Když se Naruto probudil, byla ještě tma. Rozespale si promnul oči a pomalu se posadil.

„Usnul jsem?" zamumlal si překvapeně sám pro sebe.

Chvíli jen tak líně seděl a promítal si v hlavě vzpomínky z předchozího, zážitky velmi nabitého, dne, než své nohy konečně přiměl k akci.

Jako první přistoupil k psacímu stolu, na kterém, jak tušil, stála svítilna spolu se sirkami. Stačilo jen pár momentů a místnost zaplavila hřejivá záře tlumeného světla. Velmi ho překvapilo, když na opěrátku židle spatřil zavázaný balíček.

Zvědavě ho sebral a prohlížel ze všech stran, než ho počal rozbalovat. Potěšilo ho, když v něm našel čisté a, jak o chvíli později zjistil, také padnoucí oblečení. Sasuke mu ho musel nechat poslat ve večerních hodinách, když už spal. To ale znamenalo, že někdo cizí byl v jeho pokoji. Nad tou představou se zamračil, nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné.

O pár okamžiků později si to již štrádoval potemnělými a tichými chodbami rozsáhlého sídla Nejvyšších.

„Hej, ty, co tam děláš!" přerušil to příjemně uklidňující ticho výkřik cizího mužského hlasu.

Naruto se zarazil. Co když jsou takovéto noční procházky po hradu zakázané a on tu nemá co dělat? Co když bude předveden před Fugaka a následně na to potrestán?

Uzumaki prudce zatřepal hlavou. Od té doby, co ho zajali, začal být šíleně podezíravý, až to už pomalu hraničilo s paranoiou.

Zapomněl tedy na svůj původní plán - a sice vzít nohy na ramena, a zamířil si to přímo na místo, odkud onen hlas uslyšel. Jak se dalo předpokládat, objevila se před ním robustní mužská postava oděná v brnění, držící zbraň připomínající halapartnu. Muž si zvedl přilbu a pořádně se na blonďáčka zadíval.

Narutovi bylo jasné, jakou část jeho těla hodnotí ze všeho nejvíc.

„Co tady pohledáváš, holomku?" zaburácel znovu.

Naruto se nevědomky trošku přikrčil. „Omlouvám se, já... Jsem sluha Sasukeho-sama, měl jsem za úkol vstát před svítáním a připravit snídani. Ale nevím, kde je kuchyně," podrbal se nervózně na hlavě a doufal, že strážného trošku uklidnil.

„Hmmm. Kuchyně je v nejnižším patře. Dávej si pozor, kudy se v noci potuluješ, kluku, my strážní bychom tě mohli nedopatřením skolit," řekl, ukázal správnou cestu, kudy se měl Naruto vydat, a víc se s ním už nebavil.

Blondýnek upřímně doufal, že na žádné další strážné už nenarazí. A naštěstí doufal správně. Muž v brnění mu nejspíš musel ukázat nějakou zkratku, jelikož za dveřmi, do kterých vstoupil, bylo strmé točité schodiště.

Vzal si ze stojanu jeden ze svícnů a začal sestupovat dolů. Musel být velmi opatrný, schodiště bylo opravdu velmi šikmo postavené a stačil by jeden jediný nesprávný krok, aby mu to podjelo a zlámal si vaz.

Sešel posledních pár schodů, gratuluje si, že ten pochod přežil, a otevřel malá dvířka. Vstoupil do poměrně málo osvětlené místnosti, která byla, jak později zjistil, kuchyní.

Ani tady na tomto místě lidé už nespali. Naruto sledoval několik kuchařů připravujících první jídla dne. Další lidé umývali nádobí, dávali rozkazy, nebo se jen tak poflakovali kolem. Pár jedinců se na Naruta otočilo, ale většina mu nevěnovala příliš pozornosti.

