Ahoj, v rámci Valentýnské výzvy Valentýn v Mordoru mi byl vylosován šíleně absurdní pár. Nevím, do jaké míry se mi podařilo, aby mezi těmi dvěma došlo k čemusi aspoň vzdáleně romantickému. Ale tu je povídečka s shipem Jess Mariano (Gilmorova děvčata) a Minerva McGonagallová (Harry Potter). Pevné nervy, milý čtenáři.

"Čau," vypliv Jess směrem k Lukovi a zmizel za dveřmi. Schody do bytu nad kavárnou bral po dvou, rukou přidržoval popruh batohu, který se mu rádoby ležérně kymácel jen na jednom rameni.

Hlavně rychle zdrhnout, než se po něm bude něco chtít. Třeba práce.

Třísknul dveřmi a se zafuněním, kterého je schopný jen člověk sedřený fyzickou prací na kost, nebo náladový teenager, se sesunul do křesla. Přes jednu z opěrek přehodil vytáhlé nohy, na protilehlou zalomil zbytek těla. Zašátral v batohu, který se otráveně zhroutil do neuspořádané hromádky, aby věrně kopíroval eleganci svého majitele. Vylovil knížku a obezřetně ji otevřel, jako by čekal, že ho kniha uřkne. Propaloval ji znechuceným pohledem. S nakyslým úšklebkem si sám pro sebe potichu předříkal: "Harry Potter a Kámen mudrců?! Děs."

Do poslední kapičky inkoustu uraženou knížku otevřel a začal číst.

Už na rohu ulice postřehl první známku čehosi podivného - kočku, která si prohlížela plán města. Pan Dursley si na okamžik nepřipustil, co to vlastně vidí, ale pak prudce otočil hlavu dozadu a podíval se ještě jednou. Na rohu Zobí ulice stála mourovatá kočka, ale žádný plán města nikde neviděl. Co ho to proboha napadlo?*

"To je ale blbost," utrousil.

Kniha už nevydržela, takovou neúctu od Rory neznala. Byla na všechna svá písmenka náležitě pyšná. Desky se jí začaly nejprve nepatrně ohřívat. Jess Mariano si ničeho nevšímal, pouze si utřel nečekaně zpocenou dlaň do kalhot. Kniha přitopila. Teď už Jess sykl a strčil si perzekuovaný ukazovák do pusy.

"Co to sakra..." a už nedopověděl.

Přes stránku se objevil řez skrz několik dalších listů. Měl totožný tvar, jako blesk u číslování stránek. Vzniklá škvíra zazářila silou lumos maxima a bez okolků, nebo oblíbených dochucovadel, toho drzouna vcucla.

Jess dopadl tvrdě na dřevěné parkety, ale s noblesou opilého námořníka nešetrné přistání vybalancoval. V uších mu ještě dozníval nechutný zvuk. Stejný vydává dítě, umanuté neponechat ani kapku čokoládového milkšejku na dně kelímku a brčkem se snaží pozřít i pěnu ulpělou na okrajích. Naučeným gestem si nervózně prohrábl věčně rozcuchané vlasy, pak teprve začal ostřit.

V místnosti byla tma. Jen dlouhé okenní tabulky vrhaly na překrásnou intarzovanou podlahu stydlivé měsíční světlo. Z obou stran ho obklopovaly regály, zdobené jemnými vyřezávanými reliéfy. Police šplhaly snad až ke stropu skutečně nedozírné výše. Ať zíral, jak zíral, vršky knihoven mizely v neproniknutelné černi. Ano, knihoven. Police byly plné vzorně vyrovnaných knížek. Od útlých svazečků přes tlusté bichle, knížky se vystavovaly v celé své kráse. Některé s okázale zlaceným ořezem a zdobným krouceným písmem naraženým na hřbetu, jiné prostší, ale pořád na první pohled vzácné. Místností voněla kůže, dřevo a zcela nepatrný, ovšem úplně nepatřičný závan školních šaten. Fuj. Směs prošlapaných kecek a zapomenutých svačin.

