Cam

Kráčela jsem po chodbě plné studentů a snažila si v hlavě alespoň trochu utřídit pomatené myšlenky. "Moje sestra Amy se vrací z Austrálie" zněla mi v hlavě maminčina slova. Pořád dokola. A navíc, ta příprava plesu. Schůzka. Už dnes. Už teď. "Proč jsem se do toho jen pouštěla?!" znělo mi v hlavě, když jsem spěchala k učebně, kde jsme se měli všichni, co se na přípravě podílíme, sejít. Ostatní holky by možná přemýšlely, jak nejlépe zapůsobit v kolektivu lidí kteří je vůbec neznají, já ale spíš doufala, že se stanu neviditelnou. Konečně jsem tu zatracenou třídu našla. Nacházela se v jiné části školy, kam jsem skoro nechodila, takže mi to trochu trvalo. Zhluboka jsem se nadechla a s hraným odhodláním stiskla kliku. Když jsem vstupovala, pokusila jsem se na tváři vykouzlit alespoň malý úsměv, který by zakryl, jak moc mi buší srdce, ale nebylo to k ničemu. Třída byla totiž zcela prázdná. Ještě jednou jsem se podívala do papírů s informacemi, které jsem celou dobu svírala v ruce. Číslo třídy bylo stejné, jako na papíře. Pomalu jsem vydechla a myslela jsem, že se snad začnu smát. Tak moc se mi ulevilo. Byla jsem tu první! Což znamená, že když si sednu do kouta se sluchátky v uších a nebudu si nikoho všímat, nikdo si nebude všímat mě. Snad. Došla jsem k zadní lavici a sesunula se na židli, která byla nejblíž u okna. Miluju sezení u okna. Člověk může jen otočením hlavy úplně vypnout a pozorovat, co se děje venku. Což je někdy mnohem zajímavější než výklad učitele. Dobře, co si budeme nalhávat. Je to skoro vždycky zajímavější. Nasadila jsem si sluchátka a užívala  si uklidňující melodii.

***

Třída se pomalu začala plnit lidmi. Všem bylo mezi 16 a 19, bavili se mezi sebou a až na výjimky vypadali, jako když jim vůbec nevadí, že musí ve škole trčet o hodinu déle. "To možná proto, že oni sem chtěli" popíchlo mě moje podvědomí. Vážně mi to musí připomínat?! Jen jsem si povzdechla a znovu se zaposlouchala do hudby. O chvíli později vešla slečna Collinsová. Všichni se postupně utišili a obrátili svou pozornost k ní, dychtiví nových informací. I já jsem si vyndala sluchátka z uší a zvědavě čekala, co se od ní dozvíme. Přivítala nás, poděkovala nám že jsme přišli, že máme zájem a bla bla bla. Vážně nevím proč jsem si myslela, že od ní uslyším něco zajímavého. "A teď, abychom se lépe poznali a hlavně, abych vás nemusela překřikovat, se všichni přesuňte co nejvíc dopředu a posaďte se po dvojicích." Tahle věta mě úplně probrala. Neochotně jsem vstala a přesunula se o dvě lavice blíž k tabuli, zase k oknu. Sedla jsem si a modlila se, aby si ke mně nepřisedl nějakej frajírek s celou lahvičkou gelu ve vlasech nebo celorůžová barbie. Naštěstí se tak nestalo a k lavici přišla mile vyhlížející hnědovláska. "Je tu volno?" zeptala se. Jen jsem kývla, což jí jako odpověď evidentně stačilo. Nenápadně jsem si ji prohlížela a snažila se zjistit, odkud ji znám. "Sice nejsem na kamarádíčkování se s někým koho sotva znám, ale jsem Cam" Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik chuti ke komunikaci, ale jí to nejspíš nijak nevadilo. "Katie", řekla a potichu se uchechtla. Jen jsem nechápavě zvedla obočí. "To slovo. Kamarádíčkování." objasnila mi a znovu jí zacukaly koutky. Začervenala jsem se a rychle přemýšlela, jak změnit téma. Naštěstí nám slečna Collinsová začala říkat něco ohledně organizace, takže na "kamarádíčkování" se zapomnělo. Během následující půlhodiny jsme se s Katie stihly lépe seznámit. Zjistila jsem, že chodí vlastně do stejného ročníku jako já, ale do jiné skupiny. To vysvětlovalo pocit, že ji odněkud znám. Najednou se ozvalo zaklepání. "Dále" řekla úsečně slečna Collinsová. Nesnáší, když ji někdo přerušuje. Dveře se pomalu otevřely a on vstoupil do třídy. Zavřel za sebou a do očí mu spadl pramen neposlušných hnědých vlasů. "Omlouvám se, dřív to nešlo" řekl hlasem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. "V pořádku, někam si sedni" řekla slečna Collinsová s nezájmem a pokračovala ve vysvětlování a popisování toho, co všechno je potřeba udělat. Vůbec jsem ji nevnímala. Mnohem víc mě totiž zajímal on. Rozhlédl se po třídě a jeho pohled se na okamžik setkal s mým. Potom zamířil k lavici za námi. Nasucho jsem polkla. Ty jeho oči. Jeho dokonalé, kaštanově hnědé oči. I za tu krátkou dobu jsem díky nim získala pocit bezpečí. Katie se na mě pátravě zadívala a já radši uhnula pohledem. Poznala by to na mně. Cítila jsem v zádech jeho pohled, ale neotočila jsem se. Nemohla jsem. Místo toho jsem se otočila na Katie s otázkou, která mě tížila od chvíle, co vešel. "Kdo je to?", zeptala jsem se co nejklidnějším tónem, jakého jsem v tu chvíli byla schopná. Katie se na mě jen krátce podívala, než pronesla ta dvě slova. "Luke Green"