„Promiňte," oslovil jednu z dívek, která právě procházela okolo. Stejně jako on měla blonďaté vlasy, a jak si o chvíli později ve skromném světle svícnu všimnul, také modrozelené oči, které doplňovaly fialové kruhy, jenž se pod nimi vlivem únavy vyskytovaly. Jak to tak vypadalo, tato dívka ještě před pár okamžiky musela poklidně spát, než jí někdo vytáhl z postele, aby spolu s ostatními připravila pokrmy Nejvyšším.

„Mám připravit snídani pro Sasukeho-sama," přednesl svou nevyřčenou žádost.

„Uhm," zabručela jenom blondýnka. „Sedni si támhle do rohu a nepleť se nám pod nohama. Snídaně pro Uchihu-sama bude připravena do dvaceti minut, pak si ji můžeš vzít," dodala a ukázala na místo, kam si měl sednout.

Obvykle se nestávalo, že by Uzumaki poslechl, ale i on byl stále velmi rozespalý, a proto zamířil na jednu z židlí stojících u malého krbu. Když se usadil, natáhl své prokřehlé nohy směrem k ohni.

Zima byla v tomto hradu po sebrání jeho osobní svobody další věcí, která mu lezla krkem. Jejich malý domek byl postaven především ze dřeva. Jediná kamenná věc v jeho domově byla menší pec, na kterou si za časů zimních chladných nocí rád lehával.

Během léta musely zdi hradu udržovat jeho obyvatele v příjemném chládku. Převážně v zimě a také na jaře byl však hrad velmi chladný. Nyní byl duben, a i když ostatní obyvatelé hradu pobíhali v kuchyňce pouze v krátkém tričku, on byl rád, že se může schoulit u ohně. Na takovou zimu prostě nebyl zvyklý.

Oči se mu po chvilce rozběhly po místnosti. Prohlížel si obličeje všech sloužících, kteří v ní pracovali. Potřeboval si přece sehnat nějaké přátele, zvláště v tomto vyloženě ryze nepřátelském prostředí. V jednu chvíli se pohledem zarazil na osobě, které si předtím vůbec nevšiml. Seděla na židli v protějším rohu kuchyně a tiše si povídala s někým, koho Naruto podle kuchařské čepičky tipl na vrchního kuchaře.

Díky počínajícímu svítání zaznamenal, že osoba měla dlouhé vlasy stažené do ohonu. Zpočátku si myslel, že se jedná o ženu. Když se však osoba naklonila do správného úhlu, poznal, že je to muž. Ten v tu chvíli nejspíš vycítil Narutův upřený zkoumající pohled, jelikož přerušil konverzaci s kuchařem a zadíval se přímo na něj.

Blonďáčka polila horko. Byl si naprosto jistý, že takhle na někoho civět není zrovna vrcholem slušného vychování, a věděl, že kdyby tady byla matka, určitě by mu již vrazila pěkných pár pohlavků.

Muž se na něj však k jeho velkému překvapení po chvilce mile usmál. Naruto najednou nevěděl, co by měl dělat, a tak pozdrav v podobě zvedlých koutků úst plaše opětoval. Nebyl si jistý, kdo by to mohl být. Snažil se zahlédnout barvu jeho očí, ale kvůli té tmě skoro nic neviděl.

Zadíval se z okna, doufaje, že si východ slunce trošku pospíší, a že zjistí, co je ten tajemný mile se usmívající zač. Po pár chvílích ho však přerušila ona blonďatá dívka, držící v rukou podnos s přikrytým jídlem.

„Takhle se vždycky udrží čerstvé a teplé," vysvětlila.

Naruto tác s díkem přijal a ještě než odešel, otočil se přes rameno, aby se naposledy podíval na onoho tajemného mládence.

Ztuhl na místě, když ve světle paprsků, které konečně ozařovaly každý kout kuchyně, zjistil, že má oči černé jako noc. A když se konečně rozpohyboval a vycházel nahoru do Sasukeho patra ty šíleně příkré schody, přemýšlel nad tím, jak je možné, že se jeden z Nejvyšších schází s lidmi, kteří jsou hluboko pod jeho úroveň.

