Sasuke s narůstajícím vztekem hleděl na svého nového sluhu. Ve skutečnosti to byl otrok, ale Uchiha toto slovo upřímně nenáviděl a nehodlal ho používat. 

Nikoho takového, jako byl Uzumaki, ke svému životu nepotřeboval. Měl rád samotu, a když něco doopravdy chtěl či vyžadoval, zavolal si na to věčně uječenou Sakuru, nebo nějakého jiného poddaného. Čas od času si dopřál krátký románek s nějakým děvčetem či chlapcem z panství či dole z vesnice, ale nic z toho nebylo vyloženě dlouhodobého.

Věděl, co se o něm po hradu rozneslo. Že je zlý, krutý a miluje jen sám sebe. Byla to naprostá pitomost, ale v jedné věci měli pravdu. Nikdy necítil pocit lásky. Nevěděl, jaké to je milovat, a aby řekl pravdu… Bylo mu to vlastně úplně jedno. Panovník nepotřeboval nikoho milovat. To všichni lidé kolem měli cítit lásku k němu. Nebo strach, samozřejmě. Vládnout se dalo oběma způsoby. 

Co ho ale vytáčelo nejvíc, bylo, že ho spodobňovali s jeho otcem. Nevěděl o osobě, kterou by pohrdal více, než jím! 

Když už ale musel tohoto blonďatého spratka snášet, rozhodl se, že hodlá odčerpat všechny výhody, které mu to dávalo. Byl přece docela pohledný, tak proč toho nevyužít, když může?

A on mu tady a teď vzdoruje přímo před obličejem! 

„Co jsi to řekl?“ jeho pohled potemněl.

Hleděli si z očí do očí a Sasuke poprvé za to dobu pocítil, že s tím klukem bude těžké pořízení. Že si ho bude muset zkrotit, aby dosáhl upřímné oddanosti a poslušnosti. 

„Řekl jsem ne. Odmítám s vámi sdílet lože," odsekl Naruto a nad tou představou se mírně oklepal. 

Mladý Nejvyšší se z ničeho nic nahlas rozesmál. 

„Ty si tedy věříš, když si myslíš, že s tebou chci sdílet lože,“ smích ladně přešel do jemného úsměvu. „Řekl jsem, aby sis vylezl sem ke mně. Posnídáme a budeme se věnovat aktivitám, které jsou pro mě na dnešní den připravené. Rozuměls?“

Zkusil to protentokrát mileji, avšak Naruto už byl rozhodnutý se jen tak nedat. 

„A když odmítnu?“ stál si stále za svým. 

Počkat, než služební v kuchyni připraví snídani a poté jej vzbudit bylo ještě v rámci mezí. Pokud ale něco vyloženě odmítal, bylo to vlézt tomu rozmazlenému frackovi do postele. Co si to o něm do prdele myslel? Nebyl žádná hračka! Ani jeho krmná! A rozhodně se nehodlal věnovat všem těm aktivitám, ať už se jednalo o cokoliv, o kterých mluvil. Přesně tady byla jeho hranice tolerance. 

Sasukeho oči ještě více potemněly. Ano, co by měl dělat, kdyby ho chlapec odmítl? Otec by ho nechal zmrskat. Dvacet ran bičem, nebo padesát ran holí. Takový byl trest za neuposlechnutí svého pána. Takový byl trest za neuposlechnutí Nejvyššího.

Jeho bratr by nad tím jen mávnul rukou a propustil by ho, tak zbabělé bylo jeho stanovisko. Sasuke však ve skutečnosti obdivoval míru odporu, jakou se k jejich otci stavěl. I když toho muže Sasuke nenáviděl a měl pro to dobrý důvod, měl pocit, že se mu podobá víc a víc. A to se mu nelíbilo.

Avšak co by se stalo, kdyby to teď Narutovi prominul? Dělo by se to stále a stále dokola, až by byl Sasuke v budoucnu známý jako panovník, který odpouští? A podle hlavy Nejvyšších, Fugaka, by byl takový muž špatným vládcem.

