5. 11.

Draco Malfoy několik vteřin mlčky zíral na prázdný pergamen, do jehož levého rohu právě vepsal dnešní datum. V obličeji bylo znát mírné podráždění, prsty netrpělivě bubnovaly na stůl. Pergamen však zůstával stejně prázdný, jako by se mu svou netknutostí vysmíval. Draco po několika chvílích vztekle zasyčel, odsunul pergamen k hromádce podobně odsouzených souputníků a z brašny vytáhl další, novotou zářící svitek.

5. 11.

Prsty levé ruky přestaly bubnovat do stolu, dlaň se stiskla v pěst v netrpělivém napětí. Šedé oči, temné jako obloha před bouří, zkoumavě pročesaly Velkou síň, ve které si tolik z bradavických studentů právě poctivě vypracovávalo své školní eseje. Stejně, jak by měl i on.

Draco.

Úlevný výdech splynul z blonďákových rtů. Když se sklonil nad pergamen, který konečně kromě data nesl na sobě neuspořádaným písmem naškrabané Dracovo jméno, nemohl se zbavit mírného úsměvu.

Konečně.

Připsal pod své jméno a čekal. Netrpělivost i podrážděnost jej náhle opustily. Zbyla jen radost z toho, že konečně nalezl správný svitek a zvědavost z toho, jak bude jejich konverzace pokračovat.

Kolik dneska?

Draco neznal pisatele, ale představoval si, že se při psaní těch slov směje. Ne jemu, ne výsměšně. Ale s potěšením, s radostí. Pohledem zalétl k hromádce zmačkaných pergamenů.

Tři.

Napíšeš na ně eseje...

Jasně. Jako včera.

Oba, Draco i pisatel, dobře věděli, že poslední dny Zmijozel se svými úkoly výrazně zaostává. Jeho školní prospěch se dal s přehledem nazvat katastrofou a ani jeden nepochyboval o tom, že za situaci mohou právě vzkazy na očarovaných pergamenech.

Tak toho dnes nechejme. Měl bys udělat nějaký ten úkol. Oba bychom měli...

Draco si povzdychl a skousl si spodní ret. Byla to pravda. Co by se stalo, kdyby dnes odsunul tento pergamen stranou a vypracoval raději esej do přeměňování? Nebo třeba lektvarů? Pisatel tu bude i zítra, o tom nepochyboval. Bude tu pro něj vždy, když si Draco zamane. Za těch pár týdnů to už vyzkoušel.

U Merlina, nekousej si ten ret...

Dracova hlava okamžitě vystřelila do vzduchu a jeho oči se zabodly přímo před sebe. Kdo to je? KDO to je? Viděl je všechny. Mrzimory, Nebelvíry, Havraspáry. Očima luxoval obličeje každého z nich, snažil se vrýt si do mozku všechny, kteří seděli proti němu a mohli mu vidět do obličeje. Vztekle vydechl nosem. Nikdo se nechoval podezřele, nikdo nebyl nápadný. A bylo jich tolik!

Kdo jsi?

Písmena na pergamenu poskakovala a bledá ruka se zatínala v pěst.

Ještě ne, Draco.

Zafuněl a znova soustředěně zíral do obličejů proti sobě.

Nezlob se, Draco. Ještě to nejde. Věř mi.

To jsem snad schopný posoudit sám.

Já také. Věř mi, prosím.

Zlostně zíral na pergamen a v hlavě mu šrotovalo. Neznámý mu odmítal odhalit svou totožnost už téměř pět týdnů. Vždy jen do brašny podsunul nový pergamen, když společně zaplnili ten předchozí. A pak mu psal vzkazy. Krásné vzkazy. Vzkazy plné lichotek, promyšlených a důkladných, povzbuzení, které přicházelo vždy, když jej potřeboval, pochopení ve věcech, ve kterých pochopení u jiných nenacházel. A plné vyznání, takových, jaká by Draco chtěl poslouchat s pohledem upřeným k hvězdnaté obloze, ale i takových, která by mohla být šeptaná do ucha, hlasem ztýraným touhou a chtíčem.

Draco, víš, že nic bych si nepřál víc, než trávit s tebou čas. Než naslouchat Tvému hlasu, dívat se Ti do očí, dotýkat se Tvé kůže, cítit Tvou vůni. Víš, že toužím vidět Tvůj úsměv a slyšet Tvůj smích. Dnes o Tobě budu zase snít. Tak, jako každou noc budeš v mých snech. Přál bych si být ve Tvých.

