Slyšel kolem sebe výkřiky a rány. Za zády se mu ozývalo bolestné úpění, varovná zvolání končila v půli věty střídána mrtvolným zmlknutím oběti.

Prudce se otočil a spatřil roj barevných světel. Nerozeznal, kdo bojuje proti komu, do očí mu sršely jiskry a vlasy mu čechrala proudící magie. Zahlédl zrzavou kštici Rona, ale zdálo se mu, že vyslal rudý paprsek proti Hermioně. Musel to tedy být někdo jiný. Stejně tak věděl, že není možné, aby se Goyle kroutil na zemi pod silou kouzla vysílaného z Crabbeovy hůlky. Věnoval nechápavý pohled paní Figgové a armádě jejích koček. A stejně udiveně chvíli zíral na Filche ohánějícího se koštětem, jako by ometal pavučiny. Na vzdáleném konci bojiště zahlédl utažený drdol profesorky McGonagallové. Jako by poznala, že si jí všiml, přestala vrhat kouzla všemi směry, otočila se k němu a pohlédla mu do tváře: „Jsi slabý, Harry Pottere," pronesla přísným, vyrovnaným hlasem, který tak dobře znal z hodin přeměňování, „a proto přijdeš o všechno." Po těch slovech se s bolestivou grimasou a navzdory jasně zářícímu polednímu slunci proměnila ve sněhově bílého vlkodlaka a prchla do hlubin nedalekého lesa.

Zmateně se rozhlédl a konečně poznal, že je v Bradavicích a stojí na vrcholku schodiště. Boj se odehrával na nádvoří a účastnili se jej desítky kouzelníků. Stále nemohl přijít na to, kdo s kým bojuje, proti komu má pozvednout hůlku a koho bránit. Netušil, v jaké válce se to ocitl.

Už začínal zvažovat, že by možná mohl počkat na výsledek bojů ve Velké síni nebo si třeba zatím zaplavat v prefektské koupelně, když v tom to ucítil. Chlad. Zima. Strach. 

Zoufalství.

Neslyšel nic konkrétního, před očima neviděl žádnou bolest, neslyšel smrtelný výkřik jeho matky, neviděl překvapenou tvář Siriuse. Mrkal, téměř slepě se rozhlížel, dokud...

Ve slunci zazářily zlaté vlasy. Ještě dvakrát mrkl a konečně uviděl štíhlé tělo se v elegantní otočce vyhnout žlutému paprsku. Uviděl drobný úsměv na tváři a záblesk v šedých očích, když se jejich pohledy na vteřinu setkaly a pak pozoroval, jak z Dracovy hůlky vystřelila silná kletba a odrazila protivníka proti zdi. Nemohl poznat, kdo byl muž, se kterým jeho manžel bojoval, a bylo mu to srdečně jedno. Navzdory zoufalství a chladu z blížících se mozkomorů se na blonďáka pochvalně usmál.

Úsměv trval sotva vteřinu, stačil jeho směrem dokonce ujít i několik kroků, když jej ochromila hrůza. Chtěl zavolat, chtěl ho varovat, ale v tom se otočil i blonďák a uviděl je. Stovky. Tisíce mozkomorů, stojících tak blízko u něj! U jeho Draca! Natahovali po něm své ruce a Hrdinu vyděsilo, že by ty nestvůry mohly skutečně sáhnout na jeho jemnou pokožku, pošpinit svým dotekem jeho čistou pleť.

Vzpomněl si na patřičné kouzlo, vyrovnaným hlasem vyslovil Expecto Patronum, ale nestalo se nic. Z konce jeho hůlky se líně vyvalil šedivý dým, stejný, jako vydechují kuřáci po pořádném šluku. Harry kouzlo zopakoval ještě třikrát, ale jeho hůlka najednou vypadala jako hodně nervózní kuřák. Hrdina pozvedl svůj zrak k šedivým očím a setkal se s překvapeným výrazem. Rozhodl se proto k blonďákovi doběhnout a chránit ho třeba vlastním tělem, když v tom konečně Draco pozvedl vlastní hůlku a zřetelně vyslovil inkantaci. Ze špičky jeho hůlky začal tryskat zářivě bělostný dým, formoval se před pomalu ustupujícími mozkomory a po dokončení kouzla se svezl k zemi v podobě mohutného... tuleně.

Tvor se s překvapivou mrštností otočil k mozkomorům zády, svým zvláštním plazivým způsobem se kolébal kolem Draca, kterého měl chránit, a vrhl se směrem k Harrymu, kterému zcela zabránil pokračovat v cestě. Když se konečně dokolébal k jeho nohou, vymrštil se do jeho náruče a pevně se k němu přitiskl.

Zmatený Harry znovu vyhledal pohled šedivých očí. Draco jen vteřinu překvapeně pozoroval situaci. Pak se, navzdory faktu, že jej obklopovaly zástupy mozkomorů, narovnal, napřímil se v ramenou, vypjal hruď a ruce pevně usadil v bocích a jasným hlasem, který se odrážel od zdí hradu pronesl:

„Tulení je moje superschopnost!"