Draco s hlubokým výdechem uvolnil napětí v ramenou a zavřel oči. Celý víkend, vlastně už od čtvrtečního večera, kdy proběhla jejich malá porada, tajně četl vzkazy na darovaném pergamenu a v touze odepsat na ta naléhavá, vroucí slova rozlámal pět brků a rozkousal si dolní ret. Pansy jej většinu času nesouhlasně a starostlivě pozorovala, ale nenacházela odvahu nic říct. Sem tam jen prohodila vtípek ve snaze alespoň trochu uvolnit jeho napětí, ale dokonce i ona k němu cítila patřičný respekt. Nečetl vzkazy před nikým,pergamen se odvážil rozbalit jen párkrát za den, vždy pouze po zatáhnutí těžkých závěsů u své postele, kam si zásadně nebral žádné potřeby ke psaní, aby snad nepodlehl. Každý večer dlouho do noci pročítal pergameny, které spolu za ty týdny popsali, a starostlivě pohlížel na nové řádky textů, které se objevovaly nejdříve s několika hodinovými rozestupy, ale v neděli se frekvence zintenzivnila a slova působila zoufaleji a naléhavěji.

Nebylo to poprvé, co četl podobná vyznání. Od prvního „miluji tě" mu to pisatel opakoval poměrně často a většinou připojil přání sdělit mu to přímo do očí. Ale když Draco odvětil, že stačí říct a mohou se osobně setkat, se slovy lítosti a zoufalství pisatel odmítal.

A Draco toho měl dost. I když ho srdce bolelo a bál se, že tím pisatele zcela odradí. Musel už něco podniknout.

****************

Postavil se těsně za dveře v prázdném pokoji. Napřímil se do plné výše, zavřel oči a zvrátil hlavu. Cítil nepříjemný tlak vzadu na krku a zhluboka vydechl, paže volně svěšené podél boků. Bylo to tady. Pondělní ráno. Daphne na něj už pravděpodobně čekala ve Společenské místnosti spolu s věrným Blaisem a lehce podrážděnou Pansy. Černovlásku pobouřilo, že její blond kamarádka má představovat Dracovu partnerku a celý víkend se proto mračila. Nahlas se však proti jeho rozhodnutí neodvažovala promluvit a Zmijozel s ní nediskutoval. Potřeboval se soustředit, a to by s Pansy po boku nedokázal. Dívka byla až příliš horlivá, energická a vášnivá. Hrála by tak náruživě, až by ji musel Draco odhánět. A to by byl konec pracně budované iluze. Daphne naopak byla perfektní. Tichá, klidná, oddaná. Bude přijímat, co jí Malfoy nabídne a jinak nebude rušit.

Ale právě to, co měl Draco nabízet, byl problém.

Nechtěl to dělat.

Nechtěl od sebe pisatele odhánět. Nechtěl ho zraňovat.

Nechtěl v něm budit dojem marnosti. Nechtěl, aby to vzdal.

Chtěl jeho.

Chtěl ho znát.

Chtěl ho poznat, promluvit s ním, oslovit jej.

Pomalým obloukem sklonil hlavu a složil ji do dlaní. Musí se sebrat! Už je nejvyšší čas.

Vytáhl z kapsy hábitu pergamen a zkontroloval poslední slova.

Dobré ráno, Draco. Čekám na tebe. Těším se.

Nevesele se ušklíbl, když si připomněl, čeho se pisatel ve skutečnosti dočká. Pak si olízl suché rty a pohybem několika svalů nasadil na obličeji neproniknutelnou masku. Natáhl prsty, uchopil za kliku a konečně opustil pokoj.

********

„Co to děláš? Jsi jak hromádka neštěstí. Dívej se před sebe," zavrčela nespokojeně Pansy a loktem vrazila do dívky po Dracově boku. Zamračil se. Byli už příliš blízko Velké síně a bylo třeba začít s divadlem. Natáhl ruku, prsty šťouchl kamarádku do ramene, čímž ji odtlačil dál od blondýny, a na její ramena pak ležérně složil ruku. Daphne se nepohodlně zavrtěla, na čele jí naskočila drobná vráska a pak nasadila umělý úsměv, zvedla pravou ruku a propletla se spolužákem prsty na svém rameni.

Naklonil se k ní a lehce jí nosem odhrnul vlasy blízko ucha: „Parkinsonová má pravdu. Žádné zírání do země. Jsi má partnerka, víš, co to znamená."