Předpokládal, že se nachází v nějaké zámecké knihovně. Asi.

Jak se sem dostal, by radši nevzpomínal. Jestli se neplete, tak Harry Potter ho vcucnul. Totiž, knížka o něm. A pokud ho skutečně vcucla, tak měla asi něco jako ústa a trávící trakt a Jess vůbec nechtěl ve svých úvahách zabíhat do detailů, jak a čím to vlastně prolezl. No, každopádně, chtěl pryč, hned. Hned jak se tady trošičku porozhlídne.

Ruka v kapse vydolovala klíče. Frajersky nízko posazené džíny se silou vůle a přesvědčení o tom, co mají kalhoty určitě zakrývat, udržely na jeho bocích. Byly to moudré kalhoty. Jess ani netušil, kolikrát ho vysvobodily od trapasu a Jessovo okolí ušetřily pohledu na bílé půlky.

Vyhodil ladně klíče do vzduchu a ještě za letu je chytil do dlaně. Mini baterka, nenápadný přívěsek, cvakla a ozářila prostor kuželem, no dobře, kužílkem žlutého světla. Pátravě přejel přes hřbety.

Gastronomické zázraky z běžných kotlíků – Magdaléna Goodlike-Mouseigová, Gregoriánské chorály pro bludičky i testrály – Narcius Kníkal, Grimoár základních praxí u ohně – sebrané spisy.

"Co to jako má bejt?" odfrkl si, ale nenechavou ruku nestáhl. Naopak. Hmátl po nejmenší, značně ošmatlané, knížce. Ani si Famfrpálem v průběhu věků nezalistoval, rovnou ho nacpal za mikinu.

Minerva měla tohle období ráda. Léto se blížilo ke konci. Skotské léto mělo konci vždycky velice blízko. Přesto se stávalo, že bylo jaksi horko. Dříve jí teplé počasí těšilo. Ale jak jí pokročil věk, mladická krása ubývala, nechtělo se jí nikde vystavovat. Zkrátka se potila v těch vlněných kostkovaných hábitech. Tartan svědil a úporně kousal. Držet pořád aktivní ochlazovací kouzlo nebylo ani při nejlepší vůli možné. A tak si Minerva s koncem, k ní milosrdně krátkého, skotského léta blaženě vydechla. A když nádvořími a ambity starého hradu profukoval lezavý vítr, s odérem bahna a rybiny, kterou nabral z jezera, slastně si přitáhla ke krku pletený pléd.

Hrad byl tichý. Studenti ještě ve svých domovech ždímali zbytky prázdnin do poslední kapky a snažili se svými zábavami zařídit, aby rodiče ani trochu nelitovali, že až do Vánoc své ratolesti neuvidí. Profesorka přeměňování si vykračovala bradavickou chodbou. V rukou ji hřálo kakao, které jí vnutili skřítkové v kuchyni. Nutno dodat, že nejevila přílišný odpor. Pronesla jen něco ve stylu: "Když to musí být, budiž... už ho máte uvařené?"

Najednou zaslechla ránu. Zvláštní nezaměnitelný zvuk plesknutí gumových podrážek, tolik nešetrných k dřevěným parketám.

S nasupeným výrazem, který používala výhradně na Severuse Snapea, když se s ním hádala o famfrpálu a na kohokoliv, kdo ji vyrušil od šálku horkého kakaa, položila hrníček na parapet.

Prudkým krokem vyšla vstříc vstupu do školní knihovny. Za chůze se proměnila a škvírou ve dveřích se už protahovala Minerva McGonagallová, nebezpečně inteligentní kočka. Při každém pohybu se jí vlnily pruhy její mourovaté srsti. Našlapovala měkce, neslyšně.

To že kočky chodí potichu je tak trochu mýtus. Ony samozřejmě umí chodit neuvěřitelně tiše, ovšem pouze když se jim chce. Taky dovedou dupat jako stádo splašených kentaurů. Ono u koček je vůbec všechno možné, pokud se jim chce.

