Stále větší dálka, vidíš mě vůbec?

Co když tě už ani neslyším?

Vroucí krev se ustálila a nyní cítím jen vlastní rytmus.

Napojím se na tvůj dech, až se opět setkáme?

Co když dokážu rozpoznat už jen svůj tep? Tolik jsem si zvykl na vlastní běh.

Nyní hledím vzhůru a ptám se, kam teď? Tam, kde slunce vychází? Nepřitáhnu noc? Pokud ano, musel bych nalézt samotný odraz života, se kterým jsem spjat.

V zákoutí se střelka točí a nedokáže se zastavit. Co když mě zavede k tobě?

Napojím se na tvůj dech, až se opět setkáme?

A střelka se točí... zastaví se někdy?

Hledám nyní hlubinu moře, kde bych se mohl stočit do klubíčka. Pouze čekat, až opadne listí a znovu vyraší čerstvá tráva.

Nemožné? Nejspíš. Vím jen, že rád utíkám před stíny běsů - zřejmě nejvýstižnější popis mé existence.

Zda se věci někdy změní, záleží na promíchání barev.

Nyní musím jít malovat.