Pouze díky vznášejícím se lístkům se mé tělo dokázalo udržet ve vzduchu, vysoko nad rozbouřenou řekou. Výhled to byl divoký a vzrušující. Má neukojitelná zvědavost toužila objevit ten svět na druhé straně. Zdál se být podobný, přitom naprosto odlišný tomu, co znám. Jaký to bude pocit, až se mé nohy dotknou tamější půdy?

Voda vypadala stále hladově. Bohužel jsem nejspíše nenaplnila její očekávání a místo krutého, hlubokého pádu, jsem s poklidem přistála na pevnině. Řece jsem věnovala pouze svůj drzý, přesto nostalgický úsměv.

Následně má chodidla vykročila do svěžího lesa. Cítila jsem vůni po dešti - pro mě nejkrásnější vůně, která kdy existovala.

Pokud budu chtít, najdou mě jen malí králíčci, se kterými budu ve dne běhat a v noci jim zpívat ukolébavky.

Měsíc mi obarví tvář na stříbrno. Jaké pak budou mé oči? Bez života, či naopak, s uličnickým leskem?

Až nastane čas, půjdu vás přivítat. Nejdříve musím ovšem přivítat samu sebe. Buďte trpěliví. Jednou se setkáme...