Bylo nebylo, jeden rok chodila do druháku matfyzačka Lenka, která měla jako každý správný student zapsanou Teorii míry a integrálu. Uplynul skoro celý semestr a Lenka na nějakou pravidelnou přípravu zvysoka kašlala. Říkala si „jsem chytrá studentka a všechno se zvládnu naučit během zkouškového".

Několik dní to brala sportovně, a opravdu se snažila látku pochopit. Problém byl v tom, že takovým tempem by sice dokonale zvládla všechnu teorii, jenomže ne během tří týdnů, ale tří let. Jakmile zkontrolovala svůj pokrok po týdnu, zděsila se. „To nemám šanci stihnout!" vykřikla a skoro si začala trhat vlasy.

Bylo to tak. Opravdu se tímto stylem učení nešlo na zkoušku naučit. Vyčerpaná Lenka z celodenního přemýšlení padla na kolena a vzlykajíc šeptala: „Dám cokoliv za to, abych udělala zkoušku z míry. Opravdu cokoliv..."

Samozřejmě nečekala, že se něco stane, ale cítila se o něco líp, když neznámým entitám nabídla spolupráci. K jejímu údivu se v jejím pokoji rozohnilo a v dalším okamžiku stál před ní vousatý muž s červeným pláštěm a rohy na hlavě.

„Takže cokoliv, říkáš?" zopakoval její slova.

Paralyzovaná Lenka začala horlivě přikyvovat, přestože teď už si nebyla tolik jistá.

„Jestli to myslíš vážně, tak si moc rád vezmu tvou duši za to, že uděláš zkoušku z míry na jedničku. A nejen to, navíc budeš vědět jakoukoli odpověď na každou otázku z míry, když se tě někdo zeptá. To aby nikdo nepochyboval o tvých vědomostech," mrkl na ni spiklenecky.

„Moji... duši?" zeptala se opatrně.

„Jo, přesně tak. Po smrti půjde tvá duše sloužit k nám do pekla. Takže se nemusíš bát, že bychom tě předčasně hnali do říše pekelníků. Teda, má to jeden háček," dodal tajemně.

„Háček? Jaký?"

„Ve smlouvě vždycky požadujeme, aby člověk byl vděčný za to, co si od nás přál. Jakmile toho začne litovat, můžeme si ho odnést hned. Ale to se s udělanou zkouškou z míry stát nemůže, ne?"

Lenka měla jen malou chvíli na rozmyšlení. Přišlo jí, že pokud nebude jednat okamžitě, takovou nabídku už nikdy nedostane. Což by asi byla pravda, takže ještěže byla obdařena takovou chytrostí, aby ji to hned napadlo.

Nadechla se k odpovědi. Vousatý čert pozvedl obočí a se založenýma rukama čekal, co se dozví.

„Beru," vydechla Lenka a zakývala hlavou. Snažila se myslet na to, že bude mít brzy nejhorší zkoušku bakalářského studia hotovou, a ne na to, že po smrti její duše připadne peklu.

„Výborně," pousmál se pekelník a vytáhl z kapsy jakousi smlouvu psanou na pergamenu.

Lenka polkla. „Jestli se musím podepsat krví, tak to beru zpět. Z krve se mi dělá vážně špatně," kníkla.

Čert se zasmál. „Copak jsme někde ve středověku? Mně stačí podpis normálně propiskou, a k tomu vzorek tvých slin, abychom měli tvou DNA nebo tak něco," mávl rukou a podal jí pergamen do ruky.

Lenka moc dobře věděla, že jakmile se podepíše, není cesty zpět. Ale ta vidina hotové míry byla tak lákavá, že už se rozhodla. Ještě si tedy pro jistotu pořádně pročetla smlouvu, a k jejímu překvapení se v ní psalo přesně to, co říkal čert. Žádné jiné trhlinky, prostě udělá míru, bude vědět odpovědi na všechny otázky, a výměnou přenechá svou duši peklu. Zaťala zuby a smlouvu podepsala.

