Už jsi to vzdal?

Pottere!

Sakra, Pottere. Takhle dlouho jsi ještě nikdy nenapsal. Nikde tě není vidět. Kde vězíš?

Ani si neuvědomil, že zadržuje dech, dokud hlasitě nevydechl úlevou, když se na pergamenu pomalu objevilo roztřesené písmo.

Ve věži.

Zašklebil se. To se před ním schovává? Co tak najednou?

Zalezlý jako princezna? Nenudíš se? Co tam děláš?

Paliativní péče

Co to je?

Hermiona

Nebyl zvyklý na tak krátké a stručné vzkazy. Dokonce i poté, co se mu posměšně šklebil do tváře na chodbě u učebny přeměňování, mu Potter psal dlouhé vzkazy, vysvětloval, odpovídal a žádal. Zamračil se, když rychlým pohledem zkontroloval neúhledné písmo. Nebelvír byl zjevně velmi vyčerpaný, jeho ruka se třásla a za slovem Hermiona se poprvé za celou dobu dopisování objevila kaňka. Jakékoliv další vysvětlení chybělo.

Prudce se nadechl a bez rozmyslu vstal.

„Grangerová," vyštěkl za zády brunetky. Dívka reagovala pomalu a unaveně, obrátila k němu nejdříve obličej, pak se zapřela dlaněmi do stolu a pomalu vstala. Ve tváři byla bledá a pod očima měla viditelné temné kruhy. Podobně vyčerpaně vyhlížející zrzek po jejím boku k nim pouze zvědavě vzhlédl.

„Paliativní péče," zopakoval tiše slova, kterým nerozuměl, a rozčílilo jej, že Hermiona jen odevzdaně přikývla.

„Co to znamená?" zasyčel vztekle.

„Aha," vydechla měkce. Zavřela oči a na řasách se jí objevila slza: „Je to péče o umírajícího člověka. Neléčíš, nezachraňuješ. Podáváš vodu, tišíš bolest..."

„A co to má společného s Potterem?"

Brunetka místo odpovědi pomalu otevřela oči, ze kterých jí okamžitě na tvář skanuly dvě slzy. Upřeně se podívala blonďatému spolužákovi do očí a zůstala tak, dokud se jeho zorničky nerozšířily pochopením a on se neotočil a ostrou chůzí neopustil knihovnu.

„Ach Bože," vzlykla nahlas a zhroutila se Ronovi do náruče.

*******

„Odvaha. Přátelství. Zbrklost. Chrabrost. Růžové balónky!" Draco vztekle nakopl podstavec brnění, které stálo vedle obrazu podrážděné Buclaté dámy. Palec ho zabolel, ovšem přineslo mu to na mysl další slova, která považoval za možná hesla. „Udatnost. Čestnost. Godric Nebelvír. Nebelvírův meč. Albus Brumbál. Všichni za jednoho. Hagrid je náš kámoš. Máme se rádi a zpíváme si!"

Buclaté dámě vyjelo husté obočí až do vlasů a rozhodla se zjevně rozrušeného studenta přerušit přísným hlasem: „Co si myslíte, že tady vyvádíte, mladíku?"

„Co asi? Snažím se dostat dovnitř," zavrčel nasupeně a v hlavě mu stále rezonovala Hermionina slova o umírání.

„A nespletl jste se, náhodou? Podle barev bych vás soudila spíš na..." zarazila se a afektovaně si přiložila buclatou ruku na ústa: „Jak se jmenujete, chlapče?"

„Malfoy. Draco Malfoy."

„No proč to hned neřeknete a šaškujete tady s těmi nesmysly? Růžové balónky? To jste myslel vážně?" zakroutila hlavou a s překvapivou hbitostí uvolnila vstup do nebelvírské Společenské místnosti. „No běžte, běžte. Slyšela jsem, že nezbývá mnoho času," vzdychla procítěně a Draco vypálil do útrob rudozlaté místnosti a dál po schodech k ložnicím.

Bez klepání vtrhl do jediné ložnice s pootevřenými dveřmi. V místnosti byl svěží vzduch pozdního jara, jako by jen před malou chvilkou někdo důkladně vyvětral. Draco se vyhýbal pohledu na postel, přimhouřenýma očima si pomalu prohlížel vybavení místnosti a při pohledu na skleněné vázy naplněné větvemi s jehličím a košíky naplněné šiškami mu viditelně poskočilo obočí.

„Líp se mi dýchá," dostal odpověď na nevyřčenou otázku a už nemohl oddalovat pohled na postavu mezi přikrývkami. Rukou s průsvitně bílou kůží si k hrudi tiskla pergamen, na kterém Draco rozpoznal svůj rukopis. A kaňku vedle Hermionina jména.