Minervě se chtělo být nenápadná a taky že byla. Proplížila se uličkami zcela nepozorována a zastavila se na kraji oddělení, ve kterém Jess svými absolutně nekompetentními prsty osahával knihy.

První, co jí přišlo na mysl, bylo proměnit se a tasit hůlku. Ovšem Minerva nikdy nebyla zbrklá. Posadila se, pruhovaný huňatý ocas vzorně obmotala kolem tlapek. Zúžila jantarový pohled a zaostřila přes fiktivní brýle, které nyní zastupovalo pouze výrazné hranaté rámování na vzorku srsti.

Hlavou se jí rozběhla řada úvah: "Chlapec je zjevně mudla, vůbec netuší, jak se sem dostal. Asi rádoby v žertu podstrčené přenášedlo. Ale to by zde nemělo fungovat. Budu muset spěšně informovat Albuse. Takový pěkný kluk, bude to asi pořádné kvítko, nevypadá moc vystrašeně. Rozhodně méně, než by měl. A ty rozčepýřené vlasy. Trochu připomíná mladého Pottera. Tenhle si to hnízdo zřejmě tvoří na hlavě schválně."

Jess právě popadl Famrpál v průběhu věků, strčil si ho výstřihem za mikinu a chystal se vykročit vstříc tušenému východu.

Minerva absolutně nekočkovsky zalapala po dechu překvapením a prakticky vyběhla k Jessovi.

Ten se otočil za zvukem a stuhl v pohybu.

Minerva taky.

Dlouze se oba propalovali pohledy a hodnotili, kdo je z nich lovec a kdo šelma.

Profesorka přeměňování měla nezpochybnitelně navrch, ale Jess neměl ani ponětí, s kým má tu čest.

"Je to jenom kočka," zašeptal, ve snaze se uklidnit. S drzým úšklebkem se napřímil, asi aby ukázal celou svoji velikost. Vůbec netušil, že se naparuje před vrchní nebelvírskou lvicí.

Minerva si ho pobaveně měřila. Věděla, že stačí jedno rychlé mdloby na tebe a nevítaný návštěvník bude umravněn.

A pak si ten spratek přidřepnul, natáhl směrem k ní ruku se vztyčeným prstem a pronesl: "Pojď sem, čičí."

Minerva přešlápla z tlapky na tlapku, doslova zmohutněla tím, jak roztáhla hruď a fousky. "Já ti dám čičí," pomyslela si a olízla si packu, na znamení, že jí je nabízená ruka úplně ukradená.

Jess buď neuměl kočičinu, nebo byl extrémně tvrdohlavý, ale přisunul se k domnělé kočce blíž.

Minerva se přestala lízat a čekala, co bude.

Chlapec jí otřel klouby prstů o skráň. Ne málo, ani moc. Přitlačil tak akorát... perfektně. A Minerva ani netušila jak, už se mu do hřbetu tiskla a v protipohybu se do nabídnuté ruky otírala.

"No vidíš," konstatoval Jess, "já ti neublížím, já mám kočky moc rád."

Minerva hluboce předla, v dotyku šikovných prstů se úplně rozplývala. Nevybavovala si, jestli se vůbec někdy nechala od někoho ve své zvěromágské podobě podrbat. Zmožená slastí absolutně ztratila zábrany. Přišla k Jessovi blíž a položila mu přední tlapky na pokrčené koleno.

"To víš, že jo," Jess se pousmál, posadil se na podlahu a poplácal si do klína. Zjevně uměl kočičinu velmi dobře. Minerva by jeho míru porozumění hodnotila jako Nad očekávání, možná dokonce Vynikající. Neváhala, schoulila se chlapci na nabízeném území do klubíčka.

