Pairing: Severus Snape/Kingsley Pastorek

Okolo ostrova, kde byl, se ozývalo hučení moře. Příboj se tříštil o skály hluboko dole. Ostrov ovšem nebyl plný zeleně. Byl zbudovaný lidskýma rukama. Vězení, nic jiného. Nesloužilo běžným odsouzencům a ani jeho strážci nebyli lidští. Ne. Vybudovali ho pro zločince z řad čarodějů. Jen samo jeho jméno vzbuzovalo obavy a strach. Azkaban.

**

Choulil se v rohu cely. Neměl už sílu, aby se vůbec zvedl. Dokázal jen sedět na místě. Černé vlasy mu padaly do očí v dlouhých, zacuchaných pramenech. Neodhrnul je. Byla by to zbytečná námaha.

Oči měl zavřené. Nechtěl vidět nic kolem sebe. Už ne. Zapomínal, jaké to je cítit Slunce, které hřeje nebo jaký je zvuk při smíchu. Nedokázal si vybavit žádnou šťastnou vzpomínku, díky které by dokázal vzdorovat.

Kdesi, v příčetné a vzdálené části mysli, zaslechl zvuk podobný smíchu. Zněl tak smích? Nevěděl. Pokoušel se upomenout, komu smích patřil. Bylo to důležité, ale...

Zaslechl ho znovu. Smích.

***

Smích. Musel se smát. Nedokázal přestat.

„Nech toho!" Vyštěkl. Vadilo mu, jak se druhý čaroděj chechtá. „Běž si potřást rukou s Weasleyovýma. Podobnej smysl pro humor." Černovlasý čaroděj div neprskal vzteky.

„Urazíš se jen kvůli prkotině? To jsem nevěděl. Omlouvám se, Severusi."

Bradavický profesor lektvarů se zatvářil překvapeně. Omluva byla to poslední, co čekal.

***

Severus...

Tak se jmenoval. Nevěděl, s kým to mluvil. Nebyl si ani jistý, že vzpomínka byla jeho. Jak rychle se objevila, tak zase zmizela. Mohla být jen výplodem jeho fantazie, nic jiného.

Schoulil se, co nejvíc, když je ucítil. Co víc mu chtěli vzít? Z muže, kterým býval nezbylo nic. Všechno mu vzali. Jeho vzpomínky, radosti... nic v něm nezbylo.

Křičel, když to začalo. Vysávali ho. Obírali.

Křičel. Z hloubi duše.

***

Křičel. Z hloubi duše. Výraz, který měl v očích by kohokoliv odradil a když ne ten pak jeho křik. Nestávalo se často, aby se vztekal. Ne, nevztekal se. Zuřil.

„Nechal jste ho tam prostě jít! Zbláznil jste se?!"

Nevěnoval pozornost pohoršeným obrazům bývalých ředitelů a ředitelek. Nevěnoval ji zcela ani současnému řediteli Bradavic.

Zvedl přístroj, který měl nejblíž po ruce. Hodil ho přes místnost. Neuspokojilo ho to. Rozhlížel se po dalším. Chtěl je zničit. Ulevit vzteku, který ho sžíral.

„Severusi! Nabídl se sám. Nemůžu mu bránit. Je taky člen řádu. To moc dobře víš." Pozoroval, jak si černovlasý rozmyslel hod dalším přístrojem. „Jakmile budu něco vědět, dozvíš se to jako první." Brumbál nemohl slíbit víc.

Severus přikývl. Tohle mu stačilo.

***

Mozkomor se přiblížil k čarodějově cele. Vysával jeho emoce. Živil se jimi. Ty nejhorší vzpomínky, které měl, byly jeho potrava. Čaroděj jich měl mnoho. Tak moc. Dokázali by se z jeho strachů, jeho minulosti, sytit roky. Pozvolna ztratil o vězně zájem. Nechal ho být.

Severus se zmohl na slabé zasípání. Křik a to, že k mučení využívali jeho nejhorší vzpomínky... cítil se vyčerpaný. Opakovalo se to pořád dokola, ale předchozí dvě vzpomínky musely být pouze výplody jeho zlomené mysli. Nikdy se nestaly. Zavřel oči, aby vzápětí...

***

Procitl.

Zamžoural do tmy pokoje. Chvilku trvalo, než pochopil, co ho probudilo. Byla to absence zvuku, který ho uspal. Tichého fňukání.

Posadil se. Upřel oči na muže, který ležel na zemi u postele. Mudla. Nehýbal se, ale jeho dýchání bylo slyšet. Alespoň už nefňukal.

Díval se. Drobné stopy po nehtech na mudlových zádech se zakrýt nedaly. Nelitoval toho. Muž mohl dopadnout daleko hůř.

