Tenhle fandom snad ani představovat nemusím. Patřím do SuperWhoLock fandomu (ačkoli víc SuperLock, Who část ve mně pomalu umírá) a užívám si sledování bolesti oblíbených postav (ne, nepotřebuju se léčit). Supernatural je známý tím, že postavy umírají a vrací se zpátky. A taky tím, že se tam objevují andělé a démoni a Bůh.

Chci vás uvítat někdy ve čtvrté sérii, kdy to bylo jednoduchý; zastavme Lilith. Ale i lovci občas potřebují volno, že?

Jednohubku bych chtěla věnovat své přítelkyni, která mě k SPN dostala. Děkuji za nejlepší měsíc před maturitou, jaký jsem zažila.

* * *

„Oktoberfest?“ zopakoval po svém bratrovi Sam Winchester.

„Jo,“ odvětil Dean – netušil, kolikrát to slovo řekl.

„Októbrfest?“

„Jo!“

„Deane, to snad nemyslíš vážně. Nemůžeme si dovolit se zlít do němoty, když venku řádí takový… no… Lilith.“

„Jeden den, ano? Jeden zasranej den. To nikoho nezabije.“

„Jo, jenom miliony tvých i mých mozkových buněk,“ zabrblal si mladší Winchester pod nosem a opřel si loket o dvířka od auta.

Když ho Dean nalákal dovnitř, nečekal, že mu bude další hodinu tajit, kam si vyrazí. Snažil se to z něj vypáčit všemi způsoby, jaké znal – včetně nabídky výborného koláče, který se prodával v nedalekém městě –, ale dokud nepřejeli hranici státu, starší bratr odmítal cokoli naznačit.

„Bude to skvělý, Sammy! Věděl jsi, že ten nejlepší se koná jenom o dva státy dál?“

„Německo není o dva státy dál, dělí nás oceán a staletí historie,“ opravil ho Sam a tiše si povzdechl. „Je mi to jedno. Stejně držíš volant. Prostě… prostě jeď a nenabourej, ano? A až budeš zastavovat na benzínce, zajdu si pro dnešní noviny. Nikdy nevíš, co se může stát.“

S tím Dean musel souhlasit. Mohl si vysmlouvat víc, ale pochyboval, že by mu to prošlo. Už tak hodně riskoval, když vyhodil ipad (či co to bylo), který si tam Sam dal, a do rádia nacpal svou starou kazetu se smyčkou sedmi písniček; Livin' On A Prayer, I Wanna Rock, Highway To Hell, Stairway To Heaven (kvůli vyváženosti Nebe a Pekla, aby mu ten opeřenec dal pokoj), It's The End Of The World As We Know It (And I Feel Fine), Breaking The Law a The Number Of The Beast. Zkrátka samé pozitivně naladěné rockové songy.

Smyčka se stačila přehrát pětkrát, než zastavili u nejbližší benzínky. Cesty byly ve zdejších krajinách špatně udržované, proto Dean nemohl jet rychleji, než jaký byl povolený limit. Obyčejně by se na volné silnici nezdráhal přidat do maxima, do jakého to jeho Impala umí vyhnat, ale ze strachu, že svou milou poškodí, sesunul nohu z plynu před každou nezvykle prudkou zatáčkou.

Byl teprve říjen, avšak na cestách se objevovaly první náznaky námrazy. To kvůli ní se auto dostalo několikrát do smyku a Sam zvolal Jméno Boží nadarmo snad desetkrát, než bratr pochopil, že jedinou možností, jak cestu přežít, je zpomalit.

A teď tu stáli – na Bohem zapomenutém místě, kam zjevně nezavítala ani noha, dokud tu neprojel kamion. Povinné stání se však netýkalo někoho, kdo si to bral přes novou silnici o pár mil vedle. Možná proto ten týpek u pokladny skoro skákal nadšením, když zmerčil dva zákazníky.

Dean se nad ním slitoval a dal si kávu. Podobnou kvalitu by měl i z automatu, ale pro dobrý pocit to bohatě stačilo. Vysmlouval i starý koláč za pultem za výhodnou cenu – až příliš výhodnou, zdálo se.

Sam ho nemohl nechat nakupovat. Byl by schopen vykoupit obchod. Sotva si všiml, jak se natahuje pro nejnovější číslo prsatých krásek, postavil se k pokladně a vytáhl peněženku.

„Jen dnešní noviny. Platím já, mého bratra si nevšímejte,“ poprosil prodávajícího.

„Ani ten koláč?“ zkusil to muž ještě.

Dean okamžitě přiskočil k bratrovi.

„Ten koláč si bereme. Mám hlad jako vlk a do La Crosse je to ještě daleko. Viď, Sammy?“

Tušil, že vymlouvat mu to nemá cenu. Proto bez odporu svolil a koláč mu koupil. Na dalších pět minut, po jejichž dobu Deanovi trvalo do sebe starý koláč nacpat, měl klid. Mohl si tak přečíst hlavní články v novinách.

Už seděli v autě a chystali se jet dál, když narazil na něco z jejich oboru.

„Hladové dveře znovu udeřily,“ přečetl zajímavý titulek. „Další cizinec zmizel neznámo kam, říká se však, že vkročil na půdu kavárny Hladové dveře. Podle svědků tam nešel sám, ale ven nevyšel nikdo. Co si o tom myslíš?“

„Októbrfest!“

Sam si povzdechl. Mohl očekávat, že se toho snu dostat se mezi ostatní milovníky piva Dean jen tak nevzdá. Případ zněl zajímavě, ale…

„Dobře. Stejně je to kousek od festu. Můžeme to prozkoumat, až tě to přestane bavit.“

Pokud ho to přestane bavit, opravil se v mysli.

Dean se na bratra zašklebil a nastartoval auto. Svou radost jinak nevyjádřil, stačilo mu jen mrknout jedním okem. Pak zapnul rádio – nezapomněl ho dát na maximální hlasitost snesitelnou pro lidské ucho – a vyjel zpátky na silnici.

„Októbrfest!“ zvolával do refrénu It's The End Of The World As We Know It (And I Feel Fine) od R.E.M., naprosto ignoroval Samovy pokusy o komunikaci i zvědavého anděla, který se usadil na zadním sedadle, aby svého chráněnce zkontroloval.