Hermiona mu přiložila hřbet ruky na čelo a zatvářila se ztrápeně. S nešťastným výrazem v obličeji se otočila na rusovlasého kamaráda a bradou mu ukázala na dveře. Mlčky vyšli ven a tiše za sebou zavřeli zdobené dřevěné dveře.

„Mám jít pro další lektvar?" zeptal se zrzek tupým hlasem, když vedle sebe scházeli ze schodů vedoucích do Nebelvírské Společenské místnosti.

Bezradně trhla rameny. Toužila po klidu a odpočinku. Toužila nemuset už ani na vteřinu přemýšlet nad ničím jiným, než jsou úkoly a zamilovanost. Nad obyčejnými věcmi, nad kterými přemýšlí ostatní dívky v jejím věku. Chtěla konečně nemuset myslet na to, že jí umírá kamarád.

„Nevím, je mu po nich hrozně zle. Třeba se z toho vyspí..."

„U Godrika, vážně jsem mu tolikrát záviděl, Hermiono," připustil zdánlivě nesouvisle vytáhlý zrzek a s udiveným výrazem zakroutil hlavou: „Ale on má tu svou slávu a oblíbenost vykoupenou hroznou cenou..."

Dívku překvapila moudrost kamarádových slov. Konejšivě mu položila dlaň na paži a posadila se vedle něj na sedačku naproti krbu. Oba potřebovali dohnat několik domácích úkolů. Čas, který trávili ve Velké síni nad esejemi, dnes nikdo z jejich trojice moc nevyužil. Ron i Hermiona se snažili nevydat ani hlásku, když jejich přítel pozorně naslouchal tichým hlasům promlouvajícím u Zmijozelského stolu a bezhlesně se pokoušeli vyčíst z Harryho obličeje průběh hovoru a hlavně Dracovy reakce.

Když pak Zmijozel prudce zastrčil pergamen i knihu zpět do tašky a ostrými kroky opustil Velkou síň, společně se i oni přesunuli do své věže a uložili vysíleného kamaráda do postele. Zmítala jím horečka, ale oba věděli, že za pár hodin z neklidného spánku procitne, jen aby mohl na pergamen, který mu Hermiona pomohla očarovat, napsat přání dobré noci. Přání, které si jeho příjemce podle názoru obou Nebelvírů ani trochu nezasloužil.

*******

Takže to je ono? Jsi poloelf? Proto odmítáš prozradit, kdo jsi? Stydíš se za to?

Ne.

Teda ano, mám elfí podstatu. Ale není to důvod, proč ještě neznáš mé jméno.

A tvoje elfí podstata mi tě vybrala jako partnera, předpokládám.

Ano.

Takže si nemůžeš pomoct a MUSÍŠ mě milovat.

Harry se nad Princovou logikou unaveně pousmál. Bylo tak pracné získat jeho důvěru, docílit tomu, aby mu odpovídal a později, aby mu dokonce důvěřoval. Ale stále se mu nepodařilo, aby Malfoy skutečně uvěřil jeho lásce. Chápal ho. Rozuměl mu. Věděl, že je nemožné věřit v lásku někoho, kdo tají svou totožnost. Ale on neměl jinou možnost. A zdálo se, že mu dochází i čas.

Tak to není. Tedy jen trochu.

Krátce se zamyslel a unaveně si dlaní levé ruky podepřel čelo. Vyčerpávalo ho dokonce i dýchání. Promnul si prsty jizvu a zatahal se za prameny vlasů nad čelem. Pak přiložil hrot brku na pergamen a místností se ozvalo rychlé škrabání.

V té knize se píše, že na podstatu magické bytosti v kouzelníkovi je možné pohlížet jako na nejryzejší vrstvu jeho osobnosti. Není schopná lhát, podvádět, není schopná trápit nebo ranit. Pokud zvolila tebe jako mého partnera, je to proto, že jsi pro mě prostě nejlepší. A já to vidím. Vidím tvou dokonalost, tvé klady a miluju dokonce i tvé zápory. Toužím po tobě přesně takovém, jaký jsi. Moje podstata mi pomohla otevřít oči a uvidět to a přiznat si to a je rozhodnutá podporovat mě v té lásce po zbytek života. Ona možná udělala rozhodnutí, ale já samotný tě miluju celou svou bytostí.