Mlčky kývla, zvedla k němu pohled jemně zelených očí a vložila do něj překvapivou dávku oddanosti: „Jistě. Zvolil sis mě. Stojím za to. A jsem na to hrdá." Zdálo se, že to říká jako naučený text, ale Malfoy si nevzpomínal, že by jí to někdy někdo nakázal. Nedůvěřivě jí pohlédl do tváře a ona se na něj mile usmála. „Vím, co mám dělat, Malfoyi. Nejsem blbá. A byl to můj nápad. Tak to nepokaz."

To bylo drzé. Na Daphne až příliš. Ale bylo to přesně to, co Draco potřeboval. Dlaní sjel z jejích ramen přes záda k boku a přitáhl si ji k sobě přesně v tu chvíli, kdy vstoupili do Síně. Cítil, jak dívka zvedla vlastní paži a omotala ji kolem jeho beder. Natočila k jeho hrudi bradu a tiše, ovšem zřetelně, se zachichotala.

„Ty vole," zaslechl za svými zády Zabiniho překvapený výdech a zjistil, že přesvědčivé chichotání jeho blonďaté přítelkyně spolehlivě strhlo pozornost nejblíže sedících zvědavců. Informace se mezi puberťáky sedícími u snídaně valila jako lavina. Postřehl několik zklamaných výdechů a dokonce i nějaké to zaúpění a sledoval, jestli se Pansy a Blaise stíhají po zvucích otáčet. Stíhali, ale tvářili se zklamaně.

„Všechno jen holky," zamumlala stále podrážděná Pansy.

Draco v duchu tleskal sobě i Daphne za to, že sebejistě a bez zbytečného rozhlížení dorazili až ke Zmijozelskému stolu, kde se s propletenými prsty usadili bok po boku. Viděl, jak Daphne zabrousila rychlým pohledem k Havraspárskému stolu, ale než v jejích očích dokázal vyčíst nějakou emoci, sklonila tvář a zakryla ji zlatavými vlasy.

„Nesahej po tom pergamenu."

„Zavři zobák," zavrčel a znovu sáhl po vidličce, kterou před malou chvílí složil na okraj talíře.

„Když budeš kontrolovat psaníčka, těžko tomu někdo..." nedala se naproti sedící černovláska odbýt.

„Zavři zobák nebo táhni, Pansy," zavrčel podruhé, na tváři masku z kamene a v očích temnotu mraků.

„Já jen..."

„Pansy, to stačí," ucítil na svých zádech dotek drobné dlaně a o chvíli později lehký tlak prstů na své bradě. Daphne si jeho obličej stočila něžným gestem k sobě, zavrtala mu oči do jeho a jemně se usmála. „Draco, Pansy se snaží říct, že je na tobě poznat nedočkavost. Jsi skvělý ve skrývání pocitů a dnes se ti to nedaří," šeptala, na její tváři nebyla vůbec žádná naléhavost a v jejím hlase zaznívalo nemístné nadšené švitoření. „Jestli je dobrý v pozorování, musel si toho všimnout a neuvěří nám. Snaž se, nebo ten, kdo to pokazí, nebude Pansy," vrhla rychlý pohled někam za Pansyna záda, pak se obrátila znovu k němu a jemně jej políbila na rty.

Draco při polibku krátce zavřel oči. Myslí mu projelo několik myšlenek, z nichž nejvýrazněji zaznívalo to, že Daphne byla prostě skvělou volbou a že se hlavně nesmí tvářit překvapeně. Když se od něj pak pomalu odtáhla, věnoval jí úsměv, jaký předpokládal, že by jí skutečný partner měl věnovat.

Zatvářila se spokojeně a v očích jí přitom mihl jemný náznak lítosti. Když se otočila zpět ke své snídani, skláněla hlavu a kryla tvář za vlasy. Draco měl pocit, že to souvisí s tím, jak důkladně se vyhýbala pohledu ke stolu Havraspárů.

*******

Kontroloval pergamen pravidelně. Odcházel na záchody, vytahoval jej z kapsy a kontroloval nové zprávy. A velmi, velmi těžce nesl, když se žádné neobjevovaly. Nevěřil tomu, že by se ho pisatel tak snadno vzdal. Že by po týdnech popisování touhy a lásky, potřeby, tak snadno ukončil veškeré psaní. Ale v porovnání s tím, jak se během víkendu nové zprávy objevovaly i několikrát do hodiny, v pondělí se nedělo skoro nic.

Přesně do večeře.

Seděl u stolu mezi Daphne a Goylem, Pansy po dívčině boku nadšeně popisovala, jak se jí povedlo přeložit dlouhý a obtížný text ve Starodávných runách jako první ve třídě. Draco, který měl zapsaný stejný předmět, jí mlčky naslouchal stejně, jako Daphne. Ta sice na Starodávné runy nechodila, takže projevovala aktivní naslouchání občasným „hm" nebo „ty jo" nebo „tak to se ti povedlo, zní to vážně obtížně", přitom však s milým úsměvem pečovala o pohodlí svého partnera. Podala mu salát, když dojedl poslední rajčátko a dolila mu dýňový džus, když jej dopil. On jí za to jemně pohladil prsty po tváři a ona si skousla ret a se zářivým pohledem se na něj usmála, jako by to pochopila jako příslib něčeho dalšího.