Smrt je přece daleko a tohle jí v životě momentálně hodně pomůže.

Čert se poklonil, vzal si od ní podepsaný dokument, zmizel v ohnivých plamenech, a Lenka deset minut potom musela kontrolovat, zda něco v jejím pokoji nechytilo od ohně. Když se dostatečně ujistila, že dnes požárem neumře, lehla si a zkusila usnout. A navzdory tomu, co dnes zažila, se jí to podařilo téměř hned.

Na zkoušku z míry šla hned druhý den, plna optimismu, že udělala maximum, co mohla. Samozřejmě ji napadlo, že co kdyby se stalo, že zkoušku neudělá ani přes upsání své duše peklu. Inu, její plán byl nechat si další pokusy na září a do konce života už nevěřit nikomu, kdo má vousy a tváří se, že jí dokáže splnit každé přání.

Ale jak čert slíbil, tak bylo splněno – početní část napsala na jedničku a u ústní taky nebyl žádný problém. Informace jí přicházely pod ruku, jakmile na ně pomyslela, takže napsala velmi přesné pojednání o konstrukci Lebesgueovy míry a přednášející byl spokojen. Lenka odcházela s jedničkou a úsměvem na rtech.

Jenomže ten úsměv jí ztuhl, jakmile pomyslela na to, jaký osud jí to zpečetilo.

Zatnula zuby a řekla si, že na to už nikdy nesmí myslet. Jedině tak si užije zbytek života.

Ostatní zkoušky v pohodě dodělala a zanedlouho začal další semestr, na který se Lenka těšila. Od té doby, co udělala míru, se cítila, že je více vážená mezi svými kamarádkami. Když se chtěla s Alicí či Ester bavit, šlo to snadněji než kdy předtím. Lenka si pomyslela, že to určitě bude tím, že má jedničku z míry, takže vypadá, že je chytrá, a tak se nemusí ve společnosti ostatních cítit špatně. Ať už to mělo důvod jakýkoli, pravdou bylo, že se z nich stala skoro nerozlučitelná trojka, a Lenka cítila, že takové pevné přátelství jí doteď v životě chybělo. Jak to tak ale v pohádkách bývá, něco se pokazit muselo.

„Ty jo, holky, chápaly jste dneska tu přednášku z pravděpodobnosti?" ptala se Lenka svých kamarádek na chodbách Karlínské budovy matfyzu. „Mně přišlo, že mluví úplně o nějakých věcech, které vůbec neznám, nemělo to třeba nějakou prerekvizitu, o které nevím?"

Alice se na ni nechápavě podívala. „No vždyť jo, míru, přece."

„Ta přednáška mi přišla srozumitelná, využívalo se přesně to, z čeho jsme před chvílí dělali zkoušku," přidala se Ester.

„Vážně?" nevzdávala to Lenka. „Diracova míra? Nějaká Radonova derivace? Není to nějaký vzácný plyn?"

Teď už se obě její kamarádky tvářily o něco méně chápavě.

„Nepraštila ses do hlavy, Leni?" starala se Ester. „Jak bys mohla zapomenout na důkaz Radon-Nikodýmovy věty? Takový ten dlouhý, poměrně technický, ale s velkými důsledky. To nezapomene nikdo!"

Lenka však jen nechápavě koukala.

„Prosím tě, řekni mi, kolik je jedna plus jedna," vložila se do toho Alice.

„Dva," otočila Lenka oči v sloup.

„Dobře, a co je to totálně omezený metrický prostor?"

„Když pro každé epsilon kladné existuje konečná epsilon síť přece," odpověděla se samozřejmostí Lenka, aniž by chápala záměr Aliččiných dotazů.

„No, a co je to míra?"

„Nezáporná množinová funkce na měřitelném prostoru, která prázdné množině přiřadí nulu a je aditivní pro spočetně mnoho disjunktních množin."