Harry vyčerpaně složil tvář do dlaní. Ještě nikdy v životě nebyl tak unavený. A to neměl úspěšný konec tohoto skrývání ani v dohledu. Pochyboval, že to vydrží. Ale byl rozhodnutý pro získání Draca udělat cokoliv. A nezkazit to.

Takže i když to není tvá svobodná volba, jsi s ní ztotožněn.

Úsměv se rozlil po tváři černovlasého. Nejen, že si za zavřenými víčky mohl přehrávat každý drobný tik v milované tváři a pohyb přitažlivého těla. U srdce jej mohlo hřát také vědomí, že jeho vyvolený je také chytrý a vnímavý.

Naprosto.

Tak dobře.

Znovu se unaveně usmál.

Bylo pro něj důležité, aby takto, přes pergamen, získal Dracovo srdce, protože věděl, že na živo by to bylo mnohem, mnohem těžší. Na živo by to nikdy nedokázal. A pak by únava a občasné horečnaté stavy nebyly tím nejhorší, čím by se potýkal.

Ale víš, že mi to nestačí...?

Vím, Draco.

Tak rád psal jeho jméno. Vždy jej bezhlesně vydechl ze svých rtů, jako by jej šeptal blonďákovi do ucha. Jako by se mohl rty lehoučce dotýkat jeho šíje, nadechovat se vůně jeho vlasů a pod prsty cítit teplo jeho pokožky. Jako by zborceně neseděl u stolu ve věži na druhé straně hradu, ale ležel na boku v posteli vedle štíhlého, lákavého těla.

Na sucho polkl a víčka se mu zatřepotala v touze pevně se k sobě přimknout a pohrát si s tou představou. Alespoň něco. Potřeboval aspoň sen, iluzi. I když věděl, že po něm bude ještě vyčerpanější, než nyní. Potřeboval aspoň něco.

Chci další odpovědi.

Nemůžu ti věřit, když nevím, kdo jsi. Jak mám vědět, že si ze mě neděláš blázny? Jak mám vědět, že kolem tebe právě nestojí skupina kamarádů a nesměje se tomu, že ti píši? Jak mám věřit jakémukoliv z tvých slov?

Zlostně stiskl pěsti a brk mezi jeho prsty se s prasknutím zlomil. Chápal ho. Opravdu ano. Ale zase? To se budou neustále vracet zpět na začátek? Jak dlouho takto ještě vydrží žít? Natáhl se pro nový brk.

Draco. Nejmilejší Draco. Já bych ti nedokázal ublížit. Přísahám a slibuji, že ne. Nikdy. Myslel jsem, že tohle už máme za sebou... Přísahám, že kdyby to bylo možné, okamžitě bych Ti vše prozradil. Kdybych aspoň trochu věřil tomu, že u Tebe mám skutečně šanci, neoddaloval bych naše setkání. Vím, že Tě to trápí a že tím vlastně porušuju svůj slib, že Ti nebudu ubližovat. Je mi to líto, ale jsem slabý a mám strach. Chybí mi odvaha postavit se proti Tobě a prozradit se Ti.

Propaloval pergamen pohledem a krev ve spáncích mu hučela únavou. Oči se mu samy od sebe zavíraly, a nakonec usnul v sedě s čelem položeným na stole. Už nemohl dál.

*******************

Ron seděl v nohách Harryho postele, zády se opíral o vysokou pelest a snažil se ani nepohnout. Vedle něj, stočená do klubíčka jako kočka, ležela Hermiona. Neviděl jí do obličeje, ale dýchala klidně a pravidelně, a tak soudil, že spí. Jeho světle modré oči byly zabodnuty do vrcholku hlavy černovlasého kamaráda, kterého před několika hodinami objevil spícího u stolu a odlevitoval na postel. Teď Harrymu z pod deky vykukovaly pouze odrostlé a stále stejně neuspořádané vlasy a nezdravě šedivé čelo. Ronovo čelo schované za rusou čupřinou se krabatilo ve výrazu hlubokého zamyšlení. Nemohl pochopit, proč nemůže mít jejich trio klid. Proč se neustále musí něco dít, a to něco musí být zvláštní, netypické, nenormální, nebezpečné a život ohrožující. Vážně tomu nerozuměl a vážně ho to neuvěřitelně sralo.

