Jsem bezděčným zbloudilcem v mysli své,

tělo celé zchátralé,

nohy se sotva zvednou,

mé tváře jen blednou.

Sice žádný pohyb,

avšak vichru poryv,

jako silné mávnutí,

krásných černých perutí,

hned rozežene ducha mého,

nezcestovalého,

ten opustí klec rezavou,

s touhou velmi prastarou.

Nachází se nikde i všude,

ví, co bylo, ne co bude.

To ho nijak netíží,

na vše jinak pohlíží.

Létá si ve světě fantaskním,

svém, odlišném, pompézním.

Postupně však zmenšuje se,

s tím, jak rozum zvětšuje se.

Poznání zkušenosti dá,

ovšem cit upadá.

Nakonec duch, nyní malý,

zcestovalý,

na dně klece ruce kříží,

hledí smutně zpoza mříží.