Dracovi se chvěla ruka, když se namáčel brk do kalamáře.

Kdo jsi?

Ještě ne, Draco. Mrzí mě to.

Budu teď psát úkoly. Zkus to také.

Zmijozel rychlým pohledem zkontroloval, zda nezachytí něčí pohled. Po neúspěšném pokusu tiše zaúpěl zoufalstvím a na několik chvil složit tvář do dlaní. Pak smotal svitek a pečlivě jej zastrčil do tašky. Když k sobě přitáhl pergameny nadepsané dnešním datem, vedle sedící Pansy k němu natáhla ruku s vlastními poznámkami. Ve tváři měla výraz plný pochopení a soucitu a na jeho nevyřčenou otázku jen pokrčila rameny – ani ona nedokázala odhadnout totožnost Dracova tajného ctitele.

***********

Draco si nemusel pamatovat, kdy to začalo. Ten datum stále zářil na prvním pergamenu, který spolu s neznámým popsal krátkými úsečnými vzkazy. Začalo to stejně, jako dnes – Draco do pravého horního rohu úhledným písmem temně modrým inkoustem vepsal datum a pokračoval nadpisem eseje do bylinkářství. Měli za úkol popsat specifika volně zvolené rostliny kvetoucí v neobvyklou dobu. Draco se chystal dopodrobna popsat péči o nádhernou a jeho matkou zbožňovanou Bulbophyllum nocturnum. Zdálo se mu to jako směšně jednoduchý úkol a nepochyboval o tom, že jeho esej bude úžasná a že se toho večera dostane také k eseji z lektvarů nebo starodávných run. Místo toho se ale pod jeho nadpisem objevilo cizí neúhledné písmo. Draco se v první chvíli s neznámým pisatelem dohadoval. Směšně se jej snažil odehnat z pergamenu, osočoval jej za zabírání místa na jeho majetku a až po několika strohých výzvách k ukončení dopisování jej napadlo pergamen odložit a použít pro úkol nový. A tím skončil první den psaní vzkazů. Rozhodně však nebyl poslední.

5. listopadu večer, když Draco uléhal do své postele, rozvinul ještě pergamen, který dostal od neznámého. Přečíst si přání dobré noci se stalo součástí jeho večerního rituálu. Usmál se, složil pergamen pod polštář a zavřel oči. Představoval si, že pisatel leží vedle něj, lehce se jej dotýká na zádech, prsty se mu probírá ve vlasech a jemně jej líbá na šíji. Tak, jak mu to popisoval na papíře. Zavřel oči.

„Dobrou noc," zašeptal měkce do tmy pokoje a prsty pohladil pergamen.

Sladké sny, Draco.

********

Princ Zmijozelu seděl pohodlně zapřený ve vysokém křesle se zeleným polstrováním, jeho ruce klidně spočívaly na měkkých opěrkách, nohy ohnuté v pravém úhlu spočívaly pevně na koberci a na tváři se mu nehnul jediný sval. Stříbrné oči pomalým, plynulým tempem přejížděly po tvářích osob usazených kolem něj. Goyle a Bullstrodeová seděli namáčknutí vedle sebe zády ke krbu a jejich velká těla bránila šíření tepla dál do místnosti. Oba opatrně odvraceli pohled od svého vůdce Goyle se skloněnou hlavou trénoval mrkání levým okem, což mu vůbec nešlo a křivil proto celou levou stranu obličeje a Draco ho za to toužil kopnout do hlavy, a Milicent zaujatě sledovala vzor na teniskách naproti ní sedící Daphne. Greengrassová seděla s lehce nezaujatým výrazem na dvoumístném gauči po Dracově levici, světle zelené oči upírala na Dracovu tašku, kterou nevědomky chránil vlastníma nohama. Vedle ní, těsně vedle Dracovy levé ruky, se rozvalovala Pansy, nohy pohodlně stočené pod sebou, pravý loket opřený o zádovou opěrku gauče, celým tělem natočená k Dracovi a jako jediná se nevyhýbala jeho pohledu. Fascinovalo ji, jak se plameny, které poskakovaly za mohutnými zády jejich spolužáků, opírají do tváře vyvýšeně sedícího blonďáka a odráží se v jeho stříbrných očích, kterým propůjčují zvláštní teplý odstín. Mezi čtveřicí Dracových spolužáků stála ještě dvě křesla. V jednom, umístěným přímo naproti Malfoye, seděl Zabini, zamyšleně přivřené oči upíral na Pansyn profil a jazykem za zavřenými rty přejížděl přes přední zuby. Vedlejší křeslo zelo prázdnotou, protože před několika minutami Draco z jejich kruhu vykázal Notta za „naprostou zabedněnost, zbytečnost a zasrané debilní poznámky". Theodore teď seděl na opačné straně Společenské místnosti, pohledem se vyhýbal ostatním spolužákům a zpytoval své svědomí, jak mu nakázal jeho vůdce.

