Každý kouká jenom z vrchu,
Nikdy né však pod povrch,
Kdybys tušil aspoň trochu,
Tak by ti to přišlo vhod.

Na vrchu je skála pevná,
Kterou nikdo nezlomí,
Uvnitř je pak duše jemná,
Která hnedka povolí.

Pod povrchem skrývám slabost,
Která nikam nepatří,
Nebudu vám dělat radost,
Od toho jsou jinačí.

Koho srdce nebolelo,
Kdo necítil samotu,
Ten zná jenom leporelo,
Neví proč jsme vlastně tu.

Jak do lesa člověk volá
prý se z něj i ozývá,
Zkouším to tak zas a znova
Jak už to tak dnes bývá.

Z třešně kvítka opadaly,
Na louce už není sníh,
Kolena na zem dopadli,
Pod tíhou činů mých.

V očích vidíš padlé hvězdy,
Odraz míst tajemných,
Myslíš si, že znáš mě, nikdy!
A v duši se nedá snít.

Chtěla jsem jen na okamžik,
Přestat cítit ten otazník,
Získat svoje jistoty,
A ty víš, že jsi to ty.

Srdce svírá z ledu pěst,
Úsměv přišel o svou čest,
Většinou je falešný,
Snahu to snad vyleští

Možná čas je říci dost,
Z hlavy k srdci bortím most.
Z sutin potom tlustou stěnu,
Pro vás už  nemám velkou cenu.