„Vypadáš jak sračka," ušklíbl se, aby skryl polekaný výraz, který mu při pohledu na Nebelvíra proklouzl na tvář.

Potter se unaveně pousmál a lehce zavrtěl hlavou: „To jsi už nedávno říkal."

„Je to už docela dávno," opravil ho, přistoupil k posteli a pozorně si ho prohlédl. Nebylo pochyby, že jeho stav je vážný. Pohled smaragdových očí, které se mu naplněné překvapením upíraly do tváře, byl matný a řasy na víčkách, která je obkreslovala, se slabě třepotaly. Ruce, volně položené na pergamenu se znatelně třásly a hlava unaveně spočívala na polštářích.

„Umíráš?" zeptal se tiše a mírně a nedovedl skrýt znepokojení ve vlastním hlase.

„Tím se netrap," dostal zamítavou odpověď, která mu na tvář přinesla nespokojený úšklebek.

Otočil se zády k černovlasému, aby na chvíli mohl ulevit pevně zatnutým svalům v obličeji a očima znovu spočinul na lesní dekoraci pokoje. „Vůbec nechápu, proč tu jsem."

„To asi kvůli té podstatě," dostal tichou, opatrnou odpověď, a tak se otočil zpět k odpočívajícímu muži.

Chvíli bylo ticho. Jejich pohledy se do sebe vpíjely, dokud Nebelvír unaveně neodvrátil tvář a nezavřel oči.

Nemohlo mu to projít tak snadno.

„Chci ty odpovědi, Pottere," informoval jej nemilosrdně a posadil se na okraj jeho postele.

Černovlasý mu znovu mlčky zíral do tváře, jako by se pokoušel vyhodnotit, zda to za to vynaložené úsilí stojí.

„Myslím, že už je stejně pozdě, Draco. Prostě jdi, zapomeň na mě a nech to být," navrhl Potter a hlas se mu přitom třásl. Slabé ruce zatínal v pěst, když to říkal. „Nechci, aby sis myslel... Aby sis vyčítal... Prostě na to zapomeň."

„Nevymlouvej se, Pottere. Chci slyšet odpovědi. Mám na ně nárok," provrtával jej pohledem a věděl, že není schopný mu odpovědět. Jeho dech byl mělký a hlas slabý, oči se proti jeho vůli zavíraly.

„Dobře, máš na to nárok," uznal nakonec tak tiše, že jej sotva slyšel, a namáhavě se posunul více do sedu. Pak mávl rukou někam k nočnímu stolku: „Podej mi povzbuzovací lektvar."

„Si děláš prdel? Jak vyprchá, zabije tě to. To nevíš? Jsi hotová lektvarová lama, Pottere."

„Samozřejmě to vím," zabručel podrážděně a znovu ukázal k nočnímu stolku. „Ale stojí to za to," doplnil tiše a Draco se poslušně naklonil, otevřel dvířka a z překvapivého množství lektvarových lahviček vybral ten s povzbuzujícím účinkem. Potter jej bez váhání celý vypil, unaven z takové činnosti na chvíli zavřel oči a namáhavě dýchal, dokud se do jeho tváře nevrátila trocha barvy a jeho oči se na na posteli sedícího Zmijozela nepodívaly s energií a odhodláním, které v nich dosud chyběly.

„Dobrá, dostaneš všechny odpovědi, které jsem schopný ti dát. Ale jsem na tom vážně špatně, lektvar nebude působit moc dlouho a jak jsi správně řekl, tak potom... Takže mě, prosím, nepřerušuj, budu se snažit být vážně co nejvíc konkrétní a srozumitelný, souhlasíš?"

Malfoy zvědavě přikývl a pohodlněji poposedl. Položil stranu stehna i s kolenem na postel a ve výrazu soustředěné pozornosti lehce naklonil hlavu k rameni.