Zabini naproti nim je pozoroval nechápavým pohledem a chvilkami zapomínal žvýkat, na což ho Draco občas upozornil. Blaisův překvapený pohled mu nevadil, jelikož seděl zády k ostatním ve Velké síni. A navíc mu rozuměl. Nikdy by Daphne netipoval na tak bezchybnou herečku.

Když za jejími zády Pansy přestala vyprávět a špitla: „Pusu!" Daphne se poslušně naklonila a vtiskla mu na rty polibek mnohem důvěrnější, než ráno. Přidal se k ní a v hlavě si opakoval, že to je prostě nutné.

*

V okamžiku, kdy společně prošli do Společenské místnosti, se k němu blondýna otočila, pohled zelených očí náhle bez výrazu a na rtech tichou otázku „Budeš mě ještě dnes potřebovat?". Překvapeně zakroutil hlavou, Daphne tedy sklopila oči k botám, špitla přání dobré noci a zmizela v pokoji. Nechala za sebou překvapeného Blaise, znepokojenou Pansy a podmračeného Draca, který jí nestihl za dnešní výkon pochválit. V mysli mu však problesklo, že její útěk může být vysvobozením i pro něj, vysvětlil přátelům, že se z toho hraní též cítí velmi vyčerpaný a zmizel za závěsy svého pokoje.

Draco! To ne... Děláš to schválně, že ano?

Merline, ona tě snad miluje....? Není možné, aby tě milovala více, než já, pamatuj si to, prosím.

Hladíš ji! Máš ji rád?

Draco, nedělej to. Prosím.

Ne... Prosím.

Pohladil v rychlosti naškrabané řádky prsty, vzdychl a pevně zavřel oči.

Musel.

*******

Daphne byla neuvěřitelná. Pohybovala se vedle něj se sebejistou samozřejmostí, nenásilně, avšak účinně projevovala náklonnost a svou úlohu jeho partnerky hrála natolik přesvědčivě, že Draco nevycházel z údivu.

Každý večer však dívka zmizela za dveřmi svého pokoje a druhého dne ráno z nich vycházela s o odstín bledší tváří.

Zmijozelský princ se cítil podobně, jak působila ona. Přes den, před pohledy jiných studentů, fungoval jako namazaný stroj. Díval se na ni, oplácel jí úsměvy, vodil ji za ruce a držel kolem pasu. Přijímal její pomoc a dohled při plnění domácích úkolů a s benevolentním úsměvem přijímal popichování a vtípky od Pansy a Blaise. Večer, za zataženými závěsy svého pokoje, pročítal zoufalé výkřiky na pergamenu, který se zaplňoval jen pomalu, protože Dracova část komunikace chyběla. Prohrabával se dávno popsanými listy a vtiskoval do mozku slova lásky a něžných vyznání, které jej kdysi činily tajuplným způsobem šťastného. Teď mu však způsobovaly jen pocit nenaplněné touhy a zoufalé prázdnoty.

Vydržel to 10 dnů.

*

„Pansy, přiveď Daphne," rozkázal úsečným hlasem, když se v plné výši objevil u krbu, u kterého jeho přátelé psali eseje. Dívka překvapeně mrkla, prohodila něco o tom, jak se kamarádky Draco najednou nemůže nabažit, vyskočila na štíhlé dlouhé nohy a zmizela ve dveřích dívčí ložnice. Draco se pomalu přesunul ke svému oblíbenému křeslu, na kterém ani v době jeho nepřítomností nikdy nikdo neseděl. Pohledem odehnal z kroužku Theodora a odhodlaně pak vzdoroval podmračenému pohledu Blaise, se kterým na chvíli osaměl.

„Už to nemůžeš vydržet, že?" odhadl Zabini a ušklíbl se, když Draco provinile trhl hlavou.

„Stále se ozývá?" pokračoval ve vyzvídání a pohodlně se zapřel do křesla. Dívky stále nešly. Draco pomalu přikývl.

