Cam

Lilly mi, i přes mé opakované naléhání, úplatky i výhružky, o Lukovi nic neřekla a hovor ukončila se slovy: „budeš si to holt muset zjistit sama". Na jednu stranu jsem byla ráda, kdyby to byl nějaký děvkař, určitě by mi to řekla, ale na druhou stranu jsem se užírala zvědavostí. Navíc jsem byla zmatená sama ze sebe. V jednu chvíli jsem tvrdila, že mě ten kluk nijak netankuje a v další, konkrétně potom, co jsem zavěsila, jsem seděla na posteli jak zařezaná a nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad ním. Asi bych si měla konečně přiznat, že mě zajímá. Povzdechla jsem si a vstala. Bylo sice teprve devět, ale já měla před spaním spoustu věcí na práci. Přesněji řečeno, spoustu stránek. Popadla jsem rozečtenou knížku a ponořila se do děje.

***

Následující den na mě ve škole čekalo překvapení v podobě Luka postávajícího u mé skříňky. Potřebovala jsem učebnice, takže jsem neměla jinou možnost, než k němu zamířit. Pořád jsem to v hlavě neměla úplně srovnané, takže jsem byla celkem nervózní. S napůl předstíraným úsměvem jsem pozdravila a třesoucími se prsty začala prohrabávat skříňku. Proč se mi sakra třesou prsty?! A proč tu vlastně stojí? Kdo mu řekl číslo mé skříňky? "Cam? Vnímáš co ti říkám?" Jeho hlas přerušil tok mých myšlenek a já se na něj jen zmateně podívala. Místo toho aby si povzdechl a začal znovu svůj výklad, jak to dělají všichni ostatní, se začal smát. Nebo spíš uculovat, to je asi přesnější. A já si samozřejmě nemohla nevšimnout ďolíčku, který se díky tomu úsměvu vytvořil. Má jen jeden, zvláštní. Většinou mají lidé dva. Jak je možné, že se člověku při úsměvu utvoří jen jeden ďolíček? Je to normální? Svoje polemizování jsem však musela přerušit, protože to vypadalo, že už by docela rád mluvil. Uvědomila jsem si, že na něj vlastně dost civím. Zčervenala jsem jak rajče a radši už ho pobídla aby začal. Ukázalo se, že si chce promluvit o hudbě na ples, takže nás, kteří se na tom podílíme, zve po vyučování do studovny. Dvakrát se mi do toho nechtělo, přišlo mi zbytečné to řešit mimo schůzky se slečnou Collinsovou, ale Luke vypadal, že mu na tom opravdu záleží, takže jsem nakonec kývla. Usmál se na mě a se slovy "uvidíme se!" zmizel v davu studentů. Jen jsem nad tím pokroutila hlavou a radši šla do třídy, kde už na mě netrpělivě čekala Emily. "Kdo byl ten hezoun, co chtěl číslo tvé skříňky?" vybalila na mě, jen co jsem si sedla. Aha, takže odtud vítr vane. Nechápu že mě to nenapadlo, Emi nikdy nedokázala říct klukům ne. A obzvlášť ne, když byli podle jejího gusta. Což, jak jí tak znám, byl Luke určitě. Sakra! Došlo mi, že jsem se zase zamyslela, místo toho abych odpovídala. Dneska už podruhé, a to ještě ani nezačala první hodina. Měla bych se sebou něco dělat. "Poznala jsem ho na té přípravě plesu. Dělá na hudbě, stejně jako já, a chtěl si o tom promluvit." řekla jsem jen a pozorovala její reakci. Byla přesně taková, jakou jsem očekávala. "Cože? Tenhle kluk s tebou dělá na té přípravě?" vrhkla. Jen jsem se zasmála a čekala, co z ní ještě vypadne. Zazvonilo, ale to ji ani v nejmenším nezabránilo v tom, aby pokračovala. "Uvědomuješ si doufám, že je to kus? Vidělas' ty vlasy? A ta postava?!" rozplývala se. "A oči" problesko mi hlavou. Můj bože Cam, já ti tak závidím, že ho budeš vídat tak často!" Nad tím jsem se v duchu pousmála, ale navenek jsem se zasmála nahlas (tedy tak nahlas, aby mě učitel nemusel napomínat) a řekla jí, že je blázen. To sice nemohla popřít, ale obvinit mě, že já jsem větší, stačilo. Do konce hodiny jsem se jen handrkovaly, která z nás je šílenější, až jsme nakonec usoudily že obě. Ta debata byla zdánlivě k ničemu, ale mně poslužila, protože jsme se konečně dostaly pryč od tématu, ke kterému jsem se už opravdu nechtěla vyjadřovat. Od Luka.

Luke

Celý den jsem se nomohl zbavit toho pitomého úsměvu. Byl jsem hrozně rád, když Cam souhlasila s dnešní schůzkou. Hudba na ples pro mě byla důležitá, a navíc mi vůbec nevadila představa dalšího času stráveného v její společnosti. Dneska ráno mi přišla nějak nervózní. U jiných holek bych si troufl říct, že to bylo kvůli mně, ale u ní člověk nikdy neví. Musel jsem se v duchu pousmát. "Stalo se něco? Nebo proč se tváříš jako sluníčko?" ozvalo se vedlě mě. Aha, takže jsem se nejspíš neusmíval jen v duchu. Jen jsem nad tím mávl rukou a ujistil Jasona, svého spolužáka a jednoho z nejbližších přátel, že o nic nejde. Podezíravě se na mě podíval těmi svými modrými kukadly, ale asi se s mou odpovědí nakonec spokojil, protože začal mluvit o něčem úplně jiném, o kapele. Založil ji asi před půl rokem a od té doby nemluví skoro o ničem jiném. Docela ho chápu, když začnu mluvit o klavíru, také to bývá na dlouho, ale přesto už mě ty nekončící přednášky úplně nebaví. Také se mě několikrát pokusil přemluvit, abych s nimi hrál, že nemají nikoho na klávesy. Přestože by to do mě asi nikdo neřekl, nemám rád vystupování, mnohem radši hraju v klidu doma. A navíc, nemám úplně moc rád klávesy, klavír je prostě klavír. Takže jsem s díky odmítl, ale od té doby se aspoň snažím chodit na všechny koncerty, abych neměl výčitky svědomí. Tentokrát mě však překvapil už na začátku. "Víš" začal opatrně. "Chápu, že to třeba neni uplně nejlepší nápad a nebudu se zlobit když odmítneš, ale aspoň o tom popřemýšlej, jo?". Jen jsem nadzvedl obočí, neměl jsem nejmenší tušení, o čem to sakra mluví. "Napadlo mě, že bychom s kapelou mohli zahrát na tom plese" dokončil svou myšlenku a nervózně se na mě podíval. Takového ho neznám, většinou má sebevědomí a dost. "Poradím se s ostatními" vymáčkl jsem ze sebe po chvíli napjatého ticha a povzbudivě se usmál. Nebo jsem se o to aspoň pokusil, ale podle Jasonova výrazu se mi to asi úplně nepovedlo. S tichým díky sklopil hlavu a začal něco čmárat do sešitu. Takhle ho opravdu neznám, to mu na tom vážně tolik záleží? S tichým povzdechem jsem svou pozornost obrátil k vyučujícímu, abych z té hodiny vůbec něco měl. "Neboj Jasone, nějak to vymyslím" slíbil jsem mu v duchu, než jsem se konečně začal doopravdy soustředit na probíranou látku.