„Počkat, stát. Už nemůžu, necítím nohy." Katerina se ztěžka posadila do vlhké trávy na okraj kamenité cesty, po níž zrovna šli. Vůbec jí nezajímalo, že sedí v mokru.

„To buďte ráda, já ty svoje cítím až sem." William teatrálně nasál vzduch a pak si zacpal nos. Po chvíli vyprskl smíchy a plácl sebou na zem, hned vedle Kateriny.

„To měl být jako vtip, aha," zamumlala bývalá kněžka otráveně a začala si masírovat kotníky.

William její poznámku okatě ignoroval. „Vždyť jsme ještě neušli ani tři kilometry, jak se chcete tímhle tempem dostat až na východ?" Utrhl jedno stéblo a vložil si ho mezi zuby. Katerina po něm střelila znechuceným pohledem.

„Ten muž mi řekl, že se mám svézt s nějakým obchodníkem, neříkal nic o tom, že ze sebe mám udělat mrzáka." V životě takhle dlouho pěšky nešla. Jistě, sem tam šla na nějakou procházku, ale většinou se jednalo o malý park plný pohodlných laviček, ne o takovouhle nikdy nekončící pustinu.

„Můžete být ráda, že jsme se nepozorovaně dostali z města pryč. Vaši poddaní vás málem zlynčovali. Opravdu věříte, že by vás někdo ochotně odvezl na druhý konec země?" Měl pravdu, to Katerina věděla. Její mysl prostě stále nedokázala přijmout fakt, že během jediného dne upadla na samé dno společenské pyramidy.

„Jak daleko je nejbližší město?" zeptala se a při Willově odpovědi málem omdlela.

„Asi devět kilometrů odtud. Vzdušnou čarou."

„Takže ve výsledku tak jedenáct," vytušila.

Will přikývl. „Ale je tu jedna vesnice. Jenže bychom museli sejít z cesty, a pokud tam nenajdeme nějaký odvoz, celé si to prodloužíme tak o tři kilometry."

Katerina si povzdechla. „Lidé nejsou tak ochotní a podlézaví, když nemáš moc useknout jim hlavu, co?" Nadále si masírovala kotníky. Cítila, že se jí z těch nových, nepohodlných bot dělají puchýře na patách a dost jí to iritovalo. Nikdy předtím je neměla. William pokrčil rameny a zahodil stéblo, jež před chvílí žvýkal. To se s lehkostí pírka sneslo na zem asi o metr dál.

„Já bych tu moc ani mít nechtěl," přiznal se. „Všichni vám sice podlézají, ale nikdo vás ve skutečnosti nemá rád." To se Kateriny dotklo.

„Mě mí dvořané náhodou zbožňovali!" chvástala se, i když si tím dávno nebyla tak jistá. Kdyby jí opravdu měli tak rádi, nenechali by strýce ukrást její trůn a nenaháněli by jí v ulicích.

William se zasmál. „Jo, ale jen pro vaše pevná..." chtěl to doříct, opravdu ano. Dokonce to i trochu naznačil gestem. Když však spatřil vražedný pohled v kněžčině tváři, rozmyslel si to. „čokoládová kukadla," zazubil se a nahodil nevinný výraz.

„Dobrý pokus," odsekla kněžka a protočila oči. Pevná čokoládová kukadla. „Nikdy jsi jako Sestřelovač nepřemýšlel o nesmrtelnosti?" změnila raději téma. Opravdu jí zajímal jeho názor. Sestřelil už neskutečné množství Simantů, ale ani jeden sobě. Chtěla vědět proč.

„To víte, že přemýšlel," přikývl. „Ale vlastně ani nevím, co bych si s takovým životem počal," přiznal upřímně.

Na začátku, když své živobytí jako Sestřelovač teprve rozjížděl, často sledoval ulovený mihotající se plamínek a přemýšlel, co by se stalo, kdyby jej prostě nedoručil a nechal si ho. Být navždy mlád, nikdy neokusit stáří,... „Asi je to zvláštní, ale myšlenka, že bych nikdy nezestárl, mě děsí."