„Vůbec nemám představu, o koho jde, Draco," přiznal Zabini zamyšleně, poškrábal se na bradě a zapřel se lokty do stehen. „Vážně jsem teď dával pozor, ale... Nevím, každý den vypadá blbě někdo jiný. Rozchody, nemoci, úrazy, hádky.... Škola je plná lidí, nějaké to trápení zažívá každý. Nejvíc na sesypání snad vypadá Padma Patilová." Odfrknul si. „Blbě se tváří i Abbotová, Bonesová a Macmillian a ta jejich partička, ale slyšel jsem, že se snad měli rozejít nebo co. Nevím, kdo s kým, vlastně. A dost blbě vypadají i Hrdina s lasičkou a šmejdkou..." trhl rameny a napřímil se, protože se gauč vedle něj prohnul pod tíhou Pansyna těla. Daphne se posadila na polštář blízko krbu a očima pozorovala vzor na koberci.

Draco popuzeně trhl hlavou. Pisatel byl jistojistě muž. O tom neměl pochyb. Trápení Patilové ho proto absolutně nezaujalo. Doufal, že pisatel není z Mrzimorské koleje, rozhodně na to podle slov nevypadal, takže zavrhl i Macmilliana. Když v mysli dospěl k trojici Nebelvírů, tvář mu zkřivil úšklebek: „Ti tři mají vždycky nějaké potíže. Člověk vlastně neví, jak vypadají, když něco neřeší..."

Blaise se pobaveně zasmál a Pansy zamumláním „Potter?" dala najevo, že je v obraze. Draco vážně pohlédl přátelům do tváří a trochu se uvolnil. Všem třem věřil. Daphne měla ten nápad a velmi dobře se na jeho realizaci podílela. Blaise jej nikdy nezklamal a Pansy měla věrnost a oddanost ve své čisté krvi. Naklonil se dopředu, aby mohl ztišit hlas a přátelé jej přesto mohli slyšet: „Tak jo, vychází to. Je vážně zoufalý. Ale..." zvedl jeden prst a přejel šedivým pohledem po jejich zaujatých obličejích. „Ať už si zoufá, jak chce, nic zoufalého nedělá!"

„Co ty víš, Draku. Třeba si někde v koutku řeže žíly," usmála se Pansy povzbudivě a Dracovi se při té představě zhoupl žaludek.

Opatrně se nadechl, aby krvavé představy vymazal z hlavy, a klidně jí pohlédl do očí: „Kočičko, pro dnešek ti, myslím, prospěje, držet zobák, hm?" Pansy po něm šlehla pohledem, ruce zkřížila na prsou a zapřela se zády do opěrky. Blaise jí věnoval rychlý, soucitný pohled.

„Co teda navrhuješ?"

„Napíšu mu. Jen rychle, úsečně. Připomenu mu, že... to on má tajemství..." Napadlo ho, že to pisatel má všechno v rukou, že je jen na něm, kdy se prozradí a pustí tak Draca k sobě. Ale vyslovit to nahlas před přáteli nedovedl.

„Takže si s ním budeš zase psát," vzdychl Blaise unaveně a Draco prudce zavrtěl hlavou.

„Ne. Nebudu si s ním psát. Napíšu mu. Jednou."

„A tvoje přítelkyně se na to bude dívat?" zeptala se Daphne dutým hlasem a bylo zvláštní, jak o sobě mluvila ve třetí osobě. Všem třem spolužákům tím nenásilně připomněla, že pouze plní úkol a hraje přidělenou roli.

„Ne. Opakuju. Napíšu mu jednou. Dnes v noci. Žádné odpovědi, žádná náklonnost," opatrně použil slovo, které před pár dny tolikrát skloňovala, „Jen ho popostrčím k nějaké akci."

Pansy se mračila, ovšem neodvažovala se porušit zákaz, a tak jen tiše přikývla na znamení, že s Dracovým nápadem souhlasí. Blaise si zhluboka povzdechl, promnul si obličej, vydoloval z kamaráda slib, že nenapíše ani o čárku víc, než slíbil, a pak s pokrčením ramen souhlasil s tím, že se to zdá jako nezbytný další krok. Daphne se zatvářila poněkud překvapeně, když na ní spočinul Dracův tázavý pohled. Lehce pokrčila rameny a špitla, že tím nejspíš nic neztratí.

Bylo rozhodnuto.

*******

Rychlým pohledem zkontroloval nové řádky. Bylo tu několik zoufalých výkřiků, ale také několik delších odstavců plných bolesti, smutku, ztráty a touhy. Přemlouvání. Ovšem chybělo to, co Draco chtěl. Vzdychl, vybral si jeden z nejtenčích brků a téměř na konec pergamenu konečně po dlouhých dnech připsal větu svým pečlivým písmem:

Víš, co chci. Napiš mi, kdo jsi.

Odpověď byla okamžitá.

Nejde to... Ale odpovědi dostaneš.

Na tváři se mu konečně usadil spokojený úsměv.