„Nechám tě zmrskat,“ řekl ledově a v duchu úpěl nad tím, že ho otec zase jednou přechytračil. Proč měl takový pocit, že tento kluk nebyl darem, ale potrestáním?

Naruto se zarazil, avšak jen na malou chviličku. "Je nutný to hned řešit násilím?" zeptal se, sám maje chuť jednu mu vrazit. Tak takhle to tedy mělo být po celý jeho život? Jednou neřekne ano, neusměje se ve chvíli, kdy by měl, nepodpoří svého pána, a bude za to trpět jeho rukou? 

Svět, v němž žil, se mu hnusil každou vteřinu pořád víc. 

"To abys věděl, kde je tvoje místo." 

"A kdybyste si to projednou odpustil? Co by se stalo?" 

"Do toho ti nic není. Nemáš právo klást otázky."

"Bojíte se snad svého otce?" nevydržel to už modrooký, avšak už v ten okamžik věděl, že přestřelil. 

Tiše zavrčel a probodnul ho pohledem. "Hrad má oči a uši všude, sluho," zasyčel chladně. "Tohle tě aspoň naučí poznat, kde je tvoje pravé místo." 

***

„Zmiz,“ uslyšel jakoby z dálky. 

Ležel na břiše na dlouhém dřevěném stole. 

Zazněl zvuk bouchnutí dveří a on měl co dělat, aby se udržel v realitě. Všechny smysly se mu rozutekly bůhví kam, jako kdyby přes ně někdo natáhl černou záclonu. Co že se vlastně stalo?

Pamatoval si to jen matně. Snažil se si vzpomenout na poslední živou myšlenku. Ano, jako by to najednou ucítil znovu! Ten chladivý kov okolo zápěstí! Pálení paží, zmatené zvuky a výkřiky…! 

Všechno se mu z ničeho nic vybavilo a on bolestně zasténal, když napnul záda, a ucítil svá zranění. Pálilo to jako čert! 

Jako by to bylo už několik dní, co odmítl Sasukeho rozkaz, aby si vlezl k němu do postele. Do té doby poměrně klidný Naruto konečně našel svou hranici. Odmítl. Krmit jiného člověka byla pro něj opravdu ponižující představa. Ještě ke všemu, když to dostal rozkazem. Starat se o umírajícího otce a každý den mu do mrtvolně bledých rtů nalévat alespoň pár lžic polévky, bylo něco úplně jiného. Ale tohle! 

Viděl Sasukeho oči. Viděl, jak se uvnitř něj odehrává souboj. Měl by chlapce potrestat, nebo ne? Byl si jistý, že černovlásek ustoupí. Jak strašně moc se zklamal, když Sasuke vydal rozkaz k vykonání jeho trestu! 

Neuposlechnutí pána a zároveň Nejvyššího se v hlavním městě pomalu rovnalo vraždě. Nezbylo nic jiného, než potrestání, ačkoli blonďáček v hloubkách mladého černovláska spatřil nechuť nad vynesením svého rozhodnutí. 

Když ho strážníci nesli ven za brány hradu do města, skoro to ani nevnímal. Viděl jen všechny ty lidi, kteří zvědavě pokukovali a kteří se připravovali na dalších z krutých pokání. Naruto si byl jistý, že podobné věci se zde odehrávaly poměrně často.

Pak ho přivlekli k dřevěnému pranýři, pověsili ho za ruce a strhli mu košili. Ještě naposledy chtěl zvednout hlavu, než  začali, a jakmile tak učinil, přál si, aby nic podobného nikdy neudělal.

Měl výborný výhled na pódium, odkud se na něj z výšky díval Sasuke spolu s hlavou Nejvyšších. Fugaku na něj hleděl s výsměšným výrazem ve tváři. Všechno na něm, na jeho těle, v obličeji i v očích hovořilo o tom, jak si ten pohled na něj užíval.

Těsně než zaslechl švihnutí biče, všiml si vedle Sasukeho další postavy. Postavy dlouhovlasého muže, který se jediný veřejně a beze strachu tvářil, že s něčím podobným nesouhlasí. Stačilo mu jen dojít k tomu, že se jedná o onu osobu z kuchyně a pak na jeho záda dopadla první rána z mnoha.

