Draco Malfoy byl asi poprvé, co si pamatoval, spokojený. Válka, v jejímž stínu strávil téměř celé dospívání, již definitivně skončila a zvítězila ta správná strana. Ta, která na něj nesesílala cruciaty, netrestala jej jen za samotnou existenci, nevypalovala mu do kůže příšerné znaky, nenutila jej dělat věci, které nechtěl, neokupovala jeho domov, neděsila jej ve snech a nepřiváděla ho do stavů hrůzy a zoufalství. Pravda, následné soudní procesy nebyly nijak příjemným zážitkem a výsledek pro členy jeho rodiny nebyl nijak zářný, ovšem ani Draco se neopovažoval diskutovat o tom, zda Luciuse stihl spravedlivý trest. Důležité ovšem bylo, že díky činům všech členů rodiny zůstalo rodinné jméno nedotčené. Malfoy byl nadále bohatý člen kouzelnické aristokracie a, na rozdíl od svých spolužáků, neztrácel tvář. A k tomu všemu se objevil člověk, který ho bezmezně miloval. A který, a to bylo pro mladého Malfoye ještě důležitější, dokázal v něm samotném vzbudit zájem, dokonce snad i náklonnost.

Draco Malfoy se několik dnů usmíval. Viděli to studenti, když ho míjeli na chodbách i ti, kteří se k němu opatrně otáčeli ve Velké síni. Viděli to všichni. Usmíval se a vypadal velmi, velmi hezky. Jeho pisatel mu to neustále připomínal a Draco mu věřil. Proto se usmíval. Chtěl být hezký. Vždy si to přál. Bylo to pro něj důležité. A pokud je hezký s úsměvem, bude se usmívat. Tak snadné to bylo!

Jeho úsměv okomentovala Pansy pouze jedenkrát. Ale když si za svůj komentář hned u snídaně vysloužila celodenní mlčení, rozhodla se nechat to plavat. Nakonec, Dracův úsměv mu opravdu slušel a byl nakažlivý. I ona se přistihla s drobným úsměvem na rtech mnohem častěji, než tomu bylo dřív. Blaise kamaráda pozoroval s mírně pozvednutým obočím, ale on ani jeho rodina nikdy nekladla takový důraz na neodhalitelnost emocí a fakt, že se Draco cítí opravdu dobře, vnímal už mnohem déle, než si to jeho kamarád začal sám uvědomovat. Daphne zůstala po Dracově boku i nadále, stále v roli jeho partnerky, ale jejich, byť hraný, vztah se nenápadně překlopil v příjemné přátelství. Daphne nadále mlčela, ovšem dar vyslovit přesně to, co mělo být právě vysloveno, jí zůstal. A k tomu u ní zůstala i její lehce roztržitá sestra, která díky své zálibě v magických a kouzelných tvorech vždy znala tu správnou odpověď na stovky Dracových otázek. Draco Malfoy téměř neměl důvod se neusmívat.

Téměř.

Uběhlo už několik dnů od chvíle, kdy Draco dostal první odpověď. Jeho ctitel měl v sobě skrytou podstatu magického tvora – elfa. Zmijozelský princ byl prvních několik dnů přesvědčený, že něco takového není schopen žádný student skutečně skrývat a že podle tohoto faktu je jen otázkou času a trpělivosti, než ho někdo z jeho přátel prozradí. Malfoyovi věrní Zmijozelové byli vysláni do všech koutů školy, měli se ptát, vyzvídat, odposlouchávat, vyhrožovat a vydírat a vrátit se s konkrétním jménem. Jenže to se nedařilo, studenti se vraceli bez jakékoliv informace a Draco ztrácel trpělivost.

Prozraď mi, jak se stalo, že máš elfí podstatu.

Nemůžu.

S tím neotravuj. Slíbil jsi odpovědi a zatím jsem jich dostal žalostně málo.

Víc ti dát nemůžu.

Na to seru!

Takže: je elfkou tvá matka nebo tvůj otec?

Mí rodiče nemají s elfí podstatou nic společného.

To není možné. Jak jinak jsi se stal poloelfem? Lžeš mi?

Nelžu, přísahám na svůj život. Na cokoliv. Ale odpovědět nemůžu.

