Situace mezi Sasukem a Narutem byla v několika následujících dnech lehce vypjatá. Ani jeden z nich si nebyl úplně jistý, jak by se měl k tomu druhému chovat. A tak oba dva zvolili osvědčenou taktiku, jež se vždycky vyplatila - mrtvého brouka.

Co se týkalo Sasukeho, bylo to složité. Od oné události, kdy povolilo jeho jindy pevné sebeovládání (které šlo nyní do kytek), nevěděl, jak se svým sluhou jednat. Uchihova už tak rozpolcená povaha jako by se najednou znovu rozdělila. Jako kdyby se od ní odštěpil další samostatný kousek. A pokaždé, kdy měl tu čest stanout tváří v tvář blonďákovi, se onen střípek aktivoval a zatlačil ostatní věci do pozadí. Nic jiného najednou neexistovalo. Teprve po nějaké době usilovného přemýšlení zjistil, že se jedná o touhu. Touhu Naruta vlastnit, ovládat, mít ho jen pro sebe.

Bohužel pro něj nesměl zapomenout, kým je. A kým je Naruto. Něco takového by otec nikdy neschválil. Možná, že kdyby se o Narutovi vyjádřil jako o sexuálním otrokovi...

Jen při té myšlence se mu zvedl žaludek. Celý život věděl, díky otcově tvrdé výchově, kde bylo čí místo. Jestli ale něco nenáviděl, bylo to otroctví. A ačkoli o něm bylo známo a byl si toho i sám vědom, že se ne vždycky chová ukázkově, něco takového se mu hnusilo.

Uchihovy vlastní pocity soupeřily s dlouholetou výchovou. A tak nemohl dělat nic jiného, než dávat poddanému mnohem víc volna, než by se jim oběma líbilo.

Nemusel tak přemýšlet nad tím, co ho trápilo, i když věděl, že se jednou odpovědnosti za své rozhodnutí nevyhne. I přesto, že byl Nejvyšší.

Naproti tomu Naruto odolával nutkání se Sasukem promluvit. A že to bylo opravdu silné pokušení! Měl však zvláštní pocit, že je ještě velmi brzy. Že kdyby to teď zkusil, pohořel by na plné čáře a šance na Sasukeho 'znormalizování' by byla ztracena.

Toho večera po jejich milostném vzplanutí se ještě mazlili. Jistě, i samotné něžnosti nezašli dál než k ručnímu a orálnímu uspokojování, avšak i tak měl Naruto pocit, že to znamenalo velmi mnoho. Sasuke očividně narazil na svou hranici. Samozřejmě, mohl si ho vzít přesně tak, jak chtěl, ale z nějakého jemu nepochopitelnému důvodu se nakonec držel zpátky a zůstal jen u ručních prací, které i tak vážně stáli za to. Poté jen leželi a vyměňovali si hezká slova a sem tam zazněl i nějaký slib, který nejspíš stejně nebude nikdy dodržen.

Na jednu větu však Naruto nikdy nezapomene.

"Přál bych si, aby to bylo všechno jinak..." vydechl tenkrát Sasuke do Narutova ucha.

On sám v tóně jeho hlasu rozpoznal lehký nádech zoufalství, které se mu po celou dobu dařilo velice dobře potlačovat a maskovat za aroganci.

Kdyby Uzumaki nevěděl, že jeho pán toho večera nic nepil, myslel by si, že má dost. Myšlenka, jež ho napadla během jejich společných hrátek, se v tu chvíli znovu prodrala na povrch, a ujala se v jeho mysli až do dnešního dne.

Co kdyby se Sasuke mohl změnit?

I když blondýnek nebyl plně schopen udělat si o mladém Nejvyšším celkový obrázek, stále se o to snažil. A idea toho, že by se přece jen dokázal změnit k lepšímu, byla více než lákavá. Nebyl to vyloženě špatný člověk, ale Sasukeho občasná labilita Naruta děsila. Hrozně moc si přál, aby mu mohl důvěřovat, ale věděl, že stačila jen jedna malá chybička, aby se naprosto všechno posralo. I tak byl rozhodnutý s ním jednou promluvit. Časem. Nehodlal strávit zbytek života na hradě Nejvyšších pod Fugakovým drobnohledem.

Co se Sasukeho a Itachiho otce týkalo, měl zlé tušení. Byla to již dlouhá doba, co si ho nechal předvolat a v poslední době byl nějak podezřele v klidu. Všichni věděli, že ticho před bouří je to nejhorší.

Proto ho velmi štvalo množství volného času, který měl nyní k dispozici. Nejenže tmavovláska skoro vůbec nevídal, ale také se většinou času celkem nudil. Nejhorší však byla vyhlídka na moment, kdy by ho Fugaku mohl načapat při nicnedělání. Jedinou útěchou mu bylo léto, které probíhalo v plném proudu a řeka tekoucí za hradní zdí.

