Smutně jsem si povzdechla a skutečně jsem neměla daleko k slzám.

„Ani vločka, Jiskřičko," špitla jsem směrem k lištičce sedící na okenním parapetu, o nějž jsem se opírala, abych tak mohla vykukovat ven, kde vládla šedivá a pochmurná nálada. Docela jako kdyby ten šklebící se kouzelník odčaroval pryč veškeré barvy.

Do Vánoc zbýval sotva týden a já už měla dopis pro Ježíška napsaný... Vlastně jsem jej napsala a poslala raději několikrát, jelikož jsem měla strach, že se někde ztratil a že Ježíšek pak nebude vědět, co jsem si přála.

Tři dárky; víc jsem vlastně ani nechtěla... A navíc mi to přišlo jako magické číslo, protože je skoro v každé pohádce. - Tři prasátka, tři oříšky, tři zlaté vlasy, tři bratři...

A tak i já jsem na svůj dopisní papír velkými a barevnými písmenky napsala, že bych chtěla být zdravá, abych si konečně mohla hrát s ostatními a místo nemocnice mohla trávit čas na tom úžasném hřišti, na které jsem měla výhled z okna pokoje.

Mým dalším přáním bylo, abych se zase mohla setkat s tatínkem, kterého jsem naposledy viděla asi před rokem. Maminka mi sice ukazuje jeho fotky a povídá mi, jak se teď táta má dobře a jak na mě myslí a že je pořád se mnou... Ale stejně bych si přála, aby mě zase vzal do náruče a objal tak, jak to nikdo jiný nezvládl.

A poslední přání bylo, aby konečně napadl sníh. Přece jen – Vánoce bez něj nejsou skutečnými Vánocemi. Navíc jsme se s Jiskřičkou shodly, že krajina vypadá krásněji, když je všechno schované pod bílou přikrývkou.

„Jiskřičko, musíme sníh přinést samy!" vyhrkla jsem z ničeho nic, když jsem se otočila na mou lištičku. „Přece tam, odkud pocházíš, máte sněhu dostatek... A myslím, že ostatní děti budou taky rády, nemyslíš?"

Má kamarádka mi věnovala odhodlaný pohled - a tím bylo rozhodnuto!