Postava oděná v tlusté kožešině se prodírala vysokým nánosem ledového sněhu. Na pěšinách mezi jednotlivými staveními jej obyvatelé vesnice odklízeli skoro každý den, pokud horským údolím zrovna nevála sněžná bouře a oni nemuseli zůstat v bezpečí dřevěných chatrčí. Během noci vždy napadlo několik desítek čísel pokrývky a to bylo pro kolonii něco, co se kdykoliv mohlo stát osudným. Zdroje jídla v oblasti pomalu, ale jistě ubývaly a oni se tak museli spokojit s velmi skromnými příděly. Vody sice bylo dostatek, ale v takovém počasí bylo náročné se k skrze tlustý led prokopat, ještě ke všemu, když síly všech stále slábly.

Zahalenec zalezl do jednoho z domků uprostřed něčeho, co vypadalo jako provizorní náves, v ruce drže kýbl s vodou. Pořádně za sebou zavřel dveře, aby ani trocha mrazivého větru nezafoukala dovnitř a nevlezla obyvatelům chatrče za nehty. Sundal ze sebe kapuci a odhalil tak blonďatou hlavu. Zbytek vlasů měl schovaný pod tlustou bundou, která před venkovním nečasem poskytovala alespoň minimální ochranu. Vědro složil na zem a námahou vydechl. Ze zad sundal vak, vyndal z něj krumpáč a nějaké další nástroje a pověsil je na věšák.

"Potok zase zamrzl?"

Místností se ozval zvuk dunícího dřeva o podlahu. Blondýn se otočil a spatřil za sebou svého nejlepšího přítele, Uzumakiho Naruta. Byl, stejně jako on, teple oblečený do kožešin zvířat, jež skolili lovci, a opíral se o provizorní hůl. Pravou nohu měl zadrátovanou a celý jeho postoj naznačoval, že mu pohyb dělá opravdu velké problémy. Nejednalo se o nic jiného, než o pozůstatek špatně darované důvěry.

Deidarovi stačil jeden jediný pohled, aby se zamračil a vztekem stisknul ruce v pěst. Věděl to. On věděl, že se něco podělá, ale stejně se zdržel jakýchkoliv připomínek a poslušně držel hubu! Bylo to už několik týdnů, co se odehrál útok na hrad Nejvyšších, od chvíle, kdy se pokusili změnit svět a nastolit novou vládu. Netušil sice, kde přesně se to celé pokazilo, ale plán byl jasný a jednoduchý. Akce, na které se nakonec dohodli, měla proběhnout pokud možno tajně a nepozorovaně.

Bylo to tak primitivní!

Zatímco on spolu s Itachim vedl malou skupinu rebelů skrze zahrady a následně na to méně používanými a občas také tajnými chodbami hradu, se měl Naruto postarat o strážné. Sdělit jim, co mají v plánu a pokusit se přetáhnout je na svou stranu. Deidara nebyl naivní. Bylo mu jasné, že ne všichni budou souhlasit a pohrnou se do vzpoury. Tušil ale, že pokud budou mít alespoň malou naději v to, že by plán mohl vyjít, mohli by jim prostě jen ustoupit stranou a nechat je projít. A vzhledem k tomu, že cestou do útrob panství nepotkali snad nikoho, kdo by se jim chtěl postavit, považovali Uzumakiho úkol za splněný. Mladý Uchiha měl jeden jediný prostý, a přesto zásadní úkol. Zaměstnat toho dne svého otce a pokud možno, udržet jej ve trůním sále do doby, než tam dorazí oni!

Tak kde ten malej smrad do prdele byl?!