Alice se podívala na Ester. „Vždyť to ví! To mi neříkej, že si nepamatuje Radon-Nikodýmovu derivaci ani větu, když navíc Radon se narodil v Česku a chvíli studoval v Brně."

Ester pokrčila rameny. „Je to divný," přiznala.

Lenka si mezitím znovu přehrála v hlavě celou diskuzi a došlo jí, v čem je problém. „Já jsem tak blbá!" vykřikla, zakryla si obličej dlaněmi a sesunula se s brekem k zemi. „Já jsem tak-tak blbá! U-upsala jsem svoji duši peklu, abych udělala zkoušku z míry a umě-uměla zodpovědět jakoukoli otázku, jenže to nic neří-neříkalo o tom, že ty vědomosti skutečně budu mí-mít!" vzlykala nahlas. „Kéž bych to bývala neudělala a poctivě se to naučila, jako normální člověk! Teď nic nevím, takže mě vyhodí ze školy a pak půjdu do pekla!"

Alice s Ester se na sebe nechápavě koukaly, jedna přemýšlela, jestli nemá zavolat sanitku, druhá vzpomínala na psychologa, ke kterému chodila její máma.

„To bude dobrý, neboj," opatrně si k Lence přiklekla Ester. Otevřela pusu, že promluví další utěšující slova, ale nebylo jí to umožněno. Najednou se před nimi zhmotnila postava, kterou si vždycky představovala jako služebníka pekla. Byl velký, vousatý, rohatý, měl plášť, ocas a smrděl spáleninou. Jo, nebylo pochyb, byl to čert.

Aspoň mohly být rády, že Lenka sanitku ani psychologa nepotřebuje.

Co už by se jí však hodilo, by byla rychlá zásahová jednotka, která by čerta zneškodnila dřív, než ji stihne odvést.

„Ehm, Lenko, teď si tě můžu vzít do pekla. Porušila jsi dohodu a litovala nad svým přáním. Odvedu tě k našemu pánovi." Než stačil kdokoli cokoliv jiného, čert skryl sedící Lenku pod plášť a oba zmizeli.

Ještě než se přesuneme k Lence a jejímu osudu, nutno říct, že vzhledem k tomu, že se celý incident odehrál na chodbě, kudy chodila spousta dalších lidí, je více než divné, že se u toho nikdo nepozastavil. Nu, musíte to matfyzákům odpustit, ti mají plnou hlavu matematiky, úkolů, a většinou se usilovně soustředí na nějaký problém, že jednoduše vypouští, co se děje okolo nich. Je to škoda, takhle vám nikdo kromě Alice a Ester nedosvědčí, že viděli naživo opravdového čerta. Jo, a taky, že jim zmizela spolužačka.

A teď už zpátky do pekla.

Jestli jste si mysleli, že Lenku uvaří zaživa v kotli nebo ji spálí na hranici, to jste se šeredně mýlili. Takové praktiky se v peklu nevedou. Ono by se spíš hodilo, aby někdo pořád zametal, umýval okna (okna pod zemí? Proč ne, když jsou v podzemí i zahrady, proč by z pokojů nemohla vést okna do zahrad?), staral se o kytičky, hasil požáry, designoval byty, stříhal ty zarostlé čerty, dělal manikúru samotnému Luciferovi, no jistě už si uděláte obrázek.

Lence se docela ulevilo, když zjistila, že se nebude navěky věků svíjet bolestí v ohni, vlastně si mohla jenom přilepšit, takže dělat navěky věků uklízečku mělo vyšší hodnotu celoživotního užitku (dokonce nekonečněkrát).

Těžko říct, jak v pekle ubíhal čas, Lenka dělala, co bylo třeba. Zalévala kytky, čistila záchody, ale po čase jí to pomalu přestávalo bavit.

Jednoho dne se nechala předvolat před Lucifera. Ten byl zrovna v půlce pedikúry, ale rád si ji pozval dovnitř, usmál se na ni a pravil: „Tak co by sis přála, matematická děvenko?"