***

„Sasuke-sama... Sasuke-sama, vstávejte!" budil jemným hlasem svého pána, jednoho z Nejvyšších. Snažil se o to už dobrých deset minut, ale Sasuke dál spal jako špalek. Uzumaki se začínal bát, že když to půjde tímto tempem, vystydne jeho pánovi snídaně.

Zamračil se. Jak strašně moc se mu tohle všechno nechtělo dělat! Iritovalo ho, že tady musí být, a že se má starat o tohoto rozmazleného fracka, který nebyl o tolik starší než on, ale stejně mu dával rozkazy, jak se mu zlíbilo!

Přišlo mu, jako by ztratil kus sebe sama. Byl neobvykle klidný. Takový ve skutečnosti vůbec nebýval. Kde byl ten kluk, který se rozohnil při každé prkotině?

Na mysli mu vytanul obraz jeho matky a nejlepší přítelkyně Hinaty. To byl ten důvod, proč se takto choval. Musel. Jinak by byl s nimi dvěma amen. I tak se o obě stále strachoval. Jak mohl věřit slovu Nejvyššího, že když se bude chovat jako slušný otrok a sluha, už jim více neublíží?

Chtělo to vymyslet plán. Plán, jak se odtud dostat. Vzal by matku, Hinatu a společně by utekli někam hodně, hodně daleko, kde by je nikdo nenašel. Kde by nebyli žádní Nejvyšší, kde by nebyla žádná svrchovanost!

Kdyby alespoň věděl, že jsou obě dvě v pořádku, a že žijí ve zdraví!

Musel se zamyslet na hodně dlouho, jelikož po chvíli uvažování a přemítání zjistil, že na něj pobaveně kouká jeden pár černých očí.

Trhl sebou a okamžitě zčervenal. „Uhm, omlouvám se, Sasuke-sama. Já... zamyslel jsem se," zamumlal omluvně.

Sasuke se jen ušklíbl a Narutovi v tu chvíli velice připomněl jeho otce.

„To je v pořádku," řekl jen a pohodlně se opřel o polštář ve své obrovské posteli.

Z ničeho nic naklonil hlavu na stranu a chvíli to vypadalo, že přemýšlí. „Co kdybys vzal tu snídani a vlezl si sem ke mně, Naruto?" nadhodil nevinným hlasem, který však nepostrádal dávku rozkazu.

Naruto zkoprněl. „Co prosím?" vyjekl neslušně.

Mimoděk se mu vybavila scéna z minulého dne, kdy Sasukeho viděl poprvé. Přesněji řečeno ta chvíle, kdy svou alabastrově bílou ruku zabořil do jeho blonďatých rozcuchaných vlasů, které několik minut potom hladil a probíral se jimi. Celou dobu přitom hleděl tak zvláštně...

A teď po něm chce, aby si vlezl k někomu do postele? A co má udělat dál? Nakrmit ho?

V hrudi se mu začínal ozývat starý známý vztek, který byl do té doby uvězněn hluboko v jeho srdci.

„Ne," odmítl prostě, ale pevně, zatímco svému pánu vzdorovitě hleděl do očí.

***

Zdravím zlatíčka!

Vím, že jsem slíbila, že kapitolka vyjde v pondělí nebo v úterý, ale s připojením je to tady vážně zlé :/

Tak co říkáte na to, jak se Naruto o Sasukeho stará? Je správné, že to dělá, nebo by se měl držet své staré známé drzé povahy?

A co jeho neuposlechnutí rozkazu? Nechá to Uchiha jen tak být? 

A kdo byl ten tajemný Nejvyšší vybavující se s kuchařem? 

Moc děkuji za všechny Vaše ohlasy :3 Až budu na lepším připojení, samozřejmě Vám na všechny komentáře odpovím :3 Snad zatím bude stačit moje obří nadšení a poděkování :3 Jste nejlepší :3

Další kapitolku vidím na sobotu/neděli :3 Plus příští týden se můžete těšit na návrat Rozervaného :3

Vaše Majo :3