzmohl se na protest, ani žádný nezamýšlel. Vzpamatoval se teprve, když mu krk ovanul horký dech. Nerad se odtáhl, ale bystrozora z objetí nepustil.

„Nemůžeme... nepokoušej..." dokázal ze sebe vymáčknout alespoň tohle. Zadýchaně. Připadalo mu, že právě uběhl maraton.

***

Tehdy už neměl ty vzpomínky, které jsem mu vzal. Nemohl bych se ho dotknout, kdyby je měl. Smutně se usmál.

Ve vzduchu se vznášel divný pocit. Těžký, téměř hmatatelný.

Zvedl se ztěžka na nohy. Slyšel na chodbě kroky, které se přibližovaly. Lidské kroky, několik párů. Zastavili před jeho celou. Trojice čarodějů, kterou neznal.

Ministerští poskoci? Ne, drží hůlky v pohotovosti. Na mysl se mu vloudilo jedno slovo. Bystrozorové. Věděl, že se nemýlí.

„Půjdete s námi, Severusi Snape."

Jít? Kam? Chtěl promluvit, zeptat se. Z jeho úst vyšlo pouze zachrčení. Vyděsilo ho, jak podobné mozkomorům bylo.

Udělal pár vratkých kroků, když odemkli dveře cely. Přibližoval se k nim pomalu, šouravě. Bylo mu jedno, že jeden z trojice na něj míří hůlkou. Neměl jim, jak ublížit.

Nohy mu vypověděly službu. Před pádem ho zachránily dvoje ruce, které ho podepřely. Chtěl poděkovat, ale nestihl to. Obestřela ho milosrdná temnota.

***