Naruta probudil jakýsi náraz. Oční víčka se mu lehce zachvěla, než ukázal své pomněnkově modré oči. Jakmile se pokusil posadit se, ruka mu automaticky vyletěla k bolavému místu na temeni hlavy, které nepříjemně tepalo. Chvíli jen tak dezorientovaně seděl, než se mu vrátily všechny vzpomínky z posledních okamžiků, kdy byl při vědomí. To ho donutilo rozhlédnout se kolem sebe. V hrudi mu vyděšeně zatrnulo, když spatřil, že je uvězněn mezi čtyřmi stěnami a jediné, co ho spojovalo s okolním světem, byly proužky světla dopadající skrz ocelové mříže. Byl zavřený ve vězeňském voze!

"To ne," zašeptal při tom zjištění. "To ne…"

Nalepil se na mříže a snažil se vykouknout ven, ale jediné, co spatřil, byla ubíhající kamenitá cesta. Nasucho polkl. Tohle nebylo dobré. Celý život prožil svobodně, i když mu bylo od malička důkladně připomínáno, do jaké části společnosti se řadil. Mnohokrát za život se setkával s chlapci a dívkami, jako byl on sám, s tím rozdílem, že oni neměli takové štěstí, aby je mohli jejich rodiče vykoupit na svobodu. Již velmi brzy začínali tvrdě pracovat na polích, v kamenolomech a na dalších místech. Narutova rodina se takto špatně neměla.

Celý život si žili krásně. Nevěděl, jak to bylo možné, když on i otec byli modroocí. Častokrát se na to ptal, ale odpovídali mu, že mají prostě štěstí. Až když otec onemocněl, přišly první trable. Bez mužské ruky, která vydělávala na živobytí, se jim celý život obrátil naruby. Poslední peníze, které měli, chtěla matka použít na léčbu tatínkovi nemoci.

Ale Minato se tehdy jen šťastně usmál. I když věděl, že by se měl vyléčit, utratil nakonec všechny peníze určené na nákup léků, za svobodu svého syna a ženy. A i když o pár týdnů později zemřel, stále si uchoval úsměv na rtech.

Tohle však jako svoboda nevypadalo ani za mák. Naruto nevěděl, co by měl dělat. Do dospělosti mu ještě pár měsíců chybělo, takže se nemohl hájit jako plnoletá osoba. Kam ho vezli? A co chtěli? A co Hinata?

Hinata. Jeho úžasná, milá a skromná Hinata. Co si pamatoval, vždycky byli přáteli. A co věděl, matka s jejich přátelstvím nikdy nesouhlasila. Varovala jej už nesčetněkrát. Je možné, že ho chránila právě před tímto?

Ale Hinata přece říkala, že její otec nesouhlasil s rozdělením do kast podle barvy očí…

***

Během blonďákova přemýšlení museli urazit dlouhou cestu, jelikož po nějaké době vězeňský vůz zpomalil a pak úplně zastavil. Naruto se opět nahrnul na mříže a snažil se něco spatřit. Okolo vozu prošlo několik obyčejných lidí, kteří se zvědavě dívali, koho to strážníci přivezli tentokrát. Naruto si všiml, že se jednalo především o lidi se zeleným či hnědým odstínem očí. Černá. Bílá. Hnědá. Zelená. Modrá. Proč to všichni tak řešili? Proč to bylo tak důležité?
Dveře od vozu se otevřely a dovnitř nakoukl jeden z vojáků. Popadl Naruta za ruku a vytáhl ho ven.

"Au, to bolí!" zaječel Naruto.

"Bude to bolet ještě víc, jestli nezmlkneš, kluku!" zavrčel strážný a mrštil s hochem na kamennou zem.

Nejenže se Uzumaki znovu uhodil do hlavy, ještě ke všemu se odřel na čele. Naštvaně zvedl hlavou a chystal se něco říct, když zůstal jen omámeně hledět na rozlehlý hrad, který se před ním tyčil do výšky. Úžas z toho výjevu pomalu, ale jistě vystřídala hrůza. Ten hrad nikdy v životě neviděl, ale každé dítě ve všech sektorech ho znalo. Všichni věděli, jak vypadá a komu patří. Naruto se urychleně zvednul a chystal se vzít roha, když ho zkušený strážník znovu srazil na dlažbu. Několik lidí se za nimi vyděšeně podívalo, jiní kroutili hlavou nad tím zvěrstvem, jež se před nimi odehrávalo. Proč měl modroočko najednou pocit, že takové představení měli tito lidé na denním pořádku?

"Měl by ses zklidnit chlapečku. Na tom, jak se budeš před Uchihou-sama chovat, závisí osud tvé nebohé matky," začal na něj z ničeho nic mluvit nejmilejší z vojáků.

Naruto se na něj překvapeně zadíval. "O co tady jde?"

"Ty to nevíš? Prý jsi svedl Hinatu-san na scestí."

"Na scestí? Co to je sakra za blbost?"

"Je bělooká…"

"Tyhle žvásty ohledně barvy…" začal se rozčilovat Naruto, ale muž ho urychleně přerušil.

"Dávej si pozor na jazyk. Nikdy nevíš, kdo tě mezi zdmi hlavního města může slyšet. A teď už pojď, ty holomku," zasykl, aby dodal své řeči trošku na výhružnosti a nasadil mu pouta.

