„Mudlovský zvyk? Nechápu,“ zopakoval elegantně oděný muž poslední větu svého druha.

„Dursleyovi mě do divadla nikdy nevzali. Pamatuju si, že se tetička strojila, jako by to měla být velká událost,“ odpověděl mu ten s jizvou – všude známý Harry Potter, ten, který ho kdysi zachránil.

Občas měl hloupé nápady. Co se taky dalo čekat od Pottera, že ano? Nejspíš v něm zůstalo něco z mudly, když s nimi žil tak dlouho. Na druhou stranu bylo zábavné ho poslouchat, sem tam se od něj něco přiučil.

Dnes ho přinutil se svátečně nastrojit. Alespoň třikrát mu zopakoval, že by si přál ho vidět v té košili, kterou mu koupil, že by mu to udělalo radost. Bylo těžké odolat touze u své spřízněné duše vyvolat byť slabý úsměv – a o to víc ho to lákalo, když si uvědomoval, čeho dalšího by mohl dosáhnout, kdyby jeden, možná dva knoflíky nechal navolno.

Draco Malfoy byl na košile zvyklý. Slušely mu, toho si byl vědom a uměl toho i využít. Ovšem Harry neměl zrovna nejlepší vkus a neuměl vybrat kousek, který by z blonďáka nedělal bílou stěnu.

„A ten mudlovský zvyk se opakuje každý rok?“ zajímal se dál.

„Pokud se ti to bude líbit, opakovat to můžeme,“ přitakal Harry, který si před zrcadlem snažil uvázat motýlka. Kravata by byla jednodušší, ale aby to neměl jen tak a byli si s Dracem kvit, i on dostal své rozkazy.

„Nemyslím si, že bych chtěl mezi smetánku chodit každý rok,“ zabrblal si blonďák pod vousy a otočil se na něj.

Vytáhl koutky do úsměvu. Potter byl dokonalý důkaz toho, jak snadné bylo nenávidět někoho, koho neznal, ale těžké milovat toho, kdo se mu otevřel a jehož bolest se rozhodl nést s ním. Přesto nelitoval ani jediné sekundy s ním, jediného objetí ani polibku. Ne, to všechno se muselo stát, aby si uvědomil, že i na něj láska čeká – jen až za několika rohy.

Nerad vzpomínal na tu bolest, kterou zažíval pár let zpátky. Kdyby mu Harry nepomohl, nejspíš by to nepřežil. A nezjistil by, že se i nenávist, kterou musel projevovat navenek, může změnit v něco tak krásného, z čehož se mu podlamovala kolena a zatajoval dech.

Harry se na něj podíval. S motýlkem stále bojoval. Draco by mu pomohl, kdyby tak tvrdohlavě neodmítal.

„Něco v nepořádku?“ zeptal se, když už na sebe zírali skoro minutu.

„Kdepak. Jen jsem si říkal, jaké to mám štěstí, že tě mám,“ odvětil Draco Malfoy s takovým úsměvem, kterému se těžko odolávalo.

Druhý muž naprázdno polkl. Doba stydlivého červenání už dávno přešla, teď mu jen cukaly koutky a musel se držet, aby nenatáhl ruce a nechytil ho. Čím častěji se na něj otáčel, tím víc ho lákalo obmotat paže kolem útlého pasu a nasát vůni vlasů.

Ale neměli čas. Kdyby na ně nečekali přátelé, klidně by lístky do divadla nechal propadnout a zůstal tady. Už si nevzpomínal, kdy naposledy se spolu usadili ke stolu a povečeřeli ve svátečním.

Nakonec přeci jen neodolal. Došel k blonďákovi a chytil límec košile. Prvně plánoval, že mu pomůže z ní, ale protože s ním chtěl zažít něco nového a hezkého, na co budou oba vzpomínat dlouho, zbyvající knoflíky zapnul a límce upravil.

„Bude to náš zážitek, Draco,“ prohlásil, když mu upravoval i vlasy. „Chci, abychom všechno špatný nahradili za něco… krásného. A Hermiona říkala, že alespoň jednou za život musím navštívit divadlo, tak mě napadlo, že když už něco nesmím zmeškat, chci, abys u toho byl i ty.“

„Slíbil jsem, že tě neopustím. I kdyby to mudlovské představení bylo sebehorší, Pottere.“

„Na Shakespeara jsem slyšel jen chválu,“ namítl Potter.

„To na tebe jsem slyšel taky, na to nezapomeň. A stejně se z tebe vyklubal… no, Potter, že ano? Ale neměnil bych. Nic bych na svém životě nezměnil. Kdyby se to nestalo, neskončil bych u tebe. A pravděpodobně bych nikdy nepoznal, co je to skutečné štěstí.“

„Merline,“ zamručel si Harry pod vousem. „Ty opravdu chceš, abych nás zdržel, že ano?“

„Ne. Teď si spolu vytvoříme další hezkou vzpomínku. Až se vrátíme, slibuju ti, že otevřeme láhev ležáku. Šetřil jsem ji na speciální příležitost, ale… celý život s tebou je speciální, Harry.“

Na schůzku před divadlem dorazili včas. Možná se trochu zdrželi cestou u obchodu s čokoládou, kde měli vystavené sošky a čokoládové nářadí, ale díky Harryho slibu, že ho tam jednou vezme, se jim podařilo dohnat zpoždění a dorazit na Hamleta včas.

A jsme u konce! Poslední jednohubka je něčím speciální; je totiž ze světa fanfikce na Harryho Pottera od womiska, díky níž jsem si k němu našla cestu. Zraněn na duši navždy zůstane v mé paměti. A i když už HP moc nemusím, vím, že k tobě se můžu vracet a všechno čtení si užiju.

A vám, kdo jste to dočetli až sem, bych chtěla pogratulovat. Byla to jízda, která mě stála většinu zdravého rozumu. Ke konci už tu skoro nikdo nezbyl, což mě hodně mrzí, protože jsem si s tím dala práci a nebylo to jednoduché, ale alespoň jsem si to užila. A to mi nikdo nevezme.

Tohle je i poslední dílo, které se tu bude vyskytovat. Pravděpodobně na nějakou dobu vypadnu a pokusím se zbavit toho, co mě odtud vyhání. Možná se vrátím, možná ne, to bude záležet na stavu.

Zbývá jen popřát hezké Vánoce, krásný Nový rok a ať se vám – autorům i čtenářům – daří a všechno se povede!

Čtení a psaní zdar!