,,Lauro, Lauro, probuď se. Jsi v pořádku?" Laura pomalu otevírala oči a pálily ji paprsky slunce které bylo vysoko na obloze. Silvie u ní klečela, nakláněla se nad ní. ,,Ano, jsem v pořádku." Odpověděla a napila se pití které ji Silvie nabízela. ,,Jak dlouho jsem byla mimo? Dlouho ne maximálně tak deset vteřin. Byl to ošklivý pád, nechápu co do toho blbého koně vjelo, však ty mu teď ukážeš nasedni a jeď znovu ať si ta lemra líná nemyslí že má vyhráno!" Ušklíbla se Silvie. ,,Ne dnes už nechci jezdit zavedu koně do stáje a odstrojím ho, stejně mě bolí hlava." Laura se postavila na nohy a šla pro koně který rozrušeně stál na opačném konci jízdárny co nejdál od holek. Laura k němu přišla chytla ho za otěže a kůň sebou škubnul. Když ho vedla do stáje podívala se na něj: měl vykulené oči ,že mu šlo vidět bělmo jeho huba byla celá od pěny udidlo mu vrásčilo koutky jak bylo naplé a tvořilo mu groteskní úsměv. Laura si vzpomněla na vše co ji duše koně řekla. Znovu se podívala na výraz koně a pomyslela si: takhle podle trenérky vypadá šťastný kůň? Druhý den se Laura necítila dobře, byla zamyšlená, stále se jí vybavoval ten divný sen.Nebo to snad nebyl sen? Nechtěla jezdit, jen sledovala ostatní jezdce jak jezdí. Existuje snad jiný způsob jak koně přimět aby poslouchal? Aniž by jezdec používal udidlo? Ostruhy nebo bič? Další den jí to leželo v hlavě ještě víc. Pokud to nebyl sen, tak mě čeká hrozný osud. Nechci být koněm. Jaké to asi je několika denně vozit jezdce na zádech který by mě bral jako pouhou pomůcku ke své slávě. Laura hned po snídani vyrazila do stáje a začala svůj první protest. Lidi se divili co ji to popadlo. Vysvětlovala jim ,že jsou ti koně jsou nešťastní ,že se bojí proto poslouchají, bolest jim nedovolí se bránit. Jezdci říkali ,že koně jsou velká zvířata ,že cítí minimální bolest. Silvie se smála a říkala Lauře ,že o koních nic neví a neměla se rozhodnout pro drezůru ,když jí to vadí.Laura uražená a vyděšená šla domů. Tak moc chtěla bojovat ,ale tak málo měla času. Šířila své poselství o udidlech, týrání, a sotěžich po internetu, psala články, diskuze. Dokonce si založila kanál na YouTube překládala svou tvorbu do všech jazyků které uměla. Našli se lidé co s ní souhlasili i takový kteří bojovali s ní a šířili tyhle informace. Ale ovlivnit celý svět to od toho mělo pořád daleko. Dny rychle plynuly a nastal ten pátý. Laura netušila co se stane. Úkol nesplnila. Celý zbytek dne prožila v obavách a strachu. Divila se že se šestý den ráno probudila a vše bylo takové jako vždy začala si myslet že to byl jen opravdu divný sen. A sama nevěděla jestli to všechno aby pomohla koním nebo aby se pokusila zachránit sama sebe. Když se probudila i sedmý den její starosti začali mizet a přemýšlela že by se ke ježdění zase vrátila. Chtěla si pročistit hlavu. A šla se projít k řece pozorovala vodu jak se leskne když dopadají na hladinu paprsky slunce ale všechno to najednou zmizelo...

Tato kapitola byla kratší, doufám že to nevadí, já vás chci napínat 😊, napište jestli chcete další kapitolu, píšu to proto ,že budu psát zbytečně milion kapitol a vás to nebude bavit 😞, takže prosím napište jestli chcete další kapitolu 😉 Mimochodem tato kapitola má i s tím 588 slov (já vím není se čím chlubit XD) mějte se krásně a u příští kapitoly ahoj 👋...