Draco, omlouvám se, opravdu a upřímně. Je mi to všechno líto.

Vím, že se na mě zlobíš. A nedivím se Ti.

Ale musíš uznat, že jsem Tě varoval. Že jsem říkal, že není dobré, abys věděl, kdo jsem.

Opravdu jsem ty vzkazy nezneužíval. Přísahám. Aspoň v tom mi věř! Jediný, kdo věděl, že Ti píšu jsou Hermiona a Ron a ani ti dva netuší, co jsme si skutečně napsali.

Bylo a je to jen mezi námi. Alespoň z mé strany. Přísahám. Prosím, pochop mě... Vše jsem myslel vážně.

Dobrou noc.

A dobré ráno.

Jaký jsi měl den?

Dobře se vyspi.

Draco...?

Dobrou noc.

Hele, když už víš, kdo jsem, není třeba nic tajit. Můžeš se ptát.

Ptej se, na cokoliv, vážně.

Odpovím Ti. Teď už jo.

A nebudu lhát, slibuju.

Nebo se setkejme, promluvíme si. Řeknu Ti vše, co budeš chtít slyšet.

********************

Daphne se posadila na gauč po levé straně jeho vysokého ušáku. Naklonila hlavu k ramenu, na prst si natáčela pramen vlasů a zkoumavě si ho prohlížela. Její zamyšlený pohled ho vyrušoval při snaze přečíst něco z učebnice, ale tušil, o čem s ním chce mluvit, a tak zarytě zíral na písmena, která mu před očima neuspořádaně poskakovala. Čekala několik minut, než s povzdechem složila ruce na hrudi a zhluboka se nadechla.

„Nech toho. Nezajímá mě, cokoliv chceš říct. Nebudu mu dávat šanci. Ani ho nebudu zabíjet. Ani nic mezi tím. Je mi to jedno," utrhl se na ni dřív, než stihla promluvit a zaklapl knihu.

Usmála se, jako by byla ráda, že se ji povedlo ho vyprovokovat pouhou svou přítomností. Pak vyzývavě pokrčila rameny: „Je mi jedno, co budeš dělat s Potterem." Neuhnula před jeho nedůvěřivým pohledem a v otázce lehce zvedla obočí: „Chci vědět, jestli mě ještě budeš potřebovat. Už je to docela doba a já chci vědět, jestli mě zas necháš žít svůj život."

Překvapilo ho, jak samozřejmě mluví o tom, že ji pouze využíval. Měl pocit, že se pokouší vyvolat v něm jakési výčitky svědomí a zamračil se. Daphne na něj však zírala klidným pohledem a čekala na jeho reakci. Přemýšlel, jestli by souhlasila s ním dál hrát hru na zamilovaný páreček, ale tušil, že Daphne do otázky šikovně zaobalila informaci, že mu jeho fiktivní partnerka dává kopačky.

„To to bylo tak hrozné?" vytáhl vyzývavě obočí, když mu došlo, jaká slova Daphne použila. Dívka se omluvně pousmála a trhla rameny: „Nejsi právě můj typ, Draco," ušklíbla se upřímně, povzdechla si a zapřela se do sedačky. „A musím zapracovat na tom, aby mi to Padma odpustila."

„Padma? Patilová?"

Nevěřícně na něj vykulila oči. „Chodíme spolu od loňského roku, ty blbče!" Chvíli na něj nevěřícně zírala a pomalu kroutila hlavou: „Teda chodily. Před tím... Tys to vážně nevěděl?"

Zakroutil hlavou a oplácel jí nevěřícně pohled z očí do očí. Mysl mu v rychlém sledu nabídla obrazy situací, které mu měly aspoň něco prozradit.

*

„Vztah na oko?" zamyslel se současně s tím Blaise a poškrábal se na bradě: „Takže navrhuješ totálně ho odepsat, ignorovat, odstřihnout a zadupat i tu nejmenší jiskřičku naděje tím, že mu Draca, byť na oko, vezmeš..." přeformuloval plán a vyčkávavě se otočil k vůdci.

Současně s tím si Daphne elegantně odfrkla: „No já ne, Blaisi..."

*

„Co to děláš? Jsi jak hromádka neštěstí. Dívej se před sebe," zavrčela nespokojeně Pansy a loktem vrazila do dívky po Dracově boku. Zamračil se. Byli už příliš blízko Velké síně a bylo třeba začít s divadlem. Natáhl ruku, prsty šťouchl kamarádku do ramene, čímž ji odtlačil dál od blondýny, a na její ramena pak ležérně složil ruku. Daphne se nepohodlně zavrtěla, na čele jí naskočila drobná vráska a pak nasadila umělý úsměv, zvedla pravou ruku a propletla se spolužákem prsty na svém rameni.

*

Draco v duchu tleskal sobě i Daphne za to, že sebejistě a bez zbytečného rozhlížení dorazili až ke Zmijozelskému stolu, kde se s propletenými prsty usadili bok po boku. Viděl, jak Daphne zabrousila rychlým pohledem k Havraspárskému stolu, ale než v jejích očích dokázal vyčíst nějakou emoci, sklonila tvář a zakryla ji zlatavými vlasy.

*

„Jestli je dobrý v pozorování, musel si toho všimnout a neuvěří nám. Snaž se, nebo ten, kdo to pokazí, nebude Pansy," vrhla rychlý pohled někam za Pansyna záda, pak se obrátila znovu k němu a jemně jej políbila na rty.

*

Zatvářila se spokojeně a v očích jí přitom mihl jemný náznak lítosti. Když se otočila zpět ke své snídani, skláněla hlavu a kryla tvář za vlasy. Draco měl pocit, že to souvisí s tím, jak důkladně se vyhýbala pohledu ke stolu Havraspárů.

*

V okamžiku, kdy společně prošli do Společenské místnosti, se k němu blondýna otočila, pohled zelených očí náhle bez výrazu a na rtech tichou otázku „Budeš mě ještě dnes potřebovat?". Překvapeně zakroutil hlavou, Daphne tedy sklopila oči k botám, špitla přání dobré noci a zmizela v pokoji. Nechala za sebou překvapeného Blaise, znepokojenou Pansy a podmračeného Draca, který jí nestihl za dnešní výkon pochválit.

*

Každý večer však dívka zmizela za dveřmi svého pokoje a druhého dne ráno z nich vycházela s o odstín bledší tváří.

*

„Vůbec nemám představu, o koho jde, Draco," přiznal Zabini zamyšleně, poškrábal se na bradě a zapřel se lokty do stehen. „Vážně jsem teď dával pozor, ale... Nevím, každý den vypadá blbě někdo jiný. Rozchody, nemoci, úrazy, hádky.... Škola je plná lidí, nějaké to trápení zažívá každý. Nejvíc na sesypání snad vypadá Padma Patilová."

*

„A tvoje přítelkyně se na to bude dívat?" zeptala se Daphne dutým hlasem a bylo zvláštní, jak o sobě mluvila ve třetí osobě. Všem třem spolužákům tím nenásilně připomněla, že pouze plní úkol a hraje přidělenou roli.

*

„Astorie!" zavolala Daphne překvapivě hlasitě a v hlase se jí ozývalo podráždění a netrpělivost. Draco nepochyboval, že už chce mít celou tuhle komedii za sebou.

*

Promnul si dlaněmi obličej: „Neměl jsem tušení!" Mezerou mezi prsty jí věnoval zkoumavý pohled a povytáhl jedno obočí: „Nic jsi neřekla. A teď ses rozhodla se bouřit?"

„Tak nějak," přiznala se klidně a pak se spokojeně usmála: „Takže se dohodneme na konci? Už mě to fakt nebaví... Přišla jsem kvůli tobě o dost," byla tak drzá! „A navíc úplně zbytečně, když se nemůžeš přes Pottera přenést..." pokrčila rameny, věnovala mu významný pohled a odešla dřív, než stihl vztekle zareagovat.

******************

Draco?

Prosím...

Vidím, jak moc se zlobíš. Je to už tolik dnů a ty jsi pořád tak podrážděný. Při pohledu na mě tebou zlost téměř cloumá. Vidím to. Slyším i slova, která říkáš přátelům. Rozumím tvé zlobě, opravdu. Chápu, jak moc jsem tě zklamal.

Stále přemýšlím, jestli jsem to mohl udělat jinak. Říct ti to rovnou, nic ti nezatajovat. Ale jsem si jistý, že by tě takové jednání okamžitě odehnalo. A já jsem potřeboval. Potřeboval jsem aspoň naději. Aspoň chvilku tvé pozornosti a náklonnosti. Je mi líto, že jsem přitom zničil jakýkoliv zárodek důvěry. Moc tě prosím, věř mi, když říkám, že jsem ti nikdy nechtěl záměrně ublížit.

Čteš to vůbec?

Dobrou noc. Už jsem ti pár dní nepřál. Nejsem si jistý, jestli se mám večer ozývat. Nechci, abys kvůli mně špatně spal...

Přemýšlím, jestli tě předchozí věta nenaštvala ještě víc...

Draco?

Dobrou noc.

Nevzdám to.

Čekám už dlouho a budu čekat dál. A budu doufat. Prosím, ozvi se.

Dobrá, začnu odpovídat na Tvé staré dotazy. Stejně naše vzkazy čtu neustále dokola, znám je všechny nazpaměť.

Pokud i Ty ještě máš naše staré vzkazy a budeš ochotný znovu si je přečíst, uvidíš, že jsem Ti ani jednou nelhal. Neprozradil jsem svou totožnost, ale nelhal jsem Ti v ničem. Opravdu. Třeba to tam uvidíš. Chtěl jsem být upřímný co nejvíc to šlo.

Draco?

Princ Zmijozelu ležel natažený na ustlané posteli, víčka těsně přitisknuté k sobě a dlaní si na hrudníku přidržoval několik pergamenů. Přemýšlel a nechtěl být rušen. Jeho přátelé kolem něj v posledních dnech chodili téměř po špičkách, Pansy mlčela, aniž by byla vyzvána a Draco shovívavě dělal, že si nevšímá jejich pohledů, které si vyměňovali vždy, když nepřiměřeně zareagoval na nějakou drobnost.

Nejraději proto vyhledával klid své ložnice, kde se skrytý před zraky starostlivých Zmijozelů uchyloval k neustálému pročítání starých pergamenů ve snaze najít něco, cokoliv, co by Pottera usvědčilo ze lží, intrik a podvodů a mohla se tak celá záležitost pokládat za uzavřenou. A nic nenacházel. Pouze slova, která ho ujišťovala o jeho důležitosti, chytrosti, všímavosti, zajímavosti, o tom, jak je chtěný a žádoucí. A to vše mu rozlévalo v hrudi tak příjemný pocit, že jej ani pomyšlení na skutečného autora těch slov nedokázal zahnat.

Ovšem kdykoliv otevřel oči, prohlédl si ten škrabopis vedle svého úhledného písma, zamkl pergameny do kufru a opustil útočiště své ložnice, ten vztek a podráždění se vrátily. A věrným druhem jim byl stále narůstající pocit zklamání a ztráty.