Chci vědět, kdo jsi. Okamžitě! Nebo přísahám, u všech Salazarových dědiců, že ti nenapíšu už ani slovo. A myslím to opravdu, opravdu vážně.

Draco se cítil silný a spokojený. Nechtěl o psaní přijít, dobře si uvědomoval, kolik potěšení a jistoty z řádků čerpal a jak potřebný a chtěný se díky nim cítil. Ale v tento moment mu bylo dobře a dovedl si lehce představit, že své slova dodrží. Myslel je vážně.

Odpověď mu vehnala do tváře přísné zamračení.

Ach Draco...

*******************

Blížil se právě k učebně přeměňování a jeho přátelé mlčky kráčeli vedle něj. Po jeho levici Daphne, mlčenlivá a zadumaná, po pravici Blaise s pohledem toužebně upřeným k oknům hradu, a nakonec Pansy s pažemi uraženě zkříženými na hrudi, protože jí Draco u snídaně pohledem umlčel škodolibou poznámku na adresu jeho elfí posedlosti. Draca iritovalo, jak snadno jej poslouchá. Chyběla mu provokatérka v ní, ta nebojácná, drzá, trochu přisprostlá holka, kterou znával z dřívějších let. Její rodina ve válce prohrála a žádné polehčující okolnosti se v procesech neobjevily. Pansy mu připadala jako zatoulaná ovečka, podobně, jako Blaise, který se tak moc snažil neudělat žádný krok vedle, že Dracovi připadalo, že kamarád už měsíce jen stojí na místě a bojuje se strachem.

Blonďák se mezi svými přáteli nudil. Vadilo mu, jak automaticky Pansy uposlechne každé jeho přání, jak Zabini odmítá mluvit o čemkoliv, co by mohlo způsobit roztržku, a jak Greengrassová většinou nemluví vůbec. Nebavilo ho příměří na většině hodin, při kterých se kvůli poválečnému uspořádání školy setkával pouze se Zmijozelskými studenty. Chybělo mu vzrušení, dobrodružství, adrenalin...

Když uslyšel tu větu, okamžitě poznal, že mu vlastně chyběl Potter.

„Harry, brýle," postřehl, jak černovlasý rychle přikývl, vytáhl z kapsy obnošené brýle a nasadil si je na nos. Malfoy cítil, jak se mu v hrudi rozlévá podráždění a spokojeně vydechl, než nasadil tvrdý výraz a do hlasu přimíchal tu pravou dávku posměchu.

„Podívejte, Hrdina je tak zaslepený sám sebou, že si ani nevšimne, že nevidí!"

Nebyla to nijak chytrá výtka, nic zásadního. Ale zbrklému Potterovi vždycky stačilo tak málo. V hrudi cítil nadšení a adrenalin, když se připravoval na výpad, který jejich rozhovory provázel už tolik let. Drž hubu, Malfoy. Co zas chceš, fretko? Hleď si svého, Smrtijede...

Potter mu však s mírným výrazem v uhrančivě zelených očích pohlédl přímo do obličeje. Pak sklopil zrak, unaveně zakroutil hlavou a ironicky se pousmál: „Co už se mnou, Malfoyi...?"

Draco na moment zpanikařil. Opravdu, opravdu netušil, co už s Potterem. Dal si proto záležet na tvrdém přezíravém pohledu, kterým sjel celou Potterovu postavu. Zaujaly ho úzké boky, ploché břicho a vypracovaný hrudník rýsující se pod tričkem pod Nebelvírovým rozhaleným hábitem. Široká ramena a silný krk, výrazně řezané lícní kosti.

„Takhle se s Malfoyem nemluví, Pottere!" přispěchala mu na pomoc Pansy a její ostrý hlas prořízl ticho chodby.

Nebelvír bez zájmu pokrčil rameny a Draco si všiml, že jsou unaveně skleslé a Potterova pleť je pod opálením nezdravě popelavá.

„Vypadáš jak kopec sraček, Pottere," informoval jej s křivým úsměvem o svém zjištění a s radostí sledoval, že s sebou Potterovi spolužáci vztekle trhli. Weasley a Grangerová se dokonce pokusili něco říct, ale Hrdinův pohled je účinně umlčel. Draco je s vnitřním úsměvem přirovnal ke svým poslušným Zmijozelům.

