Dnešní fandom je další z mých srdcovek. Johnlock byl můj první ship, který jsem měla radši než kánon (přiznejme si, Mary byla svině a Molly jenom ségra), a dodnes si ráda počtu něco kratšího z tohoto světa. Už to budou dva roky, co jsem to viděla naposledy, tak snad si charaktery ještě trochu pamatuju.

* * *

Doktor John Watson, bývalý voják, vysedával na čaji o páté o patro níže, než byl jeho byt. Měl štěstí, paní Hudsonová ho pozvala nejen na šálek čaje, ale i na ochutnání nového receptu na sušenky. Byly dobré? To se dalo poznat podle toho, jak rychle zmizel první plech.

Musel se krotit. Mezi prsty se mu drolila už alespoň dvanáctá sušenka od chvíle, co si řekl, že by měl přestat. Starší dáma ho však přesvědčovala, že je to v pořádku, že je moc ráda, jak nu chutnají. Brzy nato mu vysvětlila, že se jí nepodařilo správně načasovat troubu, proto mají zespod uhlovou barvu.

Doktorovi to nevadilo. Sice pak zpomalil, aby mu nebylo zle, ale ani tak nepřestával sušenky chválit. Dokonce si poprosil o recept, ačkoli moc dobře věděl, že to nemá smysl. U nich na bytě, který musel sdílet s protivným znuděným sociopatem, nemohli mít nic hezkého. A kdyby se rozhodl otevřít troubu? Ani nechtěl riskovat! Naposledy v ní našel vlhkou ponožku.

Ale dost o Sherlockových podivných pokusech. Tady v přízemí byl před ním ochráněn. Z nějakého důvodu se bál překročit práh bytu paní Hudsonové. Netušil, co mu starší dáma nakukala a nakolik tomu věřil, ale musel uznat, že to bylo působivé a fungovalo to. Možná by se jí měl zeptat.

„A co Vánoce, pane Watsone?“ zajímala se paní Hudsonová.

John odložil malý šálek na připravený talířek. Odlolal touze se znovu natáhnout k míse se sušenkami a jednu si vzít. Pak, když už ho nic – kromě podezřele nahlas tikajících hodin – nerozptylovalo, odpověděl:

„Co by? Zůstávám tady. Sherlock říkal něco o tom, že musí k rodičům, tak tu budu mít klid.“

Vlastně se mu ta představa vůbec nelíbila. Ano, Sherlock byl občas k nesnesení, zároveň však… koho jiného by nazval svým nejlepším přítelem? Ve městě moc známých neměl a bál se komukoli připlést do oslav svátků, proto mu zbyla jen jediná možnost – oslavit je sám se sklenkou čehokoli, přes co je vidět hořící krb a svítící stromek.

Podíval se na hodiny. Čaj o páté se protáhl do šesté večerní. Měl by se vrátit, aby se vyhnul těm dotazům typu „kde jsi byl tak dlouho?“ a tichému zamumlání „vím to, jen se zajímám, to smím, ne?“. Nebylo by to poprvé, nebylo by to naposled.

„Měl bych jít,“ prohlásil a zvedl se ze židle. Ta se se skřípáním posunula po podlaze.

Paní Hudsonová zvedla ruce k hlavě a tiše vypískla:

„To nemůžete, poškrábete mi parkety!“

„Omlouvám se, paní Hudsonová,“ vyhrkl John a zvedl ruce nad hlavu. „Příště to neudělám.“

Než stačila namítnout něco dalšího, židli zasunul zpátky. Ani tentokrát ji však nenadzvedl, to odporné skřípání mu trhalo uši. Nechal ji proto někde na půl cesty ke stolu a odešel ke dveřím.

„Děkuji za čaj!“ zavolal na ni a ve spěchu byt opustil.

Teprve za dveřmi si mohl úlevně oddechnout. Ještě nebyl z nejhoršího venku. Hněv paní Hudsonové byl nic v porovnání s unuděným Sherlockem, kterému stolní hry, ani seriály nic moc neříkaly. Někdy si přál, aby měl za spolubydlícího průměrného úředníka, ale to by přišel o všechnu tu zábavu.