Mladý blonďáček se zrovna hnal po hradbách, zanechávaje v zádech temně rudý západ slunce, svítící na rozloučenou posledním zářijovým dnům. Běžel na místo, kde čekal další stráže, aby si s nimi mohl pohovořit, a pokud možno je obrátit na stranu dobra. Moc dobře věděl, že kdesi za ním se žene jedna z vedlejších rebelských skupin, která se při vniknutí do hradu oddělila od hlavní a držela se těsně za ním, aby jej v případě potřeby mohla podpořit, pokud by se strážím jeho nabídka snad třeba nelíbila. Drželi se dál, v dostatečné vzdálenosti od něj, aby je sloužící hradu pokud možno neviděli. Nebylo by dobré, aby první, co by spatřili, byli po zuby ozbrojení vzbouřenci.

Zrovna se chystal vběhnout do dveří jedné z menších věžích, aby jí mohl projít do další části hradu, když se překvapeně zarazil. Přímo před ním stál jeho bývalý pán, nyní něco, co mohl považovat za člověka, k němuž cítil počínající přátelství, důvěru a nakonec možná i nějaké hlubší city. Trvalo jen setinu sekundy, než mu došlo, že je něco špatně. Sasuke měl v ten okamžik být se svým otcem v trůnním sále a snažit se ho dostatečně pozdržet, než k nim dorazí ostatní. Co tady sakra dělal?

Vypadal zvláštně. Předchozí noc strávili v náručí toho druhého a ráno si ještě vyměnili několik polibků, než se jejich plán rozeběhl jako malá plně funkční kolečka, a dokonce to vypadalo, že v jeho pohledu, když se loučili, spatřil náznak strachu o jejich životy a osudy. Tak proč se nyní tvářil tak strašně zvláštně? V obličeji mu nehrála jedna jediná emoce a také to vypadalo, že se hýbe poněkud ztěžka.

"Huh, Sasuke, co tady-"

Celou větu bohužel blonďáček nedořekl. Mladý Nejvyšší beze slov vytasil ostrý meč a rychle jako kočka máchl tak, aby druhého mladíka sprovodil ze světa. Naruto uhnul stranou, a ačkoliv si tím manévrem zachránil život, ostrá čepel i tak rozřízla maso, přetnula vazy a zasekla se do kosti.

Později se mezi služebnými povídali, že výkřik bolesti mladého Uzumakiho byl slyšet až do vesnice pod hradem.

***

Deidara kývl hlavou a pokrčil rameny. "V tomhle počasí to není nic divného," zamumlal, opět zvednul vědro a došel s ním až ke krbu.

Sáhl po jednom z menších kotlíků, válejících se hned vedle ubývající hromádky dřeva a trochu vody do něj nabral. Pak jej zavěsil nad oheň, aby se alespoň trochu ohřála. Nemusela být úplně teplá, stačilo jen, aby nebyla tak ledová a nezpůsobila tak pacientovi ještě horší stav, než v jakém byl. Chvíli počkal, než kotlík sundal, přešel ke kredenci a přelil nápoj do hrnečku. Pak se otočil a vyrazil do druhé místnosti, jež byla ponořena do temnoty, jejíž ticho přerušoval pouze nepravidelný sípavý dech. Opatrně si sednul na lůžko, sáhl po žínce, která ležela na rozviklané židličce a ponořil ji do hrnečku, aby do sebe nasála co nejvíc vody.

Naklonil se a podíval se před sebe na spícího muže a kousnul se do rtu, aby nezasténal zoufalstvím. Jednou rukou mu z obličeje odhrnul několik dlouhých černých pramenů a poté jej pohladil po horečkou rozpálené tváři. Z očí se mu téměř okamžitě začaly drát slzy bolesti a naprostého zoufalství. Už nevěděl, co dělat, aby Itachimu alespoň trochu ulevil! Netušil, jak lépe by se o něj měl starat!

Horké slané slzy stékaly po jeho tvářích až dolů k bradě, než přepadly přes okraj a dopadly na černovláskův rozhicovaný obličej, který se vlivem klepání Deidarova těla a rukou jemně třásl, což ale Itachi nemohl vědět. Bylo to už pár dní, co byl naposledy při vědomí.