„Vstávej!" Obličej mu i ve spánku halila smrtijedská maska. Zpod ní zněl jeho hlas zastřeně. Pro zdůraznění rozkazu muže jen zlehka pobídl kopnutím. Nechtěl mu ublížit víc, než už ublížil. Uchopil ho za paži.

Vymažu mu vzpomínky. Na nic si nevzpomene. Viděl, jaké má mudla oči. Byly šedé a ustrašené. Pod maskou se ušklíbl. Přemístil je.

***

Šedé oči...

Na takové si vzpomínal. Ano, pamatoval se. Potřásl hlavou. Ať ten sen znamenal cokoliv, probral ho.

Zatřásl se zimou. Chlad z vězení pronikal až do jeho kostí. Mozkomoři nebyli jediní, kdo vysával teplo z těla. Zima v cele i počasí jim zdárně sekundovaly. Kdyby tak měl po ruce alespoň ležák na zahřátí.

Ležák... Téměř nepatrně se jeho rty pohnuly. Drobně se pousmál.

***

„Odneseš mu alespoň ležák?" Hlas Molly Weasleyové ho vytrhl z přemýšlení. Rozhlédl se, aby věděl, ke komu mluvila. Seděl v rohu, stranou od mumraje, který v kuchyni panoval.

Zarazil se, když mu do rukou strčila tác s ležákem a dvěma skleničkami.

„Ne." Doufat, že ji jedno úsečné slovo odradí, bylo spíš zbožné přání.

„Severusi, prosím." Ztišila hlas. „Chová se... divně. Není ve svojí kůži. Vlastně už od doby, co se vrátil. S nikým ani pořádně nemluví."

„Jestli s vámi nemluví, není to moje starost, Molly. Do hlavy mu nevidím. Mám svojí práce dost." Považoval rozhovor za ukončený. V obličeji se mu neodrazilo nic z toho, co cítil. Na to se opravdu dobře ovládal.

Brumbál mi řekl jen to, že se vrátil, ale nic jiného nevěděl. Zadíval se na tác v rukou. Vlastně to byla dobrá záminka. Vstal.

Zaklepal na dveře. Tác se, s pomocí kouzla, vznášel za ním. Vzal za kliku, když se nedočkal odpovědi. Vešel.

Přivítalo ho šero, které v pokoji panovalo. Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly. „Přinesl jsem ležák. Dáš si?" Viděl, jak se choulí pod peřinou. „Spal jsi?" Zavřel za sebou. Ležák postavil na stolek a nalil do sklenic.

„Ne, nespal. Nemůžu usnout." Čaroděj se pracně vymotal zpod peřiny. Jeho tmavá kůže kontrastovala se světlým povlečením.

„Díky." Kývl k ležáku. Vzal si skleničku, ale při pohybu zkřivil obličej do bolestné grimasy.

Severusovi to neušlo. „Máš bolesti?"

„Nic to není." Upil ležák. „Přecenil jsem poslední úkol." Bylo znát, že o tom nechce víc mluvit.

„Kingsley..." Zaváhal, jen na moment. „Brumbál mi to řekl. To, co jsi měl za úkol. Taky mi řekl, že ses vrátil." Chtěl bystrozora rozmluvit.

„Tak mě nech na pokoji, když ti to Brumbál řekl!" Nebral v úvahu, že by se o něj Severus mohl bát. Nepřipouštěl si to.

„Fajn!" Odpověď vyštěkl. „Tak jsem si asi obavy dělal zbytečně, pane bystrozore! Mohli tě odhalit, zabít... cokoliv!" Otočil se zády. „Vypij si ten ležák." Snažil se zmírnit hlas.

„Severusi..."

Bál se o mně? Přitom ty obavy byly oprávněné. Zvedl se. Chytil Severuse za zápěstí. „Mohlo mě to napadnout. Mám teď v hlavě spoustu jiných starostí." Tón hlasu prozradil obavy. Pustil Snapeovo zápěstí, než přešel před něj.

Severus se díval. Viděl před očima Kingsleyho záda. Viděl je už hodněkrát, jenže teď... „Tvoje záda..." Nevzmohl se na to, aby řekl něco víc.

... nesly stopy po nehtech. Byly zbrázděné mnoha jizvičkami.

Zvedl ruku. Opravdu pomalu se dotkl Kingsleyho zad. Nepřekvapilo ho, že ukročil stranou, aby ruku setřásl.

„Víš, kdo to byl?"

„Ne. Nemluvil, a když už, tak byl jeho hlas zkreslený. Jediný, co vím, je to, že to byl Smrtijed."

„Připravím ti lektvar." Pochopil, proč se Kingsley straní.

„Díky." Neměl, co víc by řekl.

***