„Není mi úplně dobře," přisvědčil Potter krotce a v rukou si poupravil hromádku učebnic a pergamenů.

„Chytil jsi nějakou hnusnou nemoc od mudlovské kamarádky?" zašklebil se Draco a přikročil několik kroků k nebelvírskému triu. Sledoval, jak se Potter zamračil, jako by hodnotil Malfoyova slova, a pak se stále stejně smířlivým výrazem zakroutil hlavou: „Ne, není to mudlovská nemoc."

Blonďák byl zklamaný. Tohle rozhodně nepřineslo žádoucí napětí, adrenalin a uvolnění. Tohle byla další nuda. Teatrálně se chytil za srdce a otevřel ústa do tvaru písmene "O".

„Takže jsi doopravdy nemocný! Teda, teda, Potty, co se děje? Neumíráš nám, že ne?" zasmál se, protože mu to přišlo absurdní, a s potěšením se obrátil na Weasleyho, který se rozhodl ignorovat Potterovu výzvu k mlčení.

„Dej si odchod, Malfoyi, nikdo na tebe není zvědavý!"

„Ale no tak, lasičko, to je opravdový zájem. Hrozně mě zajímá další tragédie v životě toho sebestředného zjizvence."

Rudovlasý Nebelvír udělal krok v před, ale okamžitě ho zastavila opálená ruka na jeho hrudi. Potter několik chvil mlčky zíral příteli do očí, načež ten se stáhl a s nespokojeným výrazem ustoupil.

Malfoy vnitřně zuřil.

Hodiny přeměňování pro něj byly jediným možným vybitím přebytečné negativní energie. Pokud ji tedy nechtěl vylévat na nevinných kamarádech; a to většinou nechtěl. Jedině u McGonagallové neměli hodiny spojené s mladšími zmijozelskými sedmáky a setkávali se s Nebelvíry. Ale už několik týdnů se Potter vyhýbal jakémukoliv střetu a narážky přecházel bez povšimnutí. Jenže teď Draco chtěl boj. Chtěl se prát, chtěl křičet a chtěl konečně vybít tu frustraci z chybějících odpovědí. Potřeboval to!

Ale teď si připadal, jako by kopal do zraněného zvířátka.

Rozhodl se, že je mu to jedno.

„Ale no tak, fakt vypadáš jak sračka, Hrdino," ušklíbl se jízlivě a výrazným pohybem hlavy se pokusil upoutat Potterův smaragdový pohled. Rozlítilo jej do nepříčetnosti, když protivník sklopil hlavu a odevzdaně vydechl. Udělal několik ostrých kroků směrem k němu a z blízka mu dlaní práskl do učebnic v náručí. Kolem obou se rozletěla hromada pergamenů a na podlahu mezi jejich boty dopadly učebnice a brky. Potter se okamžitě svezl na kolena a začal své věci rychle sbírat.

Malfoy několik vteřin zamračeně zíral na vrcholek spolužákovy hlavy, po chvíli jeho tvář zkřivil zlomyslný úšklebek: „Na kolena k mým nohám – přesně tam patříš, Pottere," zasyčel hlasitě a s pocitem zadostiučinění zaslechl, jak se jeho Zmijozelové posměšně smějí. Natáhl nohu a špičkou boty kopl do učebnic, které už Potter svíral v rukách. Neupustil je, ale viditelně se zapotácel a Draca to potěšilo. Šedivýma očima shlížel na Potterovy dlouhé prsty, snažící se co nejrychleji posbírat popadané školní potřeby, když v tom to uviděl.

„Co to-"

Do tváře se mu zabodly zelené oči rozšířené strachem nebo nejistotou, ale nevšímal si jejich výrazu. Sklonil se a vyrval Potterovi, který se pomalu zvedal zpět na nohy, povědomý kus pergamenu. Mlčky prohlížel řádky. Neměl nejmenší pochyby. Bylo to jeho písmo. Byly to jeho věty. Jeho otázky a jeho výhružky. A to druhé, to byl... Potterův škrabopis?

„Děláš si prdel?" zasyčel a hlas se mu třásl nejvyšším možným stupněm zloby. Konečně odtrhl pohled vztekem ztmavlých očí od pergamenu a zavrtal jej do vyděšené tváře nebelvírského spolužáka.