Naruto se ještě chvíli zmítal, než mu došlo, že tento muž je jediný z těch tří, který to s ním myslí aspoň trošku dobře. Dělal pouze svou práci a nijak se nevyžíval v utrpení, jež Narutovi jistojistě brzo nastane. To samé se bohužel nedalo říct o těch dvou dalších, kteří na něj hleděli skrz prsty již od samého začátku.

Naruto se tímto vojákem nechal odvést dovnitř hradu. Snažil se ignorovat pohledy ostatních lidí, jež na něj koukali od začátku jeho příjezdu.

"Jak je možný, že jste na mě tak hodnej?" zeptal se z ničeho nic, když zrovna procházeli něčím, co Naruto tipoval na hlavní bránu.

Strážník se na něj lítostivě zadíval. "Moje matka byla modrooká," řekl jen, ale stačilo to k tomu, aby Naruto pochopil.

"A je…?"

"Naživu? Ano… Ale už deset let jsem ji neviděl. My jako důstojníci a kapitáni, členové gardy Nejvyšších, si v žádném případě nesmíme dovolit se s blízkými stýkat, pokud mají jinou barvu očí," vysvětlil a letmo se pousmál.

"To mě mrzí," zamumlal Naruto.

A opravdu tomu tak bylo.

Ušli ještě kousek, než ten milý muž vydal rozkaz k zastavení a nakonec se k nezletilému vězni otočil.

"Budu na tebe myslet, Uzumaki Naruto, aby se ti nestalo nic zlého. Musím tě ale varovat, dej si pozor před hlavou Nejvyšších. Za tu krátkou dobu, co jsem tě poznal, jsem si všiml, že máš nadání na to, jednat s horkou hlavou. Chovej se tedy opatrně a s rozmyslem. Tito dva strážnici tě teď zavedou do síně, kde se s Fugakem-sama potkáš."

Naruto jen jemně kývl hlavou. Ten chlap měl pravdu, jestli mu něco šlo, bylo to vyšilování a jednání, aniž by přemýšlel.

"Děkuji vám,…"

"Kapitán Yamato."

"Kapitáne Yamato."

***

O pár chvil později se konečně dostali do hlavního sálu. Naruto se během cesty snažil prohodit pár slov i s dalšími dvěma strážníky, ale bohužel nedosáhl valného úspěchu. Nebo možná dosáhl, pokud pohlavek a pár nadávek považujete za úspěch. Když však dorazili na místo, Naruto se užasle zastavil. Již podruhé toho dne obdivoval krásu hradu v jejich hlavním městě. Za celý život se Naruto nesetkal s takovým blahobytem, jako zde v této obrovské budově. Všude, kam se jen podíval, stála nějaká určitě velmi drahá socha, fontána, či gobelín visící na zdech. Tolik ho to uchvacovalo, že když došli až před samotného vládce Nejvyšších, museli ho strážnici dostat na kolena ručně. Až když se jeho kolena dotýkala chladné podlahy, podíval se konečně před sebe. Přímo před ním seděl na honosném trůnu černovlasý muž se stejně tak tmavýma očima a netvářil se zrovna nejpřívětivěji.

Naruto nasucho polkl. V životě zatím moc černookých nepotkal. Takoví lidé se sdružovali do velkých měst a s obyčejnými lidmi, jako byl Naruto, obvykle nepřicházeli do styku. Jedině Kushina, jeho matka, měla oči šedivé. A přesto to byla energická a milující žena. Ten chlap před ním však nevypadal vůbec jako milující člověk. Naruta napadlo, že při pohledu na jeho osobu Uchiha vypadal, jako by se měl každou chvíli pozvracet.

A i přesto v jeho temně černých tůních spatřil Naruto záblesk připomínající poznání. Je možné, že by ho ten člověk znal? Ale vždyť ho nikdy v životě nespatřil! Mohlo by se jednat o tu údajnou nadpřirozenou schopnost, o které Hinata tak často mluvila? O červených očích, které Nejvyšším nadělil Bůh, aby pomocí nich udržovali ve světě klid a mír?

Naruto tomu nevěřil. Nic takového jako magie ani červený zrak neexistovalo. Nevěřil dokonce ani v samotného Yashina. Jak by jinak bylo možné, aby Bůh, bytost, která údajně všechny miluje, nechala trpět tolik modrookých, zelenookých a hnědookých lidí? A dokonce i těm bělookým přinášela splín, žal a smutek?

Černooký Nejvyšší se na Naruta díval s jistou dávkou opovržení, kterou mu Naruto s chutí oplácel. Nedbal na varování kapitána Yamata. Tento člověk poslal vojáky, aby bezdůvodně vtrhli do jeho domu, ublížili jeho matce, zajali ho a nejspíš potrestali nevinnou dívku. Před takovým člověkem se nebude krčit strachem. A žádná blbá barva očí mu v tom nezabrání!

***
Ohayo moji milovaní :3

Přináším vám další kapitolku této povídky, nebo spíš pohádky :3

Naruto se konečně dostal před toho, kdo nyní bude řídit celý jeho osud. Co myslíte, je řazení podle barvy očí správné?

A co ta údajná tajemná moc Černookých? Existuje?

Moc děkuji za hvězdičky a všechny komentáře :3 jste prostě nejlepší :3

Další kapitolku můžete očekávat v úterý či ve středu :3

Vaše Majo :3