„Přála bych si být propuštěna z pekla," řekla Lenka hned bez přikrášlování, jaký byl vlastně důvod její návštěvy.

Lucifer nadzvedl obočí. „Ale to my tady neděláme?"

„A proč vlastně nikoho nepropouštíte?"

„A kdo by nám tady uklízel? Peklo se rozšiřuje, a tak potřebujeme čím dál víc lidí, aby se o něj starali. A kdyby chtěl propustit jeden, hned by přišlo dvacet dalších."

Lenka přikývla na srozuměnou. „A co kdybych si ten odchod... nějak zasloužila?"

„Hmm, poslouchám," mávl na ni Lucifer s přivřenýma očima, když mu byla právě prováděna masáž šíje.

„Za propuštění bych vám třeba mohla říct, jak si tady udělat automatický zalévací systém. To byste pak nepotřebovali jediného zahradníka. Nebo automatické vysavače – pak už by nebylo potřeba zdaleka tolik uklízečů."

Lucifer vykulil oči. „A to bys uměla?"

Lenka přikývla. „Jsem si dost jistá, že by se to dalo zařídit."

„Tak na to si s tebou klidně plácnu!" vyskočil nadšeně ze svého trůnu a udělal tak nemotorný placák, že málem dal Lence facku (ale naštěstí trefil ruku).

A Lenka začala uskutečňovat svůj plán – popsala jednomu asistentovi, jak zhruba by mělo fungovat automatické zalévání, ale že ona je z matfyzu, a ne z ČVUT, takže nedokáže provést realizaci, ale že někdo z ostatních hříšníků určitě ano. Také poradila, ať si do pekla pořídí robotické vysavače, které vysávají samy, jen se jednou za čas musí nabít.

Něco takového staromódní čerti vůbec neznali. Když se to celé začalo pomalu uskutečňovat a bylo vidět, že vše funguje, jak má, byla Lenka opravdu propuštěna. „Díky za pomoc!" mával jí Lucifer na rozloučenou.

A tak se Lenka dostala z pekla, jako správná matfyzačka zachovala chladnou hlavu a uměla si poradit s těžkou situací, do které se dostala. Zbývalo však vyřešit ještě jednu věc. Nebo vlastně dvě.

„Holky, já se vám tak omlouvám," začala hned poté, co Ester a Alici vylíčila svoje počínání v pekle. „Podvedla jsem vás. Myslely jste si, že mám právem jedničku z míry, a proto jste se se mnou začaly bavit. Ale to vůbec není pravda. Já míru neumím! Takže úplně chápu, když se se mnou přestanete bavit."

„Co to mele?" šťouchla Alice Ester.

„Jo, no, co to meleš? My jsme se s tebou přece nikdy nebavily kvůli jedničce z míry."

„Ne?" šokovaně poodstoupila Lenka o krok zpět.

„No jasně, že ne! Komu sejde na známkách! Jseš prostě super a je s tebou sranda a jseš skvělá kámoška," smála se Alice.

„Jo, přesně tak, konečně mám s kým chodit na víno a na twerk," přidala se Ester.

Lence se z toho zalily oči slzami. „Já vás fakt miluju!" a objala je.

Potom už žili všichni šťastně až do smrti.

Jo aha, co že se stalo s Lenkou? Jak se ukázalo, v pekle strávila celé tři hodiny pozemského času, takže přišla akorát o jedno cvičení z geometrie. Na míru si sehnala doučování, aby ta její jednička byla opodstatněná – a opravdu se vše pilně naučila. A další zkoušky už pro ni nebyly žádný problém, protože věděla, že flákat přes semestr se nevyplácí. Dokonce motivovala své další kamarády a kamarádky k tomu, aby se začali učit svědomitěji.

Určitě by se našla spousta dalších věcí, o kterých by se v souvislosti s Lenčiným životem dalo mluvit, ale o tom už tato pohádka nevypráví.