Polkl tedy těžkou slinu a přidržel se madla, jež vedlo vedle schodů. Jakmile se mu podařilo vystoupat do druhého patra, k jeho překvapení se dveře otevřely. Stál v nich vysoký muž. Přísahal by, že jeho kůže nikdy dřív takový odstín žluté neměla.

„Sherlocku?“

„Johne, jsi zpět brzy,“ uvítal ho hrubý hlas jeho spolubydlícího. „Myslel jsem, že budeš v práci déle.“

„Je před svátkama. Říkal jsem, že končím – tak počkat! Co je s tou barvou?“

„Jsi podrážděný, Johne. Žádná barva tu není. Z únavy si vymýšlíš,“ snažil se ho Sherlock přesvědčit.

„Tvoje košile!“ pískl na něj a ukázal na kdysi bílou košili.

„Byl jsi za paní Hudsonovou, že ano? Proto ses nevracel? Doufal jsi, že to nepoznám, že si toho nevšimnu, ale já jsem věděl, že končíš dříve. Stejně tak jsem věděl, že si nabídneš její rebarborové sušenky.“

„Jsou výborné,“ bránil se doktor.

„Nedají se jíst,“ poznamenal detektiv a opřel se paží o zárubeň. „Možná bys jí mohl vrátit její telefon. Hádám, že ho bude hledat.“

„O čem to…“ Podíval se do kapsy. Opravdu – tohle nebyl jeho telefon. Ve spěchu musel vzít ten druhý. Tolik k pravidlu telefony budou na stole, aby nás u čaje nelákaly. „Hned budu zpátky. Ještě jsme neskončili!“

Sherlock přikývl a zalezl za dveře. John by přísahal, že slyšel cvaknutí zámku. Nepamatoval si, kdy naposledy za sebou Sherlock zavřel – nebo dokonce zamkl. Většinou se spoléhal na to, že domovní dveře zůstávají zavřené, protože se o ně stará paní Hudsonová.

John neodolal. Když si byl jistý, že neslyší kroky, naklonil se ke klíčové dírce. Naneštěstí tam nechal klíč. Tiše zaklel. Co za tajemství tam skrýval?

Druhá návštěva paní Hudsonové netrvala moc dlouho. Po půl hodině, kdy mu ukazovala, jak se správně zasunuje židle, a hubovala mu, že ho to doma neučili, ho konečně propustila. Pohrozila mu prachovkou, párkrát na něj hukla huš huš a zalezla do svého bytu. Brzy se z něj začala ozývat hlasitá melodie Fear of the Dark od Iron Maiden.

Vrátil se nahoru. Kupodivu byly dveře otevřené dokořán. Srdce se mu skoro zastavilo. To nadšení z očekávání nemohl popřít. Pokud to Sherlock tak skrýval, muselo to znamenat jediné – je to extra tajné.

Netušil, co měl čekat. Byt vypadal stejně jako vždycky. Dokonce ani papírky od bonbónů, které hodil na stůl, nezmizely, jak byl zvyklý. Možná to skutečně dělala paní Hudsonová, vypadalo to, že Sherlockovi ty plusové body za uklízení dával za cizí peří.

Ale kam zmizel?

„Sherlocku?“ zavolal do prázdného bytu.

Nad opěradlem pohovky se objevila hlava. Detektiv se z nějakého důvodu zubil od ucha k uchu.

„Přišel jsem na to! Jsem génius!“

„To vím dávno, vejtaho,“ zabrblal si John pod nosem a založil paže na hrudníku.

„Nezeptáš se, na co jsem přišel? Ne? Pravda, tím bys mi nahrál do karet a ty zrovna hraješ uraženého. Nevadí, stejně to řeknu. Už vím, jak se vymluvit z Vánoc u rodičů. Stačilo mi k tomu jen trochu barvy a naleštěné parkety.“

„Parkety?“

„No ano! Až sem přijde paní Hudsonová, zakáže mi vycházet z bytu ven, dokud to neodčiním. Ředidlo jsem pro jistotu dobře schoval.“

„To nebude fungovat.“

„Opravdu ne? Uvidíme. Myslím, že jsem se ještě nezmýlil.“

„Bože, za co mě tak trestáš?“ zvolal John Watson ke stropu a k lustru, na němž visel prst z minulého týdne.