Ve svém volném čase řádně prozkoumal zahrady i lesy Nejvyšších a přesně si zapamatoval místo, kudy vedla díra skrz hradby až na druhou stranu. Jednalo se o docela šikovný úkryt, ale musel být opatrný, aby ho nespatřil žádný ze strážců. Blonďatý zahradník by mu za prozrazení jeho skrýše nejspíš moc nepoděkoval.

***

Jednoho velmi horkého dne se rozhodl usídlit se právě na toto místo a promyslet si tak svoje další jednání. V záležitosti on versus tmavoočko se zatím nedočkal žádného pokroku. Byla tady ale věc, která ho trápila. Itachiho slib, přesněji řečeno. Opravdu se mu po obou ženách velmi stýskalo a on doufal, že je bude moci velice brzy spařit. Zatím to ale nevypadalo, že by se dlouhovlásek měl k nějakému vyjednávání s věčně nepříjemným tatíkem.

Sedl si a opřel se o kmen mohutného stromu a užíval si tepla. Lehký vánek mu mezitím cuchal blonďaté vlasy. Cítil se v tu chvíli tak pohodlně, že po pár momentech dokonce usnul.

Velmi ho proto překvapilo, když se probudil a v dáli spatřil zapadající slunce. Musel spát alespoň tři hodiny! Pomalu se sesbíral a vrátil se do hradu. Vzhledem k jeho relativní volnosti mu tedy přišlo divné, když si ho téměř okamžitě odchytl jeho pán.

„Kdes byl?" zaprskal na něj bez pozdravu.

Naruto se zarazil. Tohle bylo po dlouhé době, kdy se Sasuke o něco takového zajímal. Když se na něj pořádně zadíval, něco mu nesedělo. Uchiha mu přišel unavenější a ztrhanější jako podzimní list uvadající na umírajícím stromě.

„Já se omlouvám, můj pane," uklonil se pokorně.

Nemělo cenu černovláska v takové chvíli provokovat. Sice spolu jednou něco měli, ale nebyla to záruka toho, že ho nyní takových trestů zcela ušetří. Nevypadal, že by v něm jejich hrátky zanechaly nějaké přílišné stopy po citech.

„Mě se neomlouvej," řekl již o poznání klidněji. „To si nechej pro mého otce. Nechal si tě předvolat již před hodinou. A jelikož jsi nebyl k nalezení, byl jsem to já, kdo za tvou nedochvilnost a neposlušnost musel zodpovídat!"

Ach, ano! Proto ty kruhy pod očima! Narutovi to docvaklo a zamračil se. Chování Sasukeho otce čas od času nechápal. Třeba takových sedm dní v týdnu po celý rok.

„Možná bych neměl problémy s dochvilností, kdybych neměl takové množství volného času. Místo toho, abyste po mě chtěl něco užitečného, se celé dny jenom flákám," neodpustil si lehké rýpnutí Naruto.

Sasukeho tvář se zamračila. Přistoupil k blondáčkovi blíž, tak, že mu pomalu dýchal na nos.

„Nech si ty kecy, Uzumaki," zasyčel. „Ještě pořád jsem tvůj pán a ty se podle toho budeš chovat!"

„Ano pane," Naruto pouze zaskřípal zuby.

„Teď běž za mým otcem. Má pro tebe překvapení,"

Už při slově 'překvapení'byl Naruto zvědavý, co si pro něj jeho největší oblíbenec v celém hradě přichystal. Nestačil se tedy divit, co následovalo. Jakmile se za ním zabouchly mohutné honosné dveře trůnního sálu, v němž Fugaku pravidelně vysedával jak slepice na vejcích, strnul.

Možná se mu to jenom zdálo. Možná už blouznil. Když se však okolo jeho krku omotaly dvě ruce zmožené celoživotní prací a do jeho těla narazilo jiné, mnohem křehčí, vytryskly mu slzy do očí. Musel se kousnout do rtu, aby na místě nezačal bulet jako malá holka.

„Naruto!" vykřikla Kusihna, jakmile ho objala.

Nemohla uvěřit tomu, že konečně vidí svého malého synka! Po celé té době!

A stejně tak tomu nemohl uvěřit Naruto! Ženu od sebe jemně odtáhl a zadíval se jí do obličeje. Jak už to mohlo být dlouho? Čtyři měsíce? Nebo dokonce pět? Byla jiná, než si jí pamatoval. Tělo měla zesláblé, její jindy krásné šedivé oči zdobily fialové kruhy a celkově vypadala unavenější. Ale stále to byla ona, jeho matka!

