„Nemůžu...dýchat!" vykoktala Katerina přerývaně a ještě více se zapřela o zeď. 
          „Vydrž, už to bude," řekla jí na to Lorna a utáhla další ze šňůrek na perleťovém korzetu. Kněžka poslechla, zhluboka nabrala vzduch do plic, zavřela oči a čekala, až služka udělá poslední smyčku.
         „Tak. Hotovo. Navleč si sukni, tady," podávala Katerině vrstvy látky, ve stejné barvě, kterou ještě před hodinou hýřila obloha. Možná proto se rozhodla vzít si ji na sebe při tak vzácné příležitosti.
         „Nebe se zatahuje a on má zpoždění. Myslíš, že ho chytil?" dívala se kněžka úzkostně z okna, zatímco vstupovala do úzkého otvoru sukně. Lorna se dala do utahování další spleti nekonečných nitek.
         „Musel. Nic jiného mu ani nezbývá," zasmála se zlomyslně služka a natočila Katerinu směrem, kde stálo starožitné zrcadlo, aby se podívala na svůj nejnovější model. „Co tomu říkáš? Modrá ti jde k očím."
          „Je to krása, opravdu," prohlížela si kněžka s nedbalým zájmem každý záhyb své róby, jako by se ani nedivila tomu, jak nádherná se svou štíhlou postavou a hnědýma očima je. „Slyšela jsem, že když je zataženo, Simanty se špatně loví. Třeba to nedokáže a všechno tohle," pokynula ke svému čerstvě upravenému zevnějšku, „je zbytečné."
           Lorna se zamračila. Připnula jí sponu do bohatých, kaštanových vlasů.
          „Když to nezvládne, najde se spousta jiných Sestřelovačů, kteří ti ještě rádi zajistí nesmrtelnost. O to se neboj," uklidnila ji a sjela dlaněmi k jejímu krku, aby jí povzbudivě stiskla ramena. „Ale žádný stres. Vypadal odhodlaně, určitě tě nezklame. Teď pojď, ještě nás čeká spousta práce."
           Katerina přikývla. Třeba má jen zbytečnou trému. Nemusí hned kvůli všemu vyšilovat. A zatažená obloha? To pro tak zkušeného Sestřelovače, jako byl ten, jehož najala, snad nebude problémem.
           Přešla k oknu, dívala se na oblohu, z níž se znenadání začaly sypat kapky deště. Vztekle zatáhla závěsy. Chtěla toho tak moc? Jen jeden obyčejný Simant! Když ho nedostane, potrestá viníka. Když ano, dá mu milost. A to, co mu slíbila? Na to teď myslet nebude.

          William se blížil k zámku, pod kapucí svého pláště částečně skryt před deštěm. Věděl, že má velké zpoždění, Tma s blížící se půlnocí nabrala na síle a on téměř neviděl pod kopyta svého koně. Netušil sice, kde se na jasné obloze vzalo tolik hustých mraků, ale neřešil to. Simant měl, teď už zbývalo vzít si jen odměnu. Pro jistotu nahmatal uvnitř tašky sklenici, do níž jej uklidil, aby se ujistil, že ho nikde neztratil.
           V takovém případě by to byl jeho konec. Kněžka, - ta kočka, která toužila být nesmrtelná, ať se děje co se děje, - sice neřekla, jak přesně jej potrestá v případě, že selže, ale on si i tak dokázal představit miliony způsobů smrti. Ani jeden nebyl zrovna příjemný. Proto raději pobídl svého znaveného koně, aby už byl co nejdříve u cíle, kde jej podle všeho měla čekat vytoužená odměna.

          „Máš to?" zeptala se jej postarší služebná, s kritickým pohledem, kterým jasně naznačovala, že ona je něco víc, než on.
          „Mám, ale nedám. Nepřinesl jsem ho pro vás. Vám už by asi ani nesmrtelnost nepomohla," odsekl William s drzým úšklebkem. Snažil se setřást veškeré kapky deště ze své kapuce. Žena křečovitě sevřela rty a překřížila paže v místech, kde jí z korzetu vykukovala podle jeho názoru až příliš velká a scvrklá ňadra. Jeho urážku okatě ignorovala.
           „Já o tom s tebou nehodlám diskutovat. Okamžitě mi ten Simant dej, nebo..."