Dlouhovlasý blonďák vyhledal pravou rukou tu jeho a pořádně ji stiskl, daje do toho pohybu, do toho gesta, všechnu svojí lásku. Kdyby se měl přiznat, popravdě si vlivem adrenalinu vůbec nepamatoval, jak se odtamtud dostali. Jediné, co měl před očima, byla ta strašná krvavá bitka v chodbě těsně před trůním sálem, kde na ně a jejich rebely čekal krátkovlasý mladý muž s černýma očima, kterého Itachi oslovoval "Sai", spolu s bandou dalších černookých. Matně si pamatoval, že je jejich milý před někým takovým varoval, ale to, že na něj narazí, popravdě vůbec nečekal. A i když to byly již tři týdny od doby, co se to celé odehrálo, syn starosty severních zemí ve snech stále vídával všechny ty výjevy! Znovu a znovu, stále dokola viděl všechny ty mrtvé vzbouřence, které Saiova jednotka rozprášila během několika minut! Pořád vídával obrazec, jak se ostrý meč zařezává do těla jeho milovaného!

Zranění, která Itachi utržil, naštěstí nebyla tak vážná a hojila se rychle. Při útěku do severních hor, kde už se ale ochladilo natolik, že v noci mrzlo,  černovlásek prochladl, a než se stačili dostat do bezpečí osady v údolí v podhůří, bylo mu už tak strašně moc zle, že to vypadalo na zápal plic.

Uzumaki se dopajdal ke dveřím do ložnice a pozoroval přítele, jak se z mokrého kusu látky snaží dostat alespoň nějakou vodu mezi Uchihovy vyprahlé rty. Sklonil hlavu k zemi a stiskl ruce v pěst tak, až mu zbělely klouby. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale nemohl je nechat vytéct ven. Ne, když viděl, jak silně se Deidara klepe a jak moc se kvůli nim dvěma snaží zůstat silný. Otočil se a vyrazil zpátky do světnice s krbem, aby se mohl posadit na polorozpadlé houpací křeslo před ohněm a trochu se ohřát. Chvíli mu to kvůli noze sice zabralo, ale nakonec se tam přece jen dostal.

Posadil se a námahou vydechl. Rána se mu moc nehojila a popravdě si nebyl jistý, jestli vůbec někdy bude ještě normálně chodit. Jeho jediným štěstím byla malá skupinka vzbouřenců, která zabránila jeho brutální vraždě. Kdyby ho nenašli včas, Sasuke by ho pravděpodobně rozsekal na kousíčky.

Sasuke. Obličej se mladému blondýnkovi stáhl do zlostné grimasy. Netušil sice, co přesně se v trůnním sále stalo, ale bylo jasné, že je černovlásek zradil. Nevěděl, jestli to na ně celou tu dobu jenom hrál, nebo se nakonec svěřil otci, který ho přesvědčil, ale výsledek byl stejně jasný. Nechápal to. Večer předtím se s ním oddával vášnivým hrátkám a vypadalo to, že udělá cokoliv, jen aby je oba dva ochránil, ale v ten moment? Vůbec ho nepoznával.

Složil hlavu do dlaní. To, co se stalo, mělo strašlivé následky. Rebelové přišli o strašně moc lidí a jemu bylo jasné, že situace na hradě musí být v těchto dnech naprosto příšerná. Nedokázal si ani představit, jaké změny Fugaku musel nařídit, ale jistě to nebylo nic pěkného. Úplně ho viděl, jak si sedí na tom připitomělém trůně a opájí se svou nekonečnou mocí a falešným pocitem vítězství. S tím ale Naruto nesouhlasil. Nyní se rozhodně nehodlal vzdát!

Možná, že Nejvyšší vyhrál bitvu, ale nevyhrál válku. A on byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby spravedlnost přece jen zvítězila.

Hodlal bojovat dál!