Co si za ty měsíce asi musela vytrpět?

Tentokrát to byl on, kdo ji k sobě přitiskl. Jemně, aby ji neublížil, jí sevřel v náručí jako tu nejkřehčí květinu, jako ten nejcennější poklad, kterým vlastně i byla. Najednou si připadal o tolik let starší, než ve skutečnosti byl. Co všechno ji hlava Nejvyšších donutila podstoupit?

„Maminko..." vydechl.

V jeho hlasu zazněl plačtivý tón, jak se všechny ty emoce za posledního skoro půl roku navalily do jeho hrudi. Očima promítal každou vteřinu okamžiku, kdy jí viděl naposledy a nevěřil tomu, jak dlouhá doba to byla. Pamatoval si to, jako kdyby to bylo včera!

„Buď opatrný, Naru. Tohle setkání není z jeho dobré vůle," zašeptala mu velmi tiše do ucha, tak, aby to slyšel jenom on.

I když vypadala křehce, tato věta jej ujistila, že se stále jedná o silnou a nezávislou ženu. Takovou, jakou si jí pamatoval.

„Jaké dojemné setkání!" přerušil soukromou chvilku mezi matkou a synem Fugaku.

Seděl na trůně a tleskal rukama tak, aby na sebe upoutal pozornost. Poté si stoupnul a vyloudil na tváři něco, co by jiní lidé mohli považovat za parodii milého úsměvu.

„Je to taková doba, kdy jsi naposledy spatřil svou matku, že, Naruto?" zeptal se.

„Ano."

„Ano, pane," opravil jeho odpověď. „Koukám, že ani pod vládou mého syna ses nenaučil slušnému chování. Nu, nevadí. To budeme řešit později. Teď by sis měl užít tento vzácný dar, který jsem pro tebe přichystal. Nebylo to, co sis celou dobu přál? Spatřit svou matku? Tak moc, žes dokonce žebral u mého staršího syna, aby se mnou promluvil?"

Naruto zůstal jen vyjeveně stát. To, že mu Itachi řekl? Že u něj o něco žebral?

Na chvíli pocítil pachuť žaludečních šťáv, jak se mu udělalo zle. Otec psychomaniak závislý na své moci, starší syn lhář a mladší syn labilní budoucí hlava Nejvyšších. Kam se to do prdele dostal?!

„Nenech se ošálit jeho slovy," promluvila znovu Kushina tak, aby se jí rty nepohnuly ani na jediný okamžik.

Modrooký nepatrně kývl, stejně si však již nebyl Itachim tak jistý. Přicházel o spojence stejně rychle, jako je získával.

„Ano, pane. Tak moc jsem po tom toužil," nic jiného Fugakovi odpovědět nemohl. Stačilo jedno jediné špatně zvolené slovo a on i jeho matka by viseli. Tím si byl jistý.

Když se na to podíval ze všech stran, měla jeho maminka naprostou pravdu. Musel být stále opatrný, nepovolit ani na jedinou sekundu. Věděl, že tento dárek v podobě milovaného rodiče, nebude mít dlouhého trvání. Bylo mu také jasné, že se o žádný dárek nejedná. Byl to stejný případ, jako když mu Fugaku nechal poslat onen dopis.

Jednalo se o pouhý výsměch. Nejvyšší tímto gestem dal jasně najevo, že je schopen si jeho matku kdykoli a kdekoli najít. Že má nad ním absolutní moc.

Přesně tyto věci mu Uchiha sděloval očním kontaktem, když na sebe navzájem hleděli.

Nakonec se Fugaku znovu lstivě usmál.

„Nebudeme zdržovat. Nechal jsem pro tuto příležitost připravit speciální hostinu," zatleskal a z postranních dveří se začali valit sluhové podávající lahodné pokrmy na dlouhý stůl, jež byl svátečně pro tuto chvíli připraven.

Naruto doufal, že se je ten šmejd nepokusí otrávit.

***

Zdravím

Máme tady patnáctou kapitolu!

Naruto a Sasuke úplně nevědí, jak přesně by se k sobě měli chovat.  Naruto je ale i tak rozhodnutý přemluvit Sasukeho, aby se přidal na jeho stranu.

Fugaku všem opět připomněl, že má v rukou všechny karty. Opravdu mu  Itachi řekl, že u něj Naruto žebral? A není to vlastně jedno, když se i tak konečně mohl setkat s člověkem, který pro něj byl nejdůležitější na světě?

Opět moc děkuji za krásné teorie, komentáře i hvězdičky! Děláte mi šílenou radost, jak se vám tato povídka líbí :3

Další dílek se pokusím vydat již zítra :3

Těm, kterým zbývají poslední dny do začátku školu, pořádně si je užijte!

Vaše Majo :3