„Děláš si ze mě prdel, Pottere?" zařval znovu a nevnímal, že přihlížející a ničemu nerozumějící studenti sebou vyděšeně trhly.

„Pane Bože, to ne," vydechla Hermiona nedaleko od nich a Malfoye to rozčílilo ještě o něco víc, ač byl přesvědčený, že to už nejde.

„Ty zasraný zjizvený zkurvysynu, to je tvoje práce?"

„Draco, já-" Nedokončil větu, protože se v tem moment toho stalo až příliš. Blonďák odhodil stranou školní brašnu a upustil pergamen, aby měl volné ruce. Uchopil Potterovo triko za horní lem, pevně kolem něho stiskl pěst a silou svého těla natlačil protivníka na zeď. Hůlku, kterou náhle svíral v ruce, tiskl na opálený krk v místě tepny. Věrní Zmijozelové svírali v dlaních své hůlky jen okamžik na to. Weasley udělal několik kroků směrem ke kamarádovi, ale Potterova napřažená dlaň ho zastavila. Druhá se vtlačila mezi jejich těla a pevně obemkla zápěstí ruky svírající jeho triko ve snaze uvolnit tlak na hrdlo.

Dracovy oči byly široce rozšířené a zračila se v nich zloba s příměsí vzteklého šílenství.

„Cos to, kurva, řekl?" syčel blízko druhého obličeje „Jak jsi mi to, doprdele, kurva, řekl?"

„Já..." pokusil se protivník odpovědět, ale Dracova pěst se pevně opírala o jeho krk, a tak musel šetřit dechem.

„Takže co? Zasmáli jsme se? Měli jsme srandičky s posranými nebelvírskými kamarádíčky? Ale teď se už, kurva, nesmějeme, že?"

„My ne-"

„Ne, ne, kdepak. Teď ti už tak do smíchu není! Myslel sis, že jsem ti na moment uvěřil? Takovým zasraným sentimentálním kecům? Zkurvená mudlovská šmejdka je diktovala ze zkurvené mudlovské červené knihovny?"

„Věř mi..."

Malfoy zareagoval, jako by do něj uhodil blesk. Odskočil od své oběti, která opřená o kolena v hlubokém předklonu začala namáhavě lapat po dechu, aniž by z něj spustila zářivě zelené oči.

„Věřit ti?" zařval se stopami hysterie v hlase. „Chceš, ty čuráku, abych ti věřil?"

Harry ho propaloval pohledem a Grangerová kousek dál mlčky ronila slzy.

„Ne!" zařval hlasitě a potlačil překvapení z toho, jaké zklamání a bolest se objevily ve smaragdovém pohledu. „Ne!" zařval znovu a rozhodl se tenhle výraz pokládat za symbol svého vítězství. „Nikdy! Na všechno odpovídám ne!"

„Malfoyi, kdybys ho jen vyslechl," vmíchal se mezi ně Weasley a neustoupil, když na něm spočinul vražený pohled šedivých očí.

„Nikdy. Jste snad úplně vypatlaní?"

„Prosím, dej mu šanci to vysvětlit, Malfoyi... Musíš to chápat. Přece nejsi tak-"

„To stačí, Hermiono," Potterův hlas zněl překvapivě pevně, jeho tvář postrádala jakýkoliv výraz. „Nechte ho být. Má právo se svobodně rozhodnout."

„A já svobodně říkám ne!" zopakoval blonďák s vysoko zdviženým obočím. Zdálo se mu důležité, aby všichni zřetelně slyšeli jeho odmítnutí.

Potter smířeně přikývl a kouzlem, které ho předtím nenapadlo použít, svolal do své náruče všechny popadané školní potřeby. Se shrbenými zády se otočil k odchodu a přes rameno ještě zřetelně prohodil: „Omlouvám se, Draco. Vážně. Za to zklamání a tak..."

Pak chodbou odešel pryč, nehledě na to, že původně přišel na hodinu přeměňování. Jeho věrní přátelé jej následovali.

Malfoy několik vteřin s pohledem rozšířeným a dýcháním zrychleným zíral na místo, kde trojice zmizela. Pak rychlým pohledem umlčel nadechující se Pansy a ostrým krokem odešel směrem ke sklepení a své ložnici.