Cam

Nervózně jsem postávala u skříněk. Za chvíli začínala hodina a Emily jako obvykle nikde. Už jsem to chtěla vzdát a jít do třídy, když jsem ji přes dav studentů konečně zahlédla. Udýchaně mě pozdravila a rychle odemykala skříňku. "Já nechápu proč jednou nemůžeš přijít včas" vyčetla jsem jí, mezitím co jsme běžely do třídy. Jen pokrčila rameny a přidala, takže jsme do třídy vtrhly chvíli předtím, než vešla paní Brownová, naše třídní. Učí matiku a všichni ji máme celkem rádi, i když je občas trošku popletená. No, pravda je, že na to má věk, rok co rok to vypadá, že odejde do důchodu, ale ona vždycky nějakým zázrakem zůstane. Začala hodina a my s Em zhruba po pěti minutách přestaly vnímat učivo. Klasika. "Jsi na mě pořád naštvaná?" zeptala se po chvíli Em s nevinným úsměvem. Na to nemá cenu jí odpovídat. Jsem na ní naštvaná pokaždé kdy přijde pozdě, což znamená každý den, ale moc dlouho mi to nevydrží. Proto jsem jen něco zabručela a dál si do sešitu čmárala všelijaké obrazce a nápisy. "Myslíš že jsem hezká?" obrátila se na mě po chvíli s dotazem, který mě trochu překvapil. "Jasně, že jsi" odpověděla jsem s úsměvem. Ano, Emily je hezká. Není to žádná zmalovaná barbie, ale je hezká svým vlastním způsobem. Má špinavě blond vlasy po ramena a šedomodré oči. A i její postava je skvělá, protože přes deset let tancuje. Občas si proti ní připadám jak šedá myška. Ne že bych byla vyloženě ošklivá, ale můj obličej je natolik nevýrazný, že vedle Em je úplně zbytečné snažit se vypadat dobře, protože si mě stejně nikdo nevšimne a když už ano, tak je to kvůli mým vlasům, což se mi nijak extra nelíbí. Mám sice dlouhé vlnité vlasy až po pas, které by mi možná kdekdo záviděl, ale jejich barva, něco mezi tmavě červenou a hnědou, je natolik nepřirozená, až si všichni myslí, že jsou obarvená, což mě štve nejvíc, protože já bych si vlasy nikdy neobarvila. No a moje postava. Na můj vkus je akorát, i když místy až moc zaoblená, když to tak řeknu, ale doktorka tvrdí, že jsem úplně v normě, prý mám dokonce lehkou podvýživu, tss. Jediné, co je na mně opravdu hezké jsou oči, jasně zelené s tmavým okrajem. Jenže očí si v dnešní době nikdo nevšímá, což je podle mě dost škoda. Já si na člověku vždycky jako první prohlédnu oči. Ale já jsem asi divná, no. Z myšlenek mě probral školní zvonek, rychle jsem si sbalila věci a společně s Em jsme šly na další hodinu. Zrovna jsme zaujatě debatovaly o tom, zdali je ten úkol na děják dobrovolný nebo ne, když se proti nám vynořila Lilly, která je, stejně jako Em, jedna z mých nejlepších kamarádek. Chodí sice o třídu výš, ale to jí rozhodně nebrání v tom, aby byla stejně šílená jako my. Má dlouhé, světle hnědé vlasy a modré oči. "Jsem ráda, že vás vidím, ale musim jít, máme zemák a píšeme test" oznámila nám, vtiskla mi do ruky pár knížek a zase zmizela v davu studentů. Jen jsme se na sebe s Emily zmateně podívaly, a pak už šly radši do třídy, aby si Em stihla opsat alespoň část toho úkolu, který jak jsem ji později přesvědčila, byl povinný. Jakmile jsme se usadily, začala jsem zkoumat to, co mi Lilly nechala. Obě jsme hrozné knihomolky, a často si vyměňujeme knížky, které jsme si půjčily v knihovně a myslíme si, že se té druhé budou líbit. Byly to celkem čtyři svazky, nějaké dva románky, fantasy a detektivka. Super, alespoň budu mít odpoledne co dělat. "Chtěla jsi mi dát opsat ten úkol a teď si tu čteš" podívala se na mě vyčítavě Em. CRRRRRRRRR! "No vidíš, už zvoní!" řekla mi rozhořčeně a rychle začala opisovat ten úkol, aby měla alespoň něco. Jen jsem si povzdechla, uklidila knížky do tašky a připravila si věci na hodinu.