Jess se krouživými pohyby prstů přehraboval hedvábnou srstí nádherné mourovaté kočky a užíval si jejího předení. To je totiž jeden z důvodů, proč my lidé kočky tolik zbožňujeme. Tak okázale nám dávají najevo, co jim dělá dobře, že nemůžeme odolat a chceme jim dát všechno pohodlí a komfort. I přes křeče v noze se majitel kočky nepohne, pokud mu na odumírající končetině spí jeho sladký miláček.

Minerva blažeností zavřela oči. Po kočičím způsobu (jistě, za to mohla jen její kočičí stránka!) nestydatě vychutnávala chlapcovo hlazení. Natočila se trochu víc na záda a... pro Merlina, Jess jí měkce přejel přes břicho. Neprofesorsky se svíjela a vystavovala na odiv partie, které má úzkostlivě zakryté i v největších vedrech. Všechny křivdy, včetně vystydlého kakaa, byly odpuštěny.

"Tebe pěkně dlouho nikdo nedrbal, viď?" uchechtl se, čímž Minervu vytrhl z pomyslného rauše.

Sama sebe se lekla. Takhle nevyváděla, ani když Pomona experimentovala s hybridy Šanty. Převrátila se zase zpět na všechny čtyři, ladně (jak jinak) z mile hřejícího klína vycouvala a proměnila se dřív, než si to rozmyslí.

Jess konsternovaně, s ústy dokořán, že by zvládly nahradit jednu z obručí na famfrpál, s rukama u hlavy pozoroval, jak se z kočky stala přísně vyhlížející postarší dáma. Svojí garderóbou by mohla okamžitě konkurovat exponátům v museu. V nějakém skotsko-viktoriánském museu. Nebo šlo možná o poslední výkřik módy. V této oblasti si jeden nemůže být nikdy dost jistý. Ať tak, či onak, tvářila se stejně přítulně, jako její vlněné šatstvo.

"Jak se jmenujete, mladý muži," pronesla na oko přísně Minerva.

"Ma-ma-mariano. Jess Mariano. Madam, já jsem neměl tušení, moc se se vám...," blekotání přerušila důrazně zvednutou rukou.

"Tu knihu," zapíchla svůj autoritativní pohled do Jessovy hrudě, "vraťte a o ničem nebudeme hovořit."

Jess neohrabaně rozepnul mikinu, knížku rychle vrátil někam do police. Madam Pinceová by jistě měla spousty připomínek, nicméně ta se dnešního mazlení v knihovně neúčastnila. Představa přítulné knihovnice byla natolik absurdní, že blonďatý Snape proti ní působil docela pravděpodobně.

"Můžete jít," a pokynula směrem ke vchodu. "A Jessi," rošťácky se usmála až jí zčervenala líčka, "děkuji."

"Ra-rádo se stalo... Asi," škobrtal slovně i fyzicky a spěchal ven z té děsivé knihovny.

"Jessi, Jessi," dolehlo k němu shůry a když mu někdo vtiskl polibek na čelo, nadskočil v křesle, až knížka odletěla.

Rory se polekaně zachychotala. "Já to věděla, že ji začneš číst."

"Co? Koho?" vyhrknul poplašeně.

"No moji knížku. Harryho Pottera, přece. Jak se ti líbí?"

"Je to strašidelný, asi na to nemám," vytřeštěně polknul.

"Ty jsi ale šašek, Jessi," plácla ho Rory do hrudníku, sesunula se mu do klína a už už mu chtěla dát pusu, když po schodech zaduněly kroky.

Luke rozrazil dveře, nasupeně hodil pohled na Jesse, na Rory. Oba se nějakým zázrakem stihli od sebe odtáhnout téměř na dva metry, ještě než Luke vešel. "Co to tady vy dva provozujete?"

"Čteme si," odsekl Jess.

"Harryho Pottera," pousmála se nevinně Rory, čímž Luka dokonale odzbrojila.

"No, no, dobře, tak, jen aby. Buďte tu hodný, děcka," rezignoval a odešel zpátky do svého bistra.

-------------------------------------------------------------------------------------

*úryvek z Harry Potter a Kámen Mudrců od J.K. Rowling, překlad Vladimír Medek