Cam

Doufala jsem, že tohle pololetí bude něčím vyjímečné, ale asi mám smůlu. Nebo jsem si to alespoň myslela, než se ozvalo klepání na dveře. Uprostřed hodiny. Dějepisu. S fakt hodně přísným učitelem. V duchu jsem litovala toho chudáka, který se opovážil přerušit výklad, ale do dveří vstoupila slečna Collinsová. S nadzvednutým obočím jsem se podívala na Emily, která mi však nevěnovala ani jediný pohled a zarytě dál pozorovala povrch lavice. To mě trochu naštvalo, nemůžu přece za to, že si neudělá úkol a nestihne si ho ani opsat ode mě. Tss. Můj zrak se ale opět přesunul ke slečně Collinsové, hubené blondýnce středního věku, která nám patrně bude chtít něco oznámit. "Někteří mě už možná znáte, jsem Jane Collinsová, učím rodinnou výchovu a mám na starost organizaci různých akcí" začala nervózně. "Určitě víte, že v červnu bude jako každý rok ples a já hledám dobrovolníky, kteří by mi pomohli s jeho přípravou." Povzbudivě se usmála a přejela třídu pohledem. Absolutně nevím jak mě to sakra napadlo, ale přihlásila jsem se. Udělala jsem to tak trochu na truc Em a musím říct, že její pohled mi za to rozhodně stál. Nikdo další nejevil zájem, tak mi slečna Collinsová strčila do ruky nějaké papíry s informacemi a s pozdravem odešla. Jakmile se za ní zavřely dveře, otočila se ke mně Emi s šokovaným pohledem, který jasně žádal o vysvětlení. Jen jsem pokrčila rameny a pořádně si prohlédla ty papíry. Zjistila jsem, že schůzky budeme mít v úterý a ve čtvrtek, jinak nic co bych nevěděla. Prostě budeme organizovat ples. Jo. pomalu mi začínalo docházet do čeho jsem se to vlastně pustila. Snažila jsem se uklidnit tím, že alespoň budu mít co dělat, protože kromě klavíru nemám žádné kroužky, jenže bohužel, nevyšlo to. Já, totálně asociální člověk se budu muset seznámit se všemi těmi lidmi, vídat je, zdravit je, povídat si... a já nevím co všechno. Prostě super. Lilly s Em se mi snažily o přestávce pomoct tím, že to bude určitě super, potkám nové lidi a blablabla. Jenže to je ten problém. Jak jsem se jim už několikrát pokoušela vysvětlit, já nechci potkat nové lidi. Stačí mi ti, co znám. "Víš co Cam? Ty nás vůbec nevnímáš, že ne? probrala mě z úvah o tom, jestli to bude hrozné nebo horší, Lilly. "Eh, co?" zablekotala jsem a rychle se na ní podívala s výrazem, jakože úplně vnímám, i když jsem neměla tušení, co právě řekla. "Bože Cam, ty se vůbec nesnažíš. Jen říkáš, jak hrozný to bude a nezkoušíš na tom najít nic pozitivního" vyčetla mi Em, "Proč jsi se tam sakra vůbec hlásila?!". "Já nevím Emi, prostě mě to nějak napadlo, nepřemýšlela jsem" řekla jsem smutně. "Hele, to bude v pohodě, podle mě to až moc řešíš. Vykašli se na to, nepřemýšlej nad tím, jaký to tam bude a kdo tam bude. Prostě tam běž a bude to OK. A navíc tam možná budou hezký kluci" pošeptala mi spiklenecky Lilly. Nad tím jsem se musela zasmát, já a kluci, to určitě. "Myslím, že to by tam pak měla začít chodit spíš naše drahá Emily" uchechtla jsem se pobaveně sledovala její reakci. Podívala se na mě s vražedným pohledem a "uraženě" odkráčela ke skříňce. Jen jsme se zasmály a radši už šly do tříd, protože se pomalu blížil konec přestávky.

***

Svalila jsem se na pohovku a hlasitě vydechla. Konečně doma. Předpokládala jsem, že první den nového pololetí bude jen oddechovka, ale to jsem se pořádně spletla. S dalším povzdechem jsem vstala a šla si udělat nějakou svačinu předtím, než jsem se pustila do úkolů. Odpoledne celkem uteklo, takže když máma zavolala "Večeře!" vymrštila jsem se z postele, kde jsem poslední půlhodinu louskala povinnou četbu, a s radostí seběhla dolů. Většinou si při večeři jen tak povídáme, rodiče sdělují své zážitky z práce, já oznamuju co se stalo ve škole, a tak. Jenže když jsem spatřila pohledy rodičů, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Vypadali a tvářili se, já nevím, tak nějak divně. Posadila jsem se a trochu nedůvěřivě si je prohlížela. Začali jsme jíst a v místnosti se rozhostilo ticho. Už jsem se nadechovala abych se konečně zeptala co se to tu sakra děje, když máma rozhodně prohlásila, "Moje sestra Amy se vrací z Austrálie. A než si ve městě něco najde, bude bydlet u nás". Zalapala jsem po dechu a šokovaně si ji prohlížela. Doufala jsem, že vyprskne smíchy s tím, že to byl vtip. Nebo že si ze mě ještě týden bude dělat srandu kvůli mému výrazu. Ale nic takového se nestalo. Takže to je pravda. Ne, to nemůže být pravda!