„Nenapadlo vás nic!" zasyčel po několika minutách ticha a samotného ho překvapilo, jak důvěrně si dovedl osvojit syčivou mluvu svého otce. Myslí se mu mihl i obrázek samotného Pána Zla, ale uznal, že jeho vlastní hlas je Voldemortovu hadímu sykotu na míle vzdálený. Sledoval, jak se někteří z jeho spolužáků zachvěli a proto si dal záležet: „Neschopní... Tupí... Bezmozci. Jediný nápad?!"

Pansy se nespokojeně zavrtěla, protože i v ní Dracův hlas rozechvíval tóny strachu. Nakrčila obočí a zkusila aspoň něco: „Tak... Možná je na čase zapojit celou kolej..." zkontrolovala Dracův výraz, a když se v něm nepohnul jediný sval, opatrně pokračovala: „Každý dostane na povel nějaký úsek Velké síně, ty si s ním budeš psát a my všichni," přejela pohledem Společenskou místnost zaplněnou nic netušícími studenty jejich koleje „budeme pozorně sledovat, kdo nějak reaguje. Smích, pohled, zamyšlení..."

„Zamyšlení budou všichni, Pansy," vzdychl Zabini, kterému se to rozumně zdálo málo muziky za hodně peněz. „Ve Velké síni si lidi píšou úkoly. A nad tím přemýšlí..."

Pansy protočila oči a netrpělivě trhla rameny: „Tak ho bude bavit," otočila se k Dracovi, který stále nedal najevo, co si o jejím nápadu myslí, ani zda nad ním vůbec uvažuje: „Donutíš ho se z ničeho nic smát!"

„To mu mám psát vtipy?" Draco znechuceně ohrnul ret a pohledem zabrousil k tašce plné pergamenů a knih. Mezi nimi skrýval i ten, který spolu s pisatelem zaplňovali i během dnešního hodiny Historie a pak během oběda. Rozhodně nechtěl jejich konverzaci zahlcovat podřadnými vtípky. Žádné navíc neznal. Ne, oba si zasloužili víc, než levný humor.

„Tak ho rozbrečíš," trhla Pansy rameny a na obličeji se jí usadil otrávený výraz. Ten okamžitě vystřídalo šibalské zacukání koutků: „Víš, Draku," nevinně mrkla, když se na ni jmenovaný zamračil, „kdybychom věděli, co si píšete..." opatrně se naklonila k blonďákově tašce a zkousla si dolní ret, „napadlo by nás nejspíš více řešení..."

Podrážděně sledovala, jak Dracovy nohy, do té doby chránící jeho školní tašku, stiskly objekt jejího zájmu těsněji ke křeslu.

„Nech si zdát, kočičko," odvětil blonďatý kamarád naoko milým hlasem, protože ho napadlo, že v uvolněnější atmosféře mohou být lidé kreativnější. A on potřeboval nápady!

Chvilku s nepřítomným výrazem ve tváři zatínal a povoloval pěsti, až nakonec rozhodně bouchl pěstí do opěrky. „Seru na to, přátelé," oznámil slavnostním tónem. „Dokud mi neřekne, kdo je, seru na něj."

„Hm... Jakže? Ozvěna? Dejavu?" Blaisovo zašklebení Pansy odměnila zachichotáním, které jej zahřálo na hrudi.

„Teď to myslím naprosto vážně, kamaráde," zavrtěl Draco hlavou a spokojeně mlaskl. „Buď všechno, nebo nic. Už ode mě neuvidí ani čárku, dokud nevybalí své jméno."