           „Co se tu děje? Lorno?" ozval se znenadání jemný, ale přísný hlas, který patřil té nejkrásnější ženě, jakou kdy William viděl. Musel uznat, že jí to v těch modrých šatech opravdu slušelo. Možná kdyby nebylo té touhy po nesmrtelnosti a její krvelačnosti, (sám moc dobře viděl, jak bez mrknutí oka nechala popravit dva Sestřelovače, kteří nesplnili její rozkazy), dala by se považovat za dokonalou. Věnovala nejdříve zvědavý pohled své služebné a až potom se uráčila očima plných očekávání podívat na něj.
           „Tenhle vykuk...," otevřela pusu Lorna, se snahou žalovat na něj, ale Katerina ji jen odbyla mávnutím ruky. Obešla ji a předstoupila před Williama. Služka zamumlala něco ve smyslu, že tu vůbec nemusí být, a naštvaně odklapala na předražených podpatcích. Kněžka si jí nevšímala. Lorna jí nahrazovala matku, a tak její občasné excesy nechávala plavat.
         „Aha, Sestřelovač. Máš zpoždění." William otevřel pusu, aby se obhájil, ale ona jej pohledem zastavila. „To není podstatné. Máš můj Simant? Pokud ne, víš, co tě čeká," naznačila dlaní gesto, jako kdyby si chtěla uříznout hlavu a podívala se na něho čokoládovýma očima.
        „Mám," přikývl, zašátral v kabele a vytáhl sklenici, v níž byl nástroj na nesmrtelnost uvězněn.
Katerina se po ní automaticky natáhla. Will ale ucukl, svíral sklenici stále v rukou. „Ne, ne. Nejdřív mou odměnu. Nebo ho zase vypustím."
        Katerina překvapením vykulila oči. Jak si někdo tak nízkého postavení může dovolit mluvit s ní takovýmto tónem? Moc dobře věděla, jakou odměnu mu slíbila, a jen při tom pomyšlení se jí zvedal žaludek. Měla mu ihned nechat setnout hlavu, ale něco v jeho postoji a zelených očích ji donutilo jen přikývnout. Kývla, ač nerada, na nejblíže stojícího strážného, který okamžitě přiběhl, jako poslušný pejsek.
        „Vezmeš tady pána," při tom slově znechuceně nakrčila svůj pršáček, „do naší nejlepší komnaty a dáš mu vše, co po tobě bude chtít." William významně nadzvedl obočí a Katerina si povzdechla. „Bez výjimky," dodala. Strážný udiveně přikývl, uklonil se a pokynul Willovi, aby šel za ním. Ten se spokojeně zatvářil a vykročil. Zastavila jej však kněžčina natažená dlaň.
             „Jo, promiňte mi, málem bych zapomněl." S úsměvem jí vložil do rukou svůj úlovek. „Užijte si to," spiklenecky na ni mrkl a následoval svého průvodce směrem do „nejlepších komnat."
             Katerina držela v ruce svůj klíč k nesmrtelnosti uvězněný v nehezké sklenici. Sledovala malý plamínek, díky němuž se za chvíli úplně zastaví její proces stárnutí. Navždy zůstane krásná, tak, jako teď. Nikdy nebude řešit vrásky nebo povadlou kůži. I ve sto padesáti letech bude vypadat mladě a svěže. To bylo přesně to, po čem odjakživa toužila.
            „Katerino, je čas. Hosté už se ptají," objevila se najednou ve dveřích salonku Lorna. Netrpělivě těkala pohledem z místa na místo. Jako by jí snad záviděla... jako by taky chtěla jeden Simant... Katerinu najednou napadlo, zda ještě stále může své služebné důvěřovat. Vraždy nesmrtelných byly na denním pořádku. Teď na to ale nebude myslet.
           „Už běžím, hned jsem tam," odpověděla kněžka, rychle si upravila živůtek, který si před tím rozepnula, aby jí nebylo takové teplo. Poté přešla k toaletnímu stolku, na němž byl položen rudý, ozdobný polštářek. Se zatajeným dechem povolila víko sklenice, jíž svírala v ruce, a její obsah, - napůl vyhaslý Simant, - vyklopila na něj.
           Byl nádherný. Díky němu mohla žít navěky, a to jen za cenu splnění pár požadavků jakéhosi póvlu, který se nyní uvelebil v jejích komnatách pro hosty.
Ale dost kochání se. Každou sekundou, kterou tu zahálela, byla o něco starší. Musí tomu jednou provždy učinit přítrž. Opatrně vzala polštář do rukou, tak, aby se nedotkla zraněného Simantu a následovala věčně zamračenou Lornu do společenské místnosti, kam, mimořádně v noci, sezvala nejvlivnější lidi z celého Zázemí.