***

Opíral se o chladné vlhké stěny, ponořen do absolutní tmy. Po bradě mu tekl potůček železité horké krve, jak se strachy každou chvíli kousal do rtu. Nesnášel tmu! Už od malých let se necítil dobře, když bylo všude zhasnuto a tento zlozvyk mu přetrval až do dospělosti. Navíc, bylo to to první, co po probuzení uviděl. Mohlo to být několik dlouhých hodin, jemu to ale připadalo jako pár vteřin od toho, než poprvé na vlastní kůži pocítil sílu rudých nenávistných očí, jež ho zcela zbavila vlastní svobodné vůle.

Na podlaze se stulil do klubíčka, objímaje vlastní kolena. Z pálejících očí mu tekly slzy zrady a bolesti. Dnes a denně, stále dokola a dokola, si přehrával ta dvě slova, která mu nedávala spát. Neměl vůbec žádný pojem o čase, ale připadalo mu, že tam takhle leží už věky. Neustále se vracel zpět do toho dne a snažil se vzpomenout si, co se vlastně ve skutečnosti stalo, ale měl absolutní černo. Jediné, co si pamatoval, bylo, že mířil za otcem a že vstoupil do sálu. Pozdravil ho a... nic. Jedno velké nic!

Probudil se v žaláři s absolutním oknem a chvíli volal na stráže, aby pro něj přišli a všechno mu vysvětlili, ale nikdo se neozval, nikdo nepřišel. Až po velmi dlouhé době, která však mohla být velice krátká a temnota ji jen zkreslovala, se ozval zvuk otevírání zrezivělých dveří a kroky. Po chvíli v záři louče spatřil, kdo jej přišel navštívit. Otec.

Avšak neotevřel mu dveře a nepustil ho ven, ani nic podobného, jak očekával. Jen na něj několik dlouhých minut hleděl, než vyřkl ta dvě slova, která si Sasuke bude pamatovat až do své smrti.

Zabils ho.

Mladý Nejvyšší pustil kolena a složil obličej do dlaní, mezi prsty mu téměř okamžitě začaly protékat slané kapky.

N-Naruto. Já... Co jsem to udělal?

***

Zdravím, dnes už podruhé!

Tak, co na to říct? Nejprve bych asi chtěla zdůraznit, že konec se od původního konce trochu liší. Povídka neměla mít pokračování - Sasuke původně Naruta zabil (z vlastní vůle) a šance na mír byla ztracena. Bylo mi té povídky ale docela líto, tak jsem se rozhodla ji předělat.

A nyní? Plán se posral, jak se dalo očekávat. Ale opravdu je Sasuke zradil? Nebo své rozhodnutí nakonec myslel dobře a hodlal jim pomoci? Protože pokud by to všechno udělal z vlastní vůle, proč by tedy skončil ve vězení?

Co mu Fugaku silou svých očí udělal?

Na druhé straně máme Deidaru, který se snaží postarat se o oba mrzáčky. Itachi je bohužel nemocný a nevypadá to s ním dobře, ale Naruto, ten se i přes vážné zranění nohy nehodlá vzdát!

Jaké tedy budou jejich následující kroky v další sérii?

Nakonec bych chtěla strašně, ale opravdu STRAŠNĚ moc poděkovat všem, kteří povídku četli, hvězdičkovali a komentovali :3 Po celou tu dobu jste mi dělali neskutečnou radost a já tuhle povídku kvůli vám začala mít dokonce i ráda. Dřív jsem jí totiž z duše nesnášela a proto dopadla takhle špatně. Vy jste mi ale dali dostatečnou sílu pokračovat dál ve psaní a dodat zemi Ohně spravedlnost, kterou si zaslouží!

Děkuji vám všem!

A pokud budete mít zájem, než sepíšu druhou sérii, můžeme se spolu vídat u kapitol nové povídky, a sice omegaverse na přání pro Naruko :3 Myslím, že větší prasárnu jsem snad ještě nenapsala, takže milovníci yaoi - máte se  (již zítra) hodně na co těšit!

Prozatím se s vámi loučím a ještě naposledy...

DĚKUJI za všechno :3 Jste ti nejlepší čtenáři, které bych si mohla přát.

*můžete začít házet kameny*