„To nemůže stačit," zatřásla Pansy hlavou a provrtala blonďáka očima. „Blaise má pravdu. Když ti psal poprvé, tvrdil jsi, že se odpovědi nedočká," následovala Dracův rozladěný pohled, který ulpěl na dvojici spolužáků sedících na zemi. Ti nebyli se situací obeznámeni od začátku a Draco si přirozeně nepřál, aby o jeho slabé vůli, nenaplněných rozhodnutích a touze poznat pisatele věděli více, než bylo třeba.  Milicent však podřimovala opřená a Goylovo mohutné rameno a ten na ni postranně zíral s výrazem, který kombinoval zmatení, panickou hrůzu a sexuální vzrušení. Draco se tomu znechuceně ušklíbl, ale uznal, že ani jeden není ve stavu, kdy by jejich rozhovor sledoval. Pansy nakrčila čelo a nespokojeně mlaskla, pak pokračovala: „Byl ale tak okouzlující... neodbytný, chci říct," opravila se rychle, když po ní šlehl šedivý pohled, „že tě zdolal. Pak jsi říkal, že mu nebudeš psát, když ti po týdnech prozradil jen to, že není Zmijozel, což už jsi, přirozeně, věděl. A pak jsi znovu říkal, že mu nebudeš psát, když jsi začal nestíhat ve škole..." rozhodila rukama a zatvářila se lehce zoufale: „To prostě nestačí a za pár dnů tu budeme úplně stejně sedět zase."

„Tak přitvrď."

Draco se zmateně otočil po hlase. Jasně. Daphne. Zádumčivá introvertka, pečlivá pozorovatelka, dívka, na kterou se snadno zapomínalo. Draco dávno vypozoroval, že když Daphne promluví, vždy trefí hřebíček na hlavičku. Vždy to bylo to pravé, ten správný vtip, ta správná poznámka, ta správná odpověď. Nebo správný, promyšlený, nápad. Proto ji nikdy nezapomněl přizvat k řešení problémů, když už byl sám v koncích.

„Pokračuj," vyzval ji s lehkým pohybem ruky a Daphne svůj zamyšlený pohled přesunula z jeho tašky do jeho tváře. Nadechla se.

„Máš pravdu. Když mu píšeš, dáváš mu to, co chce – svou pozornost, odpovědi... náklonost," řekla opatrně, protože tady byla na tenkém ledě, neznala pravou povahu psaných vzkazů a pouze tipovala. Draco opět nepohnul svalem v typické malfoyovské masce a tak pokračovala. „Když mu to přestaneš dávat, mohl by přestat psát... Ale to není to, co skutečně chceš," znělo to jako otázka, ale neptala se. Pouze mírně naklonila tvář na stranu, jak se snažila lépe číst v blonďákově obličeji. „ Tvá dnešní, ehm, žádost," to bylo opravdu nadnesené, Draco jim vlastně zadal úkol, rozkaz, „byla navrhnout, jak poznat osobu toho pisatele. Ne, jak mu zabránit v tom, ti psát. To samo o sobě je totiž snadné." Zatvářila se mírně polekaně nad svou drzostí, všimla si narůstající netrpělivosti v Dracových očích a toho, že Pansy otevírá pusu, aby něco řekla, a tak rychle pokračovala: „Měl bys na to jít trochu tvrději. Pokud chce pozornost, vezmeš mu ji tím, že nebudeš číst vzkazy. Chce-li odpovědi, nebudeš mu je dávat. Ale pokud chce i náklonnost," v opatrné otázce zvedla obočí, „Pak bys mu mohl ukázat, že ji nezíská, tím, že ji dáš někomu jinému..."

„Fakový vztah!" vypískla Pansy, když jí rychle došel smysl Daphneiných slov.

„Vztah na oko?" zamyslel se současně s tím Blaise a poškrábal se na bradě: „Takže navrhuješ totálně ho odepsat, ignorovat, odstřihnout a zadupat i tu nejmenší jiskřičku naděje tím, že mu Draca, byť na oko, vezmeš..." přeformuloval plán a vyčkávavě se otočil k vůdci.

Současně s tím si Daphne elegantně odfrkla: „No já ne, Blaisi..."

Blonďák lehce zkousl vnitřní stranu tváře, aby zajistil, že nikdo neprohlédne jedinou jeho myšlenku. Jestli pisatel toužil po jeho náklonnosti? O tom neměl nejmenší pochyby. Toužil přece po Dracovi celém, po jeho vniřku i vnějšku, po všem, co tvořilo Draca. Psal mu to tak často a tak přesvědčivě, že si tím byl jistý jako snad ničím. Ale to, co právě řekl Blaise, všechna ta slova – totálně odepsat, odstřihnout, zadupat naději.... To si nezasloužil. Nezasloužil si to vůbec ničím, chtěl Draca opatrovat, hýčkat a milovat. A nedát mu žádnou odpověď.