Katerina ho nechápala. Opravdu se snažila porozumět jeho způsobu myšlení, ale nedokázala to. Třeba to bylo tím, že nikdy nepoznal život v luxusu. Žil v bídě, byl zvyklý třít jí s nouzí a žádný normální člověk by asi takový život navěky nechtěl. „Co k tomu vedlo vás?" zeptal se William.

„Má moc," odpověděla prostě. „Nevím, zkrátka jsem měla vše, kromě nesmrtelnosti. A tak jsem si ji opatřila." Pokrčila rameny a podívala se na Sestřelovače se směsicí nechápavosti a obdivu. Nebyl škaredý, dalo by se říct, že jí jako muž i trochu přitahoval. Musel vědět, že se ženám líbí a i přesto byl ochoten nechat svou krásu uvadnout.

William zase nechápal jí. „A co rodina? Nikdy jste nepřemýšlela o dětech?" Tohle byla otázka na tělo a Katerinu zasáhla jako šíp. Na malou chviličku se ztratila ve vzpomínkách, bloudila v čase do doby před dvěma lety, a kdyby se William podíval pořádně, spatřil by v koutku levého oka lesknoucí se slzu.

Katerina nemohla mít děti.

Dříve, když její vláda byla ještě v plenkách a samotné jí bylo jen necelých sedmnáct let, byla nezvladatelná. Království držel při životě jen její strýc, který za ní vydával rozkazy a staral se o zemi, zatímco mladá kněžka měla jiné zájmy.

Kde kdo ji načapal s nějakým podkoním v zámeckých zahradách nebo ve stájích. Neměla problém ani s tím, pozvat si tyto „nápadníky" do své komnaty. A nenechala si vysvětlit, že takhle se dáma a dědička Killianského trůnu nechová.
Zvrat však přišel jako blesk z čistého nebe, když otěhotněla se synem jedné dvorní dámy a Lorniny nejlepší přítelkyně.

Přesně v tu chvíli pružinka, na níž držela její vláda, praskla, a začalo jednání o novém nástupci na trůn. Jediným vhodným následníkem byl Katerinin strýc, díky kterému královská pokladna už dávno nezkrachovala.

To však Katerina nemohla dopustit. Chtěla trůn jen pro sebe a udělala by pro to cokoli. Jenže Killianu nemohla vládnout Kněžka, která čeká nemanželského bastarda. Vyhledala proto nejmocnější kořenářku v zemi a zaplatila jí nemalé peníze za lektvar, jež ji z jejího maléru okamžitě dostal a postaral se, aby už se nikdy do žádného nedostala.

V té době pro ni to rozhodnutí nebylo těžké. Její mladistvá nerozvážnost chtěla pouze trůn, nemyslela na budoucnost. Když poté před královskou radou přísahala, že už bude sekat latinu, uvěřili jí - byla přece právoplatnou nástupkyní, tak proč věci komplikovat? A korunovaci nestálo nic v cestě.

Kromě jejího strýce, který si na trůn brousil zuby. Staral se o zemi, když si jeho pubertální neteř užívala, aby království nebylo v úpadku. A takhle se mu odvděčili?

A tak Katerina získala trůn na úkor rodiny a získala úhlavního nepřítele.

„Haló? Na něco jsem se vás ptal," připomněl se William a vytrhl tak Katerinu z myšlenek.

„Já vím, jen jsem se zamyslela," vrátila se kněžka zpět do reality, dvakrát zamrkala a podívala se Sestřelovači do očí. „Trůn má pro mě větší cenu než rodina," odpověděla ledovým hlasem.

William nad tím zavrtěl hlavou. Nedokázal porozumět toku jejích myšlenek. Sám jednoho dne chtěl mít velkou rodinu, domek na kraji města, pole, které by obdělával, sad, němž by si jeho děti mohly celý den hrát, milující ženu, jež by o ně s láskou pečovala. A i kdyby měl za čtyřicet let zemřít stářím, zemřel by šťastný. To ale kněžce už neřekl, protože pochopil, že by to bylo zbytečné. Vyskočil proto na nohy a protáhl se. Natáhl ke kněžce svou dlaň, aby jí pomohl vstát.

„Vyrazíme, ať jsme do večera ve vesnici," rozhodl.

Kněžka si povzdychla, nechala si pomoci na nohy a pomalu vyrazili ke svému cíli.