Ze vzpomínek ho vytrhlo jemné pohlazení po hlavě. Už to tady bylo zase. Ta ruka se probírala jeho vlasy, převalovala je ze strany na stranu, na některém místě ho dokonce podrbala.

Naruto se nepříjemně ošil z myšlenky, že si začíná připadat jako něčí čokl.

Jemně natočil hlavu na stranu a i když nejdříve nemohl pořádně zaostřit, zjistil, že to on je s ním v místnosti. A člověk, kterého z ošetřovny při svém příchodu vyhnal, musel být zdravotník.

Chtěl se pohnout, dát nějak najevo svůj nesouhlas ze Sasukeho přítomnosti, ale téměř okamžitě zasykl bolestí, jak se opuchlá kůže na jeho zádech napnula.

„Šššš,“ chlácholil ho mladý Nejvyšší a pohladil ho po tváři. „Nehýbej se, ublížíš si ještě víc.“

Uzumaki měl sto chutí mu do obličeje zařvat, že to nebyl on, kdo si ublížil, ale Sasuke a jeho krutý otec a vůbec celý jejich debilní politický systém. Najednou mu slova Sakury nepřipadala tak moc přibarvená. Je možné, aby se ten člověk, který se před ním zjevil po jejím odchodu, pouze přetvařoval? Nevěděl. Nechápal to.

„Měl bys být za dvacet ran bičem rád. Kdyby to bylo padesát ran holí, určitě by ti vykonavatel trestu zlomil pár žeber a pochroumal páteř. A to přece nechceme, viď, že ne?“ skoro šeptal a sklonil se k němu, aby byl lépe slyšet. 

A v ten moment si toho Naruto všiml znovu. Ten letmý záblesk rudé barvy v černovláskových očí, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil! 

Bláznil snad už? Měl halucinace? Nemohl by se tomu divit, jistě měl horečku. Moc dobře cítil, jak byla bolavá záda rozdrásaná, kůže roztrhaná. Peklo. Tak by nazval pocit, který právě pulzoval každou buňkou. 

Sasuke dál Naruta hladil, aby ho uklidnil.

„Musíš si uvědomit, Naruto, že mě toto netěší. Nikdy už se nesmí znovu stát, že bys neuposlechl můj rozkaz, rozumíš?“

Narutovi nezbývalo nic jiného, než tiše kývnout. Koukal se do černoočkových tůní a další věc, které si všiml, bylo lehké, téměř neznatelné, šílenství. Najednou byl přesvědčený, že to Sasukeho možná doopravdy mrzelo. Mladý Uchiha přece nemohl za svou zdeformovanou pokroucenou povahu! 

Takoví lidé přece nevěděli, co bylo špatné a co dobré. Správné věci pro ně byly ty, které dělali, nebo pro které se rozhodli.

Ale nic dobrého na nich nebylo. Nebyla to Sasukeho vina. Byla to vina deformovaného systému, který v jejich zemi panoval.

Mohlo by to někde probíhat jinak? Mohla by existovat nějaká země, nějaký kraj, kde neměli Nejvyšší tolik moci jako tady? Nějaké místo, kam nezasahovala jejich moc?

Horečka převzala nad Narutem naprostou kontrolu a on se propadl do říše neklidných snů s myšlenkou, že na barvě očí přece vůbec nezáleží!

***
Zdravím!

Omlouvám se, další kapitolu přidávám až dnes, když jsem Vám slíbila víkend :/ snad mi to opustíte :3

Sasuke si, ač nerad, musel sjednat respekt jediným možným způsobem, jakým to šlo.

A kdo ví. Možná, že kdyby Narutovi nepovolily nervy a nezačal ho obviňovat ze strachu z otce, možná by to takhle ani nedopadlo.

Třeba by Narutovu neposlušnost protentokrát přešel. Nebo si myslíte, že ne?

Moc děkuji za všechny vaše hvězdičky a komentáře jak u minulé kapitoly, tak u předešlých kapitol ❤️jste úplně nejlepší :3

Další kapitolku můžete očekávat ve středu :3 a ve čtvrtek se můžete těšit na Rozervaného :3

Vaše Majo :3