Pomalu přikývl.

„Souhlasím. Dává to smysl," zhodnotil tiše a věnoval Daphne uznalý pohled. Dívka na něj reagovala drobným pousmáním, Pansy po jeho boku znovu tiše vypískla a zatleskala a Zabini si promnul dlaně. Draco upřel šedé oči do tváře tiché, pohledné dívky a usmál se: „A budeš to přesně ty, Greengrassová."

*********

Draco.

Draco, haló.

Draco?

Draco, no tak.

Počkám. Budu trpělivý. Ale chybíš mi.

Dobrou noc.

Draco? Udělal jsem něco?

Hloupá otázka, já vím...

Draco...

Draco?

Zlobíš se, protože ti neříkám, kdo jsem, že ano? Nezlob se, prosím. Nechci tě rozčilovat. Nechci, aby ses trápil. Chtěl bych, aby ses usmíval. Na mě. Pro mě. Kvůli mně. Chybíš mi.

Draco, je páteční večer. Neviděl jsem tě ve škole. Ve Velké síni. Stalo se něco?

Draco?

Ozvi se, Draco. Prosím!

Tak dlouho? No tak, aspoň čárku. Je víkend, neuvidím tě, bojím se o tebe. Jsi v pořádku?

Draco, stalo se ti něco? Jen to. Napiš mi jen to. Prosím.

Draco...

Draco, prosím.

Ach, pročítám si naše předchozí vzkazy. Tak často píšeš o Pansy a Blaisovi. Tak moc jim závidím! Jsou ti tak blízko. Tak jim věříš. Mohou k tobě promlouvat, mají vliv na tvé názory, na tvůj pohled na svět, na tvou náladu. Všímám si, že se jim daří tě rozesmát a skoro je nenávidím za to, že oni mohou a já ne. Ale jsem rád, že je máš. Okamžitě bych s nimi měnil, kdybych mohl. Tak moc jim závidím. Tak moc potřebuji tvou blízkost.... Draco, ozvi se, prosím. Chybíš mi, až to bolí.

Draco?

Hned, jak to půjde, dám ti nový pergamen. Možná jsi tento ztratil. Omylem vyhodil nebo spálil... Doufám, že se nestalo nic víc. Chybíš mi, Draco.

Dobrou noc.

Draco.

Dobré ráno, Draco.

Vyspal ses dobře? Odpočinul sis? Usmíváš se?

Snad ano.

Uvědomil jsem si, že kdybys pergamen spálil nebo roztrhal, zjistil bych to na svém pergamenu. Takže jsi ho někam založil. A neodpovídáš schválně, je to tak?

???

No tak. Jen, jestli jsi v pořádku. Ano? Ne?

Draco.

Draco!

Ne, nekřičím. Bojím se. Zoufám si.

Draco.

Draco, mám strach. Merline, je nedělní noc, od pátku jsem téměř nespal. Mám chuť jít za tebou a vidět, že jsi v pořádku. Byl jsem kontrolovat ošetřovnu a díky Merlinovi tam nejsi. Takže to není vážné. Tak si už opravdu myslím, že se se mnou nebavíš dobrovolně. Jestli ano, tak je mi to opravdu líto, Draco. Kdybys jen tušil, jak moc mi chybíš. Jak moc mi chybí každé ozdobné O v tvých odpovědích. Jak mi chybí ty výrazné tečky na konci vět... Ale hlavně, jak moc mi chybí Tvá slova, Tvá duše, která se v nich promítá. Draco, zítra je pondělí. Uvidím tě. Uvidím, že jsi v pořádku, že žiješ, že dýcháš. Uvidím, jak mluvíš s Pansy a Blaisem a jak přemýšlíš nad úkoly a jak se lehce usmíváš, když zjišťuješ nové věci v knihách do lektvarů. Uvidím, jak se ti ve slunci z oken třpytí vlasy a jak pohledem nádherných stříbrných očí pátráš po tom, kdo ti píše. Uvidím tě a budu tě milovat víc, než dokážu popsat. Víc, než včera a víc než dnes, i když rozumem nevěřím, že by to bylo ještě vůbec možné. Draco, prosím, nezlob se na mě. Chybíš mi. Toužím po tobě. Miluji tě.