„Tak, jak jsem získal elfí podstatu jsem ti psal... Četls to?" počkal na přikývnutí a pokračoval: „Vysvětlit fungování magické podstaty je dost těžké. Proto jsem se do toho nepouštěl přes pergamen. Ovlivňuje to samotný život, všechny vrstvy. Je to..." energicky poposedl, lehce se naklonil blíž k druhému chlapci, zvedl pevně zaťatou pěst na úroveň hrudníku a druhou používal k ukázkám jednotlivých vrstev: „Ta pěst, to je život. Srdce, jestli chceš. Když přestane bít, jsi mrtvý. Hotovo. Nejbližší další vrstva je duše. Když přijdeš o duši, ovlivní to tvůj život. Většinou není možné oddělit srdce a duši, výjimkou jsou mozkomoři a jejich polibek a to, jak dobře víš, je horší než sama smrt. U běžného kouzelníka je další vrstvou magie, ale já, a ještě několik dalších jedinců, máme další mezivrstvu, tedy podstatu magického tvora, v mém případě elfa. Magická podstata je zvláštní, funguje jinak než ostatní vrstvy, je úzce propojená s každou z nich, ovlivňuje ji. Ovlivňuje můj život, dává mu směr, částečně předurčuje. Ovlivňuje moji duši, magii, fyzickou kondici, myšlení. To jsou ty další vrstvy. U běžných kouzelníků na duši navazuje magie. Nemůžeš vzít kouzelníkovi jeho magii, aniž bys jej nějak neovlivnil. Čím mocnější je kouzelníkova magie nebo třeba v případě čistokrevných kouzelníků, tím úžeji je svázaná s jeho duší a životem a tím hůř reaguje na případné odebrání magie. Existuje řada případů, kdy kouzelníci zemřeli, protože podstoupili rituál nebo na ně byla seslána kletba ve snaze zbavit je jejich magie. A dál na povrchu je kouzelníkova osobnost, temperament, pak vlastnosti, fyzické i povahové, názory a přesvědčení.... Když kouzelníkovi vezmeš, já nevím, ruku, tak mu to ublíží, ovlivní to jeho vnímání světa, přístup k druhým, pokud to bude dominantní ruka, může to drobně ovlivnit jeho magii, ale nijak se to nedotkne jeho duše nebo života. Pomineme-li možné komplikace. Rozumíš tomu?"

Znovu počkal na pomalé přikývnutí a věnoval blonďákovi povzbudivý úsměv. Pak pokračoval.

„Problém magické podstaty je ten, že ovlivňuje všechny vrstvy, jak nad sebou, tak pod sebou. A dokonce má přesah i k vrstvám některých jiných, vyvolených, osob..." nejistě se zavrtěl a uhnul pohledem. Chvíli mlčky přemýšlel, jak dál, ale Draco mu pomohl.

„Řekl jsi, že to, že jsem teď tady, nějak souvisí s magickou podstatou. Ale tu já nemám."

„Ano, řekl," přikývl rychle. „Vím, že ti sestry Greengrassovy popisovaly, jak fungují elfí vztahy. Tak v rychlosti: elfí podstata zvolí elfovi toho nejvhodnějšího elfího partnera, jejich podstaty na sebe zareagují, propletou se a stanou se neoddělitelnými. Je to stejné, ale hlubší, trvalejší a vlastně i snadnější než to, co kouzelníci i mudlové nazývají láska. Elfové se tomu nebrání, nemusí nikoho hledat nebo získávat. Ve chvíli, kdy se jejich podstaty navzájem ovlivní, se spojí a žijí pak spolu na pořád. Jejich podstaty na sebe reagují, takže mezi nimi dochází k hlubokému porozumění, vtahy jsou prakticky bez konfliktu. V momentě, kdy umře jeden, umírá i druhý, protože jeho magická podstata strádá a není schopná se s tím vypořádat. Prostě takové to žili spolu šťastně až do smrti..."

„A já?"

„A ty..." černovlasý vzdychl, sklonil hlavu, pak opatrně natáhl ruku a přikryl jí blonďákovu dlaň opřenou o postel. Pohledem vyhledal druhý pohled a zřetelně pronesl: „Nechci, aby sis myslel, že tě to nějak svazuje. Nechci tě do ničeho nutit. Řekl jsem to už předtím a trvám na tom: Ty máš právo svobodné volby. Tvou volbu budu respektovat a nikdo ti nikdy nebude nic vyčítat, rozumíš?"

Draco, který zpracovával množství informací a tělesného kontaktu si pravděpodobně ani nevšiml, jen pomalu přikývl na znamení, že chápe.

Hrdina ještě chvilku zaváhal, zvažoval, jak dlouho si může dovolit se blonďáka dotýkat, ale pak ho napadlo, že si Draco zaslouží prostor pro promyšlení všeho, co uslyší. Napřímil se tedy a dlaň z jeho ruky stáhl. Až v tu chvíli Dracův překvapený pohled sjel na hřbet dlaně, o kterou se opíral, a který teď nebyl zahříván něžným dotekem.

„Zamiloval jsem se do tebe asi už v 6. ročníku. Nevím to jistě, tehdy mě to, upřímně, ani nenapadlo, ale mé přátele prý ano. Jen se to neodvažovali říct nahlas, protože..." rychle se zasmál a mávl rukou, „Chápeš. Pak jsem tě rok neviděl, dokud nás ti grázlové nedotáhli k vám domů. Byl jsi blízko, díval ses mi do očí a já poprvé pochopil, že se děje něco zvláštního, protože to, co jsem v tu chvíli cítil, jsem opravdu nečekal. Nedalo se to pominout, nebylo pochyb, že na tebe dnem i nocí myslím z jasného důvodu. A pak jsi přišel do Komnaty nejvyšší potřeby a mě bylo jedno, jestli umřu, jestli se mi něco stane – musel jsem tě zachránit, byla to prostě... byla to v tu chvíli nejdůležitější věc na světě. Během závěrečného boje jsem se pořád rozhlížel, jestli jsi v bezpečí, jestli se ti něco nestalo... Do školy jsem přijel už značně unavený a poučený o tom, že mám elfí podstatu a co to znamená. Nebyl nejmenší pochyb o tom, koho si má podstata zvolila za partnera. Toužil jsem tě vidět, slyšet, toužil jsem vidět, že jsi v bezpečí, když ses tvářil spokojeně, bylo jedno, jak blbě se zrovna cítím – bylo to to nejhlavnější! Jenže skrývané pokukování podstatě nestačí... Silně strádala, což mělo vliv v první řadě na mou pozornost, pak na fyzické zdraví, později na výkyvy magie... Hermiona dostala nápad očarovat ty pergameny, inspirovala se mudlovskou komunikací. No a k tobě..." skousl si rty a chvilku váhal, než s nově nabytým odhodláním pokračoval: „Moje podstata se pokoušela spojit s tebou, a protože ty podstatu nemáš, reagovala na tvé další vrstvy, třeba magii, která je v tvém případě navíc silně spjatá s duší. To pravděpodobně vedlo k tomu, že ač jsi logicky věděl, že není rozumné začít si dopisovat s člověkem, který ti odmítá říct, kdo je, nakonec ses rozhodl obavy ignorovat a na vzkazy reagovat. Můžeš se svobodně rozhodnout v tom smyslu, že pokud mě odmítneš, nijak tě to neohrozí. Ale moje podstata na tebe bude reagovat, no v mém stavu už možná jen chvilku, a bude ovlivňovat tvé vrstvy," znovu zamával dlaní kolem sevřené pěsti, „a nabádat tě k rozhodnutím, se kterými rozumem tak úplně nesouhlasíš..."

„A proto jsem teď tady," drobné přikývnutí doprovázel drobný úsměv.

„Ano," černovlasý mu opatrně úsměv vrátil.

„Chápu to dobře tak, že moje magie a moje duše věří, že je správné tady být?"

„Ano."

„A argumenty, proč to není dobrý nápad mi nabízí ta nejhořejší a nejsnadněji ovlivnitelná vrstva?"

„Ano. Ale pro tebe jsou ty argumenty důležité."

„Nemůžu si vzpomenout na jediný," namítl blonďák a úsměv se mu rozšířil. Měl pocit, že to dává všechno smysl. Že je tam, kde má být a s tím, s kým má být.

„Draco, nechci, aby-"

„Ty umíráš, Pottere."

„Ano. Ale nechci, aby ses tím trápil. Vzpomínáš, co jsem říkal? Jak je pro mě důležité, abys byl šťastný a spokojený? Myslím to vážně. Nemysli na mou smrt. Vyhrál jsem válku, úkol jsem splnil..."

„Já ale nechci, aby umřel."

„Draco..."

„Psal jsi mi, že magická podstata je nejryzejší vrstvou. Že se nemůže zmýlit a že pokud pro tebe vybrala jako nevhodnějšího mě, pak se neplete," počkal na souhlasné přikývnutí a během řeči se bezděčně tělem nakláněl k černovlasému. „Pak to musí být i obráceně, ne? Ty musíš být nejvhodnějším partnerem pro mě?" Další opatrné přikývnutí mu na tvář vehnalo smutný úsměv. „Pak nechápu, jak mi tu můžeš tvrdit, že po tvé smrti mohu žít dál, bez výčitek, bez smutku. Bez tebe..."

„Draco, to ta podstata..."

„Moje magie, moje duše. To nejdůležitější, co mám. Nemůžou se plést."

„Opravdu v to věříš?" slabý hlas prosycený nejistotou.

„Věřím."

Byl tak blízko, že ho roztřesený Harryho výdech polechtal na tváři. Poposedl, aby našel pohodlnější pozici a štíhlými prsty lehce pohladil černovlasého po líčku. Potěšilo ho, když se Nebelvírova rozpálená tvář natiskla do jeho dlaně a palcem zopakoval hladivý pohyb. Ve smaragdových očích se zračila touha a naděje a ten pohled mu v hrudi rozléval hřejivý pocit. Neměl pochyby, v hlavě se neozýval žádný varovný hlásek. Natáhl se jen o drobný kousek a svými rty se dotkl Hrdinových, náhle tak žádoucích. Na své tváři znovu ucítil třepotavý dech a na zádech jej zahřál dotek širokých dlaní. Nalehl na tělo proti sobě, čímž jej natlačil zpět do polštářů a uvolnil tím svou druhou ruku, kterou zapletl do černých vlasů.

Neměl pocit, že by mu kdekoliv jinde mohlo být líp.