Jasně, Harry se narodil zatížen věštbou a oni jsou jeho přátelé – to je sice na houby, ale dává to smysl tomu jejich pátrání po viteálech, živoření po lesích, přebývání ve stanu a vyhýbání se kletbám. Potud tomu Weasley rozuměl a potud byl ochoten to akceptovat. Ale vše ostatní? Boj s trolem usilujícím o Hermionin život pouze několik týdnů po jejich příjezdu do Bradavic? Překonávání šílených nástrah profesorů a boj s Voldemortem v době, kdy ještě ani nedokončili první ročník? Šílenství okolo Zmijozelova dědice, opět Hermiona na sklonku života, Ginny, jeho malá sestřička, na pokraji smrti, skok do vchodu k Tajemné komnaty a, u Merlina ještě ani nedokončili druhák, další boj s Voldemortem? Baziliškův zub v Harryho paži? Kde u všech Merlinových vousů vlastně byli profesoři? Proč tyhle bitvy museli vybojovávat oni? Vždyť Harry měl Voldemorta zabít, ne se s ním pořád a pořád utkávat a pořád a pořád riskovat život! Ron Weasley zaťal ruce v pěst a na pažích mu zřetelně vystouply svaly, když v mysli dospěl přes hrůzy noci, kdy Harry získal svého kmotra, se kterou se mu v mysli vždy spojovala otázka, proč Brumbál poslal zpět v čase dvě nezkušené zmatené děti, místo, aby se řešení situace ujal sám, zachránil Siriuse a zabránil té propadné kryse v útěku, k Turnaji tří kouzelnických škol a večeru, kdy Pohár vybral Harryho za šampiona. Ron nemyslel na vlastní reakci, omlouval ji mladickou nerozvážností. Pevně zatínal čelisti, když si připomínal, jak nezodpovědné a diletantské bylo rozhodnutí dospělých, kteří je měli chránit a kteří klidně nechali Harryho stát se čtvrtým, nechtěným a nezvaným šampionem. Nemohl věřit tomu, že by profesoři nedokázali zvrátit rozhodnutí magie, která Harryho označila za šampiona, kdyby se aspoň trochu snažili, a jeho dech se prohloubil potlačovaným vztekem, když se mu v mysli míhaly obrazy jako rychle prohlížené fotoalbum. Harry vchází do arény s tím nejhorším drakem, jakého toho dne mohli spatřit. Harry před přáteli skrývá popáleninu na paži a přes v očích jasně zřetelné zděšení se slabě usmívá. Harry padá únavou při snaze rozluštit zadání druhého úkolu. Harry vchází do temného bludiště. Harry se vrací s pohárem, tiskne k sobě mrtvolu a jeho šaty jsou potrhané a zmáčené krví, jeho obličej zsinalý, pohled plný hrůzy a zoufalství. Kde do prdele byli zodpovědní dospělí, když Harry bojoval o život na tom zasraném hřbitově? Vzteky sebou škubnul a Hermiona vedle něj se zavrtěla. Pokoušel se zklidnit dech, ale pohled na spícího kamaráda mu na mysli vtlačil další vzpomínky. Na šikanu za časů Umbridgeové, na vládu Zmijozelských, kteří však po většinu času působili podobně ztraceně a zmateně jako většina studentů. Na zodpovědnost na Harryho bedrech, když se tajně scházela Brumbálova armáda. Na únavu v jeho tváři, na ztracenost, zoufalství a beznaděj v jeho očích a na výkřiky hrůzy v jeho nocích. Na chvíli, kdy s téměř smrtelnou hrůzou v očích a zvratky na bradě žádal o záchranu Ronova otce. A na šílené boje na Ministerstvu. Na smrt Siriuse, kterého ani nebylo možné pohřbít, kterého nebylo možné oficiálně oplakat. Který nic neznamenal pro kouzelnický svět a tolik toho znamenal pro jejich Hrdinu...

Odmítal vzpomínat na to, co bylo dál. Nechtěl myslet na to, jak Harry pozoroval Malfoye, jak se jim svěřoval se starostí o něj a o to, co teď musí prožívat, když Lucius seděl v Azkabanu. Nechtěl myslet na to, kolikrát Harry vyjádřil přesvědčení, že by bylo dobré Draca sledovat a zabránit mu v čemkoliv. Nikdo jim nevěřil. Nikdo Malfoye nezastavil, nikdo mu nepomohl. Nechtěl vzpomínat na to, s jakou beznadějí Harry seděl ve Společenské místnosti a zvažoval o dalších krocích na zastavení Zmijozelského prince. S jakým zoufalstvím se na své přátel díval, když Mafoye zranil a málem zabil. Jaké znechucení a odpor sama k sobě se v tu chvíli zračilo v jeho tváři. Nechtěl myslet na to, že už tehdy se mohlo jednat o zárodky lásky, která teď Harryho ničila. A už vůbec nechtěl myslet na Brumbálovu smrt a výraz, který se v té době usadil v Harryho očích. Ron pevně stiskl víčka ve snaze odehnat nežádoucí myšlenky, ale opět prohrál sám se sebou. Před očima se mu míhaly chvíle na cestách, v lese, chvíle strachu a beznaděje, nejistoty. Deanův les, Gringottova banka, Godrikův důl, Malfoy Manor, Malý Visálek... Tam všude mohli přijít o život. Tam všude je chtěl někdo zabít, tam všude riskovali životy. A nakonec Bradavice. Opět a zase měli umřít v Bradavicích a Harry! Harry v nich vlastně skutečně umřel, byť jen na pár chvil!

A teď znovu!

Ron nedokázal udržet příval vzteku a práskl pěstí do matrace postele. Zatajil dech, ale jeho přátelé se ze spánku pouze neklidně zavrtěli, a tak pomalu vydechl a zamrkal, aby zahnal slzy zoufalství. Teď už přece mělo být po všem. Teď už přece Harry neměl umírat. Hermiona neměla brečet, hledat v knihách a kousat si nehty a on neměl zoufale přihlížet a cítit se zbytečný. Teď se měli smát, bavit se, odhánět nápadnice a nápadníky a dělat vše, co je napadne a co se jim zachce. Vysrat se na umírání.

„Rone?"

„Čau kámo, jak je?"

„Mizerně... Zase jsem usnul u stolu?"

„Jo. Nesmíš ta psaníčka tak žrát, brácho," zasmál se neupřímně a Harrymu na rty proklouzl vděčný úsměv.

„Já vím, Rone. Vždyť mě znáš, jdu do všeho naplno..."

„Jo, to seš celý ty..." vzdychl, ale snažil se udržet si veselý ton. Vzájemně si chvíli koukali do očí, a i tak si rozuměli. To bylo to nejlepší na dlouholetém upřímném přátelství.

„Vlastně se cítím docela dobře, Rone," zalhal Harry dovedně a Ron přikývl a dělal, že mu to uvěřil. Oba stočili pohled k brunetce, kterou jejich hlasy probudily. Posadila se, levou tvář zčervenalou obtiskem, a oběma věnovala upřímný úsměv.

„Půjdeme se trochu najíst? Není už čas na snídani?" Harry se otočil pro hůlku a Hermiona mezitím zkontrolovala čas. Když přikývla, trojice tiše vstala z postele a za neustálého protahování a zívání vyšla ze dveří.

„Vůbec jsi nespal?"

„Dával jsem na vás pozor," usmál se v odpověď a byl rád, že se mu nedostalo žádných výtek. Nemuseli to říkat nahlas, každý plnil svůj úkol – Hermiona studovala, radila, konzultovala a vysvětlovala. Ron hlídal, chránil a pozoroval. A Harry